Dějí se větší podivnosti? Jistě. Asi. Pravděpodobně? Dějí se věci, nad kterými zůstává rozum stát. Nad povídkami Kelly Linkové rozum stát nezůstává. Naopak. Zkroutí se, zauzluje a vyzvrátí sám do sebe ve sladké, či bolavé – přijde na to, který příběh zrovna čtete – agonii. Lehce se přiblíží až k paranoidním záchvatům. Příběhy, o nichž vám budu vyprávět, jsou jako snové představy, když nemůžete usnout. Dlouhé hodiny se válíte v posteli a obrazy, které vám překotnou rychlostí letí mozkem, jsou mnohem šílenější než sny. Dráždivé, znepokojivé, možná hrůzné… rozhodně vám ale nedovolí v klidu vypnout. Jestli se k něčemu hodí varování Ministerstva zdravotnictví, pak k této knize. Nečtěte ji před spaním ani před usednutím za volant, nečtěte ji před činěním důležitých rozhodnutí. Čtěte ji po dávkách a opatrně. Ponořte se do fantazie Kelly Linkové, ale předem se ujistěte, že máte kolem pasu pevně uvázané záchranné lano.

Ony to vlastně ani nejsou povídky v pravém slova smyslu. Měli-li bychom hledat zápletku, pointu a podobné zbytečnosti, téměř v žádném případě se nedočkáme. Všechny texty v knize jsou pocitovky – to, na co sází, je nálada, kterou ve čtenáři vyvolají. Jen u minima z nich nalezneme alespoň náznak příběhu.

Tak například úvodní Melissa, Lily, Lily, Rose. Mrtvý manžel v ní píše dopisy své ženě, na jejíž jméno si nemůže vzpomenout. Popisuje jí bizarnosti místa, na kterém se ocitl, říká jí věci, které by zaživa nevyslovil. Čtenář pozná, že literární kombinace smrti a sexu je mnohem zvrhlejší, než jak se může zdát z obyčejného položení těch dvou slov vedle sebe. Svatou Trojici doplňuje plížící se šílenství a po dočtení to chce oddych, nejlépe venku na sluníčku, s pivem a přáteli.

Jako voda černému psovi po hřbetě má na jednu stranu snad nejucelenější příběh, na stranu druhou je asi nejšílenější. Ačkoli se v celé povídce neděje nic víc, než že si mladík chce vzít dívku, kterou miluje, a seznamuje se s jejími rodiči, dokáže Linková na více než dvaceti stranách udržovat napětí. Vykresluje postavy zároveň naprosto obyčejné, lidské, sousedy, které známe z krámu, zároveň ale šílené, nebezpečné cvoky, se kterými bychom se rozhodně nechtěli potkat. S výrazným citem pro detail tak vlastně zobrazuje každého z nás, uniformního člena společnosti s plastikovým úsměvem, který se za zavřenými dveřmi vlastní mysli mění v otroka svých – menších, či větších – duševních nemocí. A když se evidentně zblázní i poslední jakž takž racionálně uvažující postava povídky, víme, že není úniku.

Ve Znalcově čepici se Linková vrací k tématu smrti, které vlastně nechybí v jediné povídce sborníku a dá se tak přesvědčivě označit za jeho leitmotiv. Dalšími častými tématy, které nejen tato povídka přináší, jsou dům, ve kterém je možné cokoli, a dívky – většinou v dětském věku – žijící tak trochu mimo naši realitu.

Je třeba poznamenat, že od třetí povídky už se mi kniha četla lépe, neměl jsem pocit, že se mi s každou větou uzlují mozkové závity. Ale předpokládám, že je to prostě tím, že jsem si na Linkové styl pomalu zvykl.

Hodiny létání jako by vypadly z hlavy Neila Gaimana. Najdeme v nich jeho oblíbené bohy v moderním světě i cestu do podivného pekla kdesi pod Londýnem. Přesto jde ale o povídku linkovsky specifickou, a tak jí zjevnou inspiraci odpustíme.

Ocitneme-li se Na cestách se sněhovou královnou, prožijeme Andersenovu pohádku (a nejen tu jeho) trochu jinak. Vlastně je to úsměvné povídání o tom, jaké by to bylo, kdyby hrdinkami pohádek byly sebevědomé moderní emancipované ženy, které se sebou nenechají zametat.

Umět zmizet je mým jednoznačným favoritem. Asi proto, že sice jako téměř jediná dodržuje pravidla dramatické stavby povídky (ano, je tu zápletka i pointa!), ale zároveň opět uvádí na scénu jeden dům a pár postav – všechny až na jednu tak obyčejné, a přitom tak zvláštní… jen holčička Jenny Rose, která do domu přibude, zatímco její rodiče odjedou pracovat jako misionáři, je vskutku neobyčejná. A neobyčejný je i její příběh.

Party Donnerovy party je pak téměř klasickým hororovým příběhem, založeným na skutečné události, a dále tak rozšiřuje tematický i žánrový záběr sborníku.

Střevíc a manželství tvoří čtvero krátkých vyprávění o žití v páru, hledání dokonalého partnera pro život i smrt a o tom, že ztělesněním oné dokonalosti je umění kompromisu. Opět zde najdeme parafrázi známé pohádky, kterých Linková také velmi ráda využívá.

Většina mých kamarádů je ze dvou třetin z vody, tvrdí nám hrdinka další povídky. Z toho vyplývá, že o jiných to platit nemusí, a já poměrně často pochyboval, že to platí o ní. Jestli je ale opravdu robotem, jak jsem hádal, jsem se nedozvěděl. Jisté je, že Zemi zaplavili mimozemšťané převlečení za blondýny, jak jí sdělil její kamarád Jak (který vypustil ze svého jména c).

Luisin duch je zmenšující se nahatý plešoun, který straší u ní pod postelí a miluje country. A možná je jím druhá Luisa, která si Luisu s duchem vymýšlí (i když občas je to naopak a sem tam si Luisy vymýšlí tu druhou navzájem). Anebo je Luisiným duchem malá dcerka druhé Luisy, která musí mít všechno zelené (i jídlo) a dřív byla pejskem?

V Malé detektivce sleduje vypravěč – pravděpodobně budoucí syn hlavní hrdinky – jak se ta v parafrázi další pohádky snaží najít svoji matku, aby zachránila svět. Povídka nám – ostatně jako všechny před ní – ukazuje naši společnost a především naše blízké v novém světle, v zrcadle každodenních zázraků.

A to je pro dnešek vše, přátelé. Zazvonil zvonec a my můžeme dál v klidu žít. Ale už nikdy nezapomeneme, že všude kolem nás, za hranicí všednosti, číhají naše osobní verze příběhů Kelly Linkové, a tak nám nezbude než se neustále ohlížet přes rameno. Zasekne-li se nám tedy krční páteř, víme, komu si stěžovat.

• Kelly Linková: Dějí se větší podivnosti
• vydalo: Argo, Praha 2008
• přeložila: Petra Kůsová
• přebal: Barbora Motlová
• 226 stran / 258 Kč