Istrocon 2002 – Deník špióna 011

Letos to mělo být potřetí, co Petr Sládek sliboval na Istrocon český dabing Stopařova průvodce po Galaxii. Samozřejmě potřetí nebyl, tentokrát naštěstí nebyl ani uveden v programu. Loni jsem psal, že se z toho stává tradice, teď tedy mohu říct, že už se z toho tradice stala.
Jinak jsme ale letos jeli v podstatně větší sestavě než loni. Pět členů Pochmurné neděle jelo autem, Robo, Victor a Tai vlakem. Mně se dostalo té cti vézt se rychlým Petiným přibližovadlem, ve společnosti Pet jako řidičky, Marvina, Zdeny HT a Dany Krejčové, z čehož mohou lidé, znalí povah přítomných dam, usoudit, že jsme se naprosto nenudili. Na pěstní souboje naštěstí téměř nedošlo. Kupodivu jsme dorazili na kopec, kde se SÚZA nachází, bez sebemenšího bloudění, ovšem dotyčnou horu jsme obkroužili tou delší cestou s několika malými odbočkami do neznáma. Při příjezdu jsme překvapeně zírali na velkou frontu fanoušů, která se již před vchodem utvořila, a při letmém nahlédnutí dovnitř nám bylo sděleno, že prezence začne až o půl druhé. Sluníčko svítilo a konečně trochu i hřálo – bylo chvíli po poledni – a nás pět se uvelebilo na dece na travnatý kopeček před objektem. Fanoušové přibývali po malých skupinkách, naše jízlivé komentáře po větách, ale když se zdola vyrojil padesátihlavý dav, pravděpodobně z nějakého vlaku, naše nervy už nevydržely a my jsme se rychle zařadili do fronty. Sice už začali pouštět, ale jak jsme zjistili, tak měli domácí s jakýmisi kartičkami jiný stůl a suverénně předbíhali vesměs černě oděné fany, kteří už začali pěkně vysychat a některým tekly i nervy. Když se těsně před spásným stínem vchodu fronta na půl hodiny zastavila, začala Dana pociťovat akutní depresi a já zase mírný úpal, tudíž jsme nějakého samozvaného pořadatele (neměl žádný odznak Istroconu) s dřevěným kyjem ignorovali a vtrhli dovnitř. Pak už to šlo jako po másle – seznam, identifikační kartička, peníze, recepce, zavazadla a konečně spásný klid pokoje.

Pátek, 13. 9. 2002

14:30 – „Kde je Omega 13?“
Všichni jsme byli ubytovaní ve čtvrtém patře, někteří dokonce ve vedlejších pokojích. Já jsem vychytrale nahlásil Psa jako spolubydlícího – později mi Vlasta Talaš vyčetl, že tohle je jeho finta – protože jsem věděl, že pravděpodobnost jeho příjezdu je stejná, jako že se zítra Slunce změní v novu. Pak jsme s Marvinem sešli do prvních dvou pater (či podlaží), abychom identifikovali všechny místnosti, uvedené v osmistránkovém programu, zvláště pak Roklinku, kde jsme měli mít v sobotu večer náš vypečený test. Poněkud mne zklamal fakt, že v Roklince je jeden oválný stůl a snad 15 židlí, takže ty davy se na Test PN prostě neprotlačí. To jsem ještě netušil, že sobotní večerní program bude mít skluz a že doba našeho testu obsáhne nejen část vítězného filmu Shrek, ale i závěr oblíbené tomboly. Poblíž voodoo tabule se Marvina neznámý fan zeptal, kde je Omega 13. Vzhledem k tomu, že jsme ji právě taky hledali, jsem byl v pokušení říct „na cestě do strojovny“, ale letos byla na místě loňské Strojovny tzv. Holopaluba s velkoplošným videem – ale hned naproti byla právě Omega 13. Názvy místností a prostor většinou vystihovaly jejich specializaci – HP HyperPriestor byl plný počítačů od Hewlett-Packard a herních konzolí, E. Tea Ruum obsahovala kromě výstavy obrazů našich předních malířů Melkorovu čajovnu, Mangovňa (loňská Vedlejší paluba) chrlila celý pátek a sobotu jednu mangu za druhou, na Hlavní palubě byly pořady hlavních hostů a hlavní filmy, snad jen ta Roklinka připomínala přírodní útvar jen neustálým průvanem, protože nešla zavřít okn…

V tomto místě Deník agenta 011 končí. Jelikož se dodnes nepodařilo zjistit, co se s ním vlastně stalo a zda v tom má prsty tajemná Omega 13, či otevřená okna v Roklince, musíme si vystačit s adekvátní náhradou, jejíž autorkou je ve zprávě již zmiňovaná agentka Zdena HT…

Nečekejte od tohoto pokusu o reportáž z nejlepšího conu roku (mimo Dracon, samozřejmě) žádné pikanterie, prozrazené tajnosti či pracně odhalené skandály. Na to jsou tu jiní, schopnější. Já se pokusím umírnit své tvůrčí zanícení do podoby, která bude vyjadřovat mou spokojenost s právě ukončeným děním a přitom nebude oslavnou ódou. Nějaké lehce přehlédnutelné chybičky se přece jenom vloudily, ale nebuďme malicherní.

Pátek, 13. 9. 2002 – to není zrovna povzbudivé datum.

Istrocon pro nás začal, jak už to tak bývá zvykem, zcela tradičně, a to cestou. Tentokrát jsme ovšem nevyužili potěšení cestovat s Českými či Slovenskými drahami, protože Pet se rozhodla osedlat rodinného oře a dopravit do Bratislavy i některé další kamarády. Sešli jsme se včas, do auta se nějak naložili a vyrazili na cestu. Asi po půl hodině jízdy Miles pronesl faktickou poznámku: „Mám pas v kufru.“ Tedy v kufru auta. Tato lapálie byla při nejbližší příležitosti napravena, a tak nic nebránilo zdárnému překročení hranice. Na SÚZU jsme tentokrát dorazili pouze s jednou odbočkou, kdy se navigátorka Dana s řidičkou Pet nedokázaly dohodnout, co znamená teď a vpravo. Jak se ukázalo, byla to chyba. Před SÚZou se sice již začaly hromadit davy conuchtivých fanů, ale až po delším pátrání se podařilo objevit někoho, kdo by se aspoň vzdáleně podobal pořadateli. Po ujištění, že se nic nebude dít ještě delší dobu, rozhodli jsme se nasytit v blízké pizzerii. Opakovaný pokus o proniknutí do budovy vzdáváme při pohledu na frontu, která dosahuje téměř draconských parametrů. Protože se nic neděje, využíváme jedné z posledních možností k opalování. Kolem prochází Dáša v hobitím kroji a hledá Melkora.
Pak nás ale vyděsí dav, hrnoucí se od autobusu, tak se raději zařazujeme mezi frontové bojovníky. Dvacet minut na rozpáleném asfaltu a naše chuť probojovat se dopředu použitím podpásových úderů a zpěvem Koledy frontové vzrůstá. Konečně jsme u dveří, kde se zcela nesmyslně projevuje Hromovlad, který lidem uvařeným slunečními paprsky odpírá vstup do stínu v zádveří. Zatímco stojíme ve frontě, bavíme se zděšením těch, kteří přišli po nás. Zdá se, že když se s frontami vypořádal Dracon, přesunuly se jenom kousek na východ a úspěšně postihují Istrocon. Kolem prochází Dáša a opět hledá Melkora.
Konečně jsme uvnitř a tady najednou jde vše jak po másle. Zaplať, tu máš visačku, nechej se odškrtnout v seznamu, dostaneš tašku s materiály. Přihlášení na recepci už je obvyklá rutina. Jako loni, i letos patrně budu na pokoji s někým, koho neznám. Doufám, že to nebude někdo, kdo se realizuje jako pořadatel pokojových party.
Studujeme program, a protože až do slavnostního zahájení nic až tak příliš zajímavého nenacházíme, věnujeme se nejobvyklejší činnosti na conech: kecání u baru. Pokus o zhlédnutí prací slovenských výtvarníků v budoucí Melkorově čajovně se nezdaří – ještě není nic k vidění, instalace obrazů teprve probíhá. Procházející Dáša tentokrát nehledá Melkora, ale Silvera.
Nakonec nás zláká (hlavně proto, že je hned naproti čajovně) videopásmo se slibným názvem Horror, krv a erotika. Velmi zajímavé. Kdo neviděl, neuvěří. Zvláště scéna s eroticky založeným obřím okem v nás vyvolala poněkud nevhodné asociace na Příšerky, s. r. o. a Mika Wazowskiho. Inu, není oko jako oko. Videopásmo probíhá v prostoru ohraničeném jen pootevřenými shrnovacími dveřmi, takže každý procházející aspoň nakoukne, ať už aby zjistil, co že to je za program nebo také kdo že se právě na tento program dostavil. Můžeme proto vidět, že už přijel Robo, taky Marchlík sem vsunul hlavu a břicho – a hele, tak tento nepřehlédnutelný pupek může patřit jedině Šimonovi. A to znamená, že slavnostní zahájení je na dosah. Ještě si prohlédnout vystavené fotografie z minulého dění ve fandomu a honem do sálu, ať nám nic neujde.
Tentokrát se zahájení odehrává v duchu vrcholné serióznosti, žádné Šimonovo televizní vysílání pro neslyšící. Otevření conu symbolizovalo otevření krabice, která pak po zbytek conu ležela otevřená v hlavním sále na pódiu.
Po kratší pauze vyplněné další dávkou Kecconu (čti: kecání na baru) následuje v programu neuvedené, leč na zahájení avizované ohňové představení. Venku se trošku ochladilo, tak usuzujeme, že nejlepší výhled na plameny bude z balkonu pokoje obývaného Pet a Danou. Z výšky je představení, které patrně mělo i nějakou hlubší myšlenku, docela efektní a obzvlášť chrlení plamenů je natolik intenzivní, že závany horka z nich jsou patrné i ve čtvrtém patře. V duchu idejí Pochmurné neděle jsme čekali skutečné upálení některého z vystupujících, ovšem slibně se rozvíjející scéna pálení čarodějnic byla trapně symbolická a plameny byly nahrazeny umělým čmoudem. Ale jinak – všechna čest, bylo to pěkné.
Už od odpoledne nás Marvin přesvědčuje, že jediné, co si nesmíme nechat ujít, je přednáška Jana Vaňka jr. o temné straně fandomu. V okamžiku, kdy se mu podaří nás nasměrovat do příslušné přednáškové místnosti, sám najednou někam zmizí a narazíme na něho zase až o několik hodin později v baru. Argumentuje tím, že přednášku už slyšel na Euroconu v Chotěboři. No, první část mě příliš nenadchla, jak říká i jistá nejmenovaná námezdní překladatelka, nelíbí se mi, když se někdo zlomyslně vysmívá někomu, kdo ho v podstatě živí. Ale část druhá, líčící různé druhy fanoušů a způsoby, jak je nejlépe naštvat, všeobecně vzbudila zaslouženou pozornost. I když pocházela ze zahraničních pramenů, závěry se daly krásně aplikovat i na naše poměry a výstižně ukazovala nebezpečí, kterému může nezkušený fan podlehnout a propadnout se tak do kategorie fanoušů. Rozhodně to stálo za vyslechnutí.
S Pet hledáme Danu, která nás v průběhu přednášky opustila, a neomylně ji nacházíme tam, kam jsme také přednostně zamířily. Stojí u baru s Egonem Čiernym a Miroslavem Žambochem a patrně diskutují na nějaké zajímavé téma. Egon okamžitě vznáší námitku proti sexuálnímu harašení (tento den už poněkolikáté), kterého se na něm údajně brněnské fanynky trvale dopouštějí. Argumentujeme tím, že ne my jeho, ale naopak on nás pronásleduje, protože je vždycky tam, kam my jdeme. Dana ještě podotýká, že vůbec nejde o sex, ale o prachy. Hlavně o ty, které jí má zaplatit za překlad. V podobném duchu vedeme řeči ještě tak dlouho, že při tom stačíme zkonzumovat dvě lahve vína. Bylo dobré, i když pití dobrého vína z plastikových kelímků se příčí mému vychování.
Najednou zjišťujeme, že je už delší dobu sobota, a protože promítání Zaklínače je plánováno na nelidsky časnou hodinu (už v deset dopoledne), nezbývá nic jiného než jít spát.
Při příchodu na pokoj zjišťuju, že už se tam ubytovala i další dáma/paní/slečna, ovšem protože je zatím nepřítomná, musí seznámení počkat na pozdější dobu. Najednou se mi přestalo chtít spát, tak si ještě dočítám poslední kousek Hvězdného vlka a ve chvíli, kdy knížku odkládám, ozve se klepání na dveře a moje spolubydlící se snaží dostat dovnitř. Zdá se mi nějaká povědomá, ale protože v pokoji je zhasnuto, já mám sundané brýle a přece jenom už napůl spím, nedokážu ji blíže zařadit. A tak nechám spánek, aby mě uspal docela, a uvažovat o tom budu až ráno.

Sobota, 14. 9. 2002

Vstávání bolí. Polštáře jsou tady moc nacpané, matrace moc měkké a na to, že mi pod ně patrně někdo nasypal ne jeden, ale hned celou hrst hrášků, je jich nějak málo. Takhle rozlámaně jsem se už dlouho necítila. Ze spolubydlící vidím jen chumáč blonďatých vlasů, ale přesto se mi pořád zdá jakási povědomá.
Po snídani už nezbývá čas celkem na nic než se poohlédnout po ostatních Brňácích a honem se usadit v sále. Dlouho očekávaná rarita, Zaklínač na filmovém plátně, právě začíná. Originální polské znění je místy předbíháno, místy doháněno čteným překladem, který však spíš ruší, než pomáhá. Polština je přece jenom natolik příbuzná, že je možno překlad ignorovat. I když… to je právě ta zrádnost příbuzných jazyků, kde některá známá slova mají přece jenom poněkud posunutý význam a dojem člověka cizojazyčného pak je trošku – no, řekněme zvláštní.
Samotný film mi nepřipadá tak špatný, jak se o něm ti, kteří ho již viděli v polských kinech, vyjadřovali. Ano, nejsou v něm efektní počítačové triky, a to, že film byl sestříhán z několika seriálových epizod, je očividné, ale možná právě proto, že jsem o tom dopředu věděla, nijak mě tyto skutečnosti neruší. Naopak se mi líbí herecké obsazení, počínaje Geraltem, přes Jaskiera-Marigolda, Yennefer, Calanthé, Pavettu, Renfri, Borcha Tři Kavky až k Ciri. Že jsou souboje s příšerkami jen naznačené? No a proč ne? Že příšery samy jsou značně latexové? Lepší dobrá latexová mantichora než špatný počítačový bazilišek. Komu se to nelíbí, ať jde na MIB II, tam si užije počítačem generovaných emzáků dosyta. Já odcházím ze sálu spokojená s tím, co jsem viděla, a naopak nespokojená s tím, že film v normálním kině neuvidím.
Pořádáme další etapu Kecconu v hale a přitom sledujeme, kdo všechno tu je. Zcela neomylně narážíme na Egona, který zase mluví o brněnském harašení. Taky Marchlík opakovaně mezi zuby cedí svoje: „Brňáci…“ ovšem jakmile kontrujeme zřetelným: „A kdy vyjde Ramax?“, najednou má něco móóc důležitého na práci někde úplně jinde a bez odpovědi mizí v davu. Tamhle je taky nějaká známá osoba v kožených kalhotách, no jo, Radim Kastelán. A hele, tamhle to tričko měla nachystané moje spolubydlící – že bych konečně zjistila, s kým bydlím? Ale vždyť je to Martina Pilcerová! A pak mi neměla být povědomá…
No, radši snad abychom šli na oběd. Pohostinná pizzerie hostí nejen nás, ale taky Juraje Kukuru a za sloupem se marně schovávajícího Roba s Piškotkou. Po vyčerpávajícím obědě se vracíme do SÚZy. Cestou se pokouším přemluvit Pet a Danu, abychom pro Victora natrhaly pelyňkovou kytici, ale prý si na rozdíl ode mě ještě příliš váží života. Vlastního, abych byla přesná. Tak dobře, necháme ho žít a on nás snad taky.
Při návratu zase neomylně potkáváme Egona. Než stačí pronést sentenci o harašení, Marchlík ho předbíhá se svým „Brňáci…“, a jakmile kontrujeme: „Ramax!“ znovu kdesi mizí. Provádíme s Danou složité finanční výpočty ohledně výměny SK za Kč a pak už Dana může zálibně obhlížet teď už svou vlastní videokazetu se Zaklínačem. Jdeme si proto po přestálé duševní námaze odpočinout na přednášku Miroslava Žambocha o drsné škole v detektivkách, noir filmech a temném komiksu. Upřímně řečeno, píše líp, než přednáší. Obsah je sice zajímavý, ale forma by chtěla ještě vylepšit.
Když už se nám tak pěkně sedí, zůstáváme i na následující křest komiksu Wolverine. Posléze se sice ukazuje, že se jedná spíš o besedu o edičním plánu nakladatelství Netopejr, který neopakovatelným způsobem komentuje Eda: Chrrr, chrrrr, slint. Heňa se snaží Netopejra přimět k tomu, aby vysvětlil, proč se křest Wolverina nekoná, ale jeho výmluvnost je natolik košatá, že případné vysvětlení zcela utone v povídání o jiných věcech. Komiks zkrátka vydán zatím není, ale určitě bude. Nevadí, aspoň jsme se toho hodně dověděli.
Nedostatek kyslíku nás nutí k zásadnímu přesunu na terasu. Je sice chladněji než včera, ale dá se tu aspoň dýchat. Marvin otevírá bonboniéru, kterou mu vnutil Jožo Girovský za pomoc při jeho úrazu na Tatraconu. To se mi to hezky povedlo, teď to vypadá, že Marvin Jožovi pomohl k úrazu, a ještě za to dostal cukroví. Inu, kdo ví, jak to vlastně bylo… Bonbony zmizí rychlostí světla. Mňam. Poněkolikáté se pokoušíme proniknout do Melkorovy čajovny a konečně se nám to daří. Nebylo jednoduché dostat se dovnitř, ale jako ještě složitější se ukazuje z Melkora vymámit nějaký čaj. A to, jak podotýkám, nechceme slevu ani zadarmo. Když se dočkáme, je právě tak čas na předávání cen Istron 2002.
Našli jsme si vhodná místa, z nichž shora shlížíme na takové ty druhořadé hosty (= sedící v druhé řadě) jako Michael Sheard a John Howe. Moderátorka Dáša odložila hobití převlek a je za dámu velkého světa. Moc jí ta role nesedí, zjevně trpí trémou, ale jen takovou roztomilou, která třese pouze hlasem. Ceny se dostávají do rukou těch, kterým byly určeny, žádná nepřebývá, žádná neschází. Na závěr Heňa oznamuje rekordní počet dosud zaregistrovaných účastníků (víc než 1400) a pod dojmem takového úspěchu slibuje, že Istrocon bude i příští rok. Za toto prohlášení sklidí oprávněně největší potlesk ze všech.
Následovat má tombola. Losy sice nějaké máme, ale nějak nevěříme tomu, že by někdo z nás mohl něco vyhrát. Hledáme proto nějakou vhodnou, a hlavně důvěryhodnou osobu, u které je jistota, že a) vydrží při tombole v sále a b) nezamlčí nám naše případné výhry. Obě podmínky splňuje Jožo Girovský, u kterého navíc máme jistotu, že nám s případnou výhrou nedokáže utéct. Později se dovídáme, že jsme přišli o Šimonovu etudu na téma být či nebýt vetřelcem. Člověk prostě nemůže mít všecko.
A my se musíme soustředit na stěžejní bod programu Istroconu, kterým je pro nás jednoznačně test Pochmurné neděle, letos doplněný speciální soutěží o nečestné členství v téže a dotovanou klubovým tričkem. Proti loňsku, kdy soutěžili celí dva účastníci, je letos díky Milesově masivní propagaci (celé dva letáky, z toho jeden v barvě) účast mnohonásobně vyšší. I přesto to zpočátku vypadá, že pořadatelé hrají na účastníky přesilovku. Nakonec je to 1:1 – každý testovaný má svého pořadatele. Při vyhodnocování Marvin nepochopil Milesem pracně vymyšlený bodovací systém, takže Milesovi nezbývá než Marvinem vyhodnocené testy znovu vyhodnotit. Přes tyto zádrhele jednoznačný favorit Jan Vaněk jr. opravdu vítězí, i když pouze v hlavní soutěži, a odchází obohacen o tři knižní tituly, jichž by se patrně jinak nedotkl ani dvoumetrovou holí, a o láhev bourbonu. Druhé místo obsadil Keplík, který ovšem nedostal možnost výběru odměny. V průběhu testu se totiž dostavila Gudrun, která jednoznačně vznesla požadavek, aby Keplík vyhrál speciální kořeněný likér Old Ghana Extra. No a třetí se umístila Michelle, na kterou tím pádem zbyl Jim Beam. Považovala to spíš za trest než za odměnu a okamžitě to pořadatelům oplatila: láhev otevřela a každý povinně musel ochutnat. Ani já jsem neunikla. Brr.
V soutěži o tričko Pochmurné neděle a nečestné členství v tomto proslulém sci-fi klubu se ukázalo, že není nad osobní kontakty. Jinak suverénní Vaněk a Keplík zcela propadli do průměru a palmu vítězství si odnesla Piškotka. Do získaného artefaktu se okamžitě oděla, kterážto akce byla fotograficky zdokumentována a možná se objeví i na stránkách PN. Tímto vyvrcholením pro nás Istrocon prakticky skončil, napětí opadlo, teď už to bude jenom brnkačka a relax. Doslova.
Realizujeme to jednak dalším kecconem v hale (Marchlík zase nemá dobré slovo pro Brňáky, nicméně slibuje nahrávat Zaklínače z polské televize) a baru (Egon zase mluví o harašení) a jednak přemístěním do hlavního sálu na promítání skvělého polského filmu Sexmise. Ač se již zařadil téměř do kategorie filmů pro pamětníky, nic neztratil na půvabu, a i když promítaná kopie není z nejkvalitnějších, nijak to neruší. A už vůbec mi nevadí, že promítání začíná po půlnoci, že klimatizace mi na nohy chrlí ledový vzduch a že za normálních okolností bych už dávno spala. Bavím se královsky.
Sexmise skončila, je po druhé hodině nedělní – nejvyšší čas jít spát. Vím, že upadnu do hlubokého bezvědomí v okamžiku, kdy vlezu do postele. Martina by mě určitě nedokázala probudit, tak co teď? Nezbývá než nechat klíč od pokoje zvenku ve dveřích a doufat, že nějakého vtipálka nenapadne klíče (je jich takhle ve dveřích víc) posbírat a schovat.

Neděle 16. 9. 2002

Je půl deváté, Martině pípá budík. Nevím, kdy přišla, ale teď je tady a spí jak jezulátko. Opatrně vstávám, ale vtom jí zvoní mobil. Pronese do něho několik nesouvislých vět, sedí na posteli, zírá tupě do zdi a pak prohlásí: „NENÁVIDÍM ISTROCON!“ Prostě normální pořadatelská deprese spojená se spánkovým deficitem.
Jdu na snídani a potkávám tam Danu a Pet, později se k nám přidá ještě Miles. V plánu máme už jenom sbalit se a vyrazit do Brna. Dohadujeme se o hodině H, nakonec se jako nejvhodnější jeví desátá. V přibližném čase nastupujeme do auta, Dana ještě kontroluje polohu mobilů vzhledem k její kazetě Zaklínače a vyrážíme k Brnu. Asi po půlhodině jízdy Miles pronese: „Mám pas v kufru.“
Tak že bychom začali zase od začátku?

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).