Spisovatelka Petra Neomillnerová pokládá sex, erotiku a lechtivé scény tak trochu za svou „obchodní značku“. A čarodějka Moire, hlavní hrdinka jejího cyklu Písně čarodějky, jí s vědoucným úsměvem přitakává.

Moire je jednou z prvních postav, které jsi představila čtenářům. A provází tě dodnes. Takže to asi nebyla „známost na jednu noc“. Jak bys definovala váš vztah?
Je prvorozená, nic víc, nic míň. Nejopečovávanější, ale taky odnesla všechny moje začátečnické pokusy a tápání. Cestovala po nakladatelstvích, experimentovala jsem u ní s formou, a často ladila tak dlouho, že to bylo až na škodu, nebo to přinejmenším hodně odložilo vydání. Nechtěla jsem ji nechat běžet jen tak a dokonce ani teď, když jsem dokončila trilogii, Moire úplně neopouštím, nějakou tu povídku bych o ní ještě napsat chtěla.

Vzpomeneš si ještě, jak tato svéhlavá čarodějka vznikla?
Moire se poprvé objevila v povídce Hněv řeky a rozhodně jsem neplánovala, že toho o ní napíšu tolik. Není to žádný konstrukt, „narodila se“ podobně jako ostatní mí hrdinové. V neposlední řadě tu ovšem hrál roli i fakt, že v době, kdy jsem začínala publikovat, byla fantasy scéna trochu jiná než dnes a emancipovaných hrdinek nebylo zdaleka tolik, což mě, přiznám, docela štvalo.

Jak se ti dva změnili za ty roky, co s nimi spolupracuješ a žiješ?
Zestárli a ztratili iluze zrovna jako já. Unavili se… ale taky získali zkušenosti. Jsou mocnější, než na začátku, ale zato jim ubylo sil na uličnictví.

A máš je stále pevně v rukou? Tím se chci zeptat, jestli hlavně Moire nezačala žít vlastním životem, nebo dokonce rebelovat?
Rebelují všechny postavy. Pokud to nedělají, jsem z toho trochu v rozpacích, protože je to známka, že mi příběh nefunguje tak, jak by měl.

V Nakažených Moire poznala, jak bezohledný může být boj o moc. Nakonec jí získala ona sama. Myslíš, že jí přišla na chuť?
Určitě, Moire není „zákonně dobrá“ postava, je to ženská s mnoha nectnostmi, vzteklá, panovačná, zbrklá a mnohdy nespravedlivá. S formální výkonnou mocí má spíš problém, a pokud ji má sama užívat, pere se s ní, jak se dá.

Během Honu na Lišku se seznamuje s realitou skutečné války plné násilí a mrtvých. Proč se do ní vlastně pletla? A nestává se postupně stejně nelítostnou a otrlou jako její protivníci?
Moire už od začátku není zrovna beránek. Oni sirotci to v žádné době nemají lehké a tak čarodějka celkem snadno přistoupí na layelskou hru, tím spíš, že Rabe jí v mnohém nahrazuje rodinu, kterou nemá. Do války, na níž nemá žádný osobní zájem, ji tedy vede i touha někam patřit.

Jak už sám název napovídá, děj se bude určitě točit kolem jizev.
Jizev mají všichni aktéři hodně, jak na kůži, tak na duši a o všech se tak trochu bude hrát.

Teď něco pro nás, romantičtější typy: Co vztah Moire a Desmonda? Má ještě pořád šanci?
Určitě, navíc oba svým způsobem udržuje při životě. Dlouhé vztahy těch, kteří si nedělají iluze, mají tuhý kořínek a Desmond zas jisté místo v Moiřině posteli.

Když už mluvíme o Moire, nemůžeme vynechat ani sex a erotická dobrodružství. Jak se s tímto tématem vyrovnávali čtenáři na počátku tvé kariéry a jak dnes?
Ze začátku to bylo něco nového v české fantastice, šok, uličnictví enfant terrible, dneska je to už „obchodní značka“ mojí tvorby, dokonce nejen v žánru. Čtenáři by byli určitě zklamaní, kdyby se mí hrdinové dali na pokání, ale moment překvapení je dávno pryč.

Úplně nakonec otázka z trochu jiného soudku. Dlouhá léta jsi byla stálou členkou redakce Pevnosti. Když se za svou prací v Pevnosti ohlédneš, co se ti vybaví?
Ohlédnu se a hrůza… jedenáct let a více než stovka článků, Tomáše Němce beru bezmála jako člena rodiny. Spousta práce, legrace, zvratů a šarvátek… ale stejně jako Moire i já začínám být unavená a mám toho hodně, takže se četnost článků trochu sníží. Moudra už jsem do čtenářů Pevnosti nalila dost a doufám, že ho náležitě zúročili, stejně jako redakce plná mladých jinochů plných síly moje mateřské rady. (smích)

Petra Neomillnerová (*1970, Praha)
Jedna z nejúspěšnějších autorek fantastiky u nás. Její prózy se vyznačují osobitým stylem, který kombinuje až naturalistickou realističnost s brutální přímočarostí a otevřeně pojatými scénami plnými násilí a erotiky. Její doménou jsou silné ženské postavy, které dokáží vzdorovat nepřízni osudu a vydobýt si respekt v mužském světě testosteronu a machismu.
Debutovala povídkou Ta, kterou smějí sedlat jen bohové… (Pevnost 4/2002). S časopisem Pevnost mimochodem navázala spolupráci trvající dodnes. Právě zde vyšla i první povídka s Moire – Hněv řeky (Pevnost 5/2003). Následovaly další a hvězda Petry Neomillnerové stoupala. V roce 2006 první povídková sbírka Vlastní krev (Triton 2006), o rok později už román Nakažení (FANTOM Print 2007). V obou případech Moire v hlavní roli. Pak se objevila upírka Tina – Sladká jak krev (Triton 2007), a zaklínačka Lota – Psí zima (FANTOM Print 2008). Ani tady nezůstalo u jedné knihy, ale autorka otevřela cykly, které mají mezi čtenáři velký ohlas. K tomu je třeba připočíst román Dítě Skály (Brokilon 2009), povídky, knihy věnované magii a desítky recenzí a článků pro Pevnost. V posledních letech autorka rozšířila svůj záběr o dětského čtenáře v knihách Amélie a tma (Albatros 2012) a Amélie a barevný svět (Albatros 2013), kde se sice musela krotit, ale zůstala věrná upířímu tématu.

Původní článek vyšel v časopise Pevnost v čísle 1/2014.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).