Já, legenda, Richard Matheson
 |
Napsat dobrý hororový příběh, při jehož četbě by lidem běhal mráz po zádech, není zdaleka jednoduché. Chce to značnou představivost i bujnou fantazii a také něco znalostí lidské psychologie. Ale i potom to občas bývá sázka do loterie, protože čtenář je tvor vrtkavý a vybíravý. Možná i proto je horor jako žánr v rámci fantastiky tak trochu opomíjenou popelkou. Čtenáři u nás sice znají pár nejslavnějších jmen – Stephena Kinga, Cliva Barkera či Deana Koontze, ale to je většinou asi tak všechno. Proto je každá příležitost, která umožní představit dalšího dobrého hororového autora, vítaná. A když se jedná o takového velmistra, jakým je bezesporu Richard Matheson, je vítána dvojnásob. Nota bene, když právě do českých kin přichází hollywoodský biják Já, legenda natočený podle jeho románu.
V nakladatelství Laser-books se této jedinečné šance s vervou chopili, takže k premiéře již zmíněného filmu vychází i kniha Já, legenda, jejíž součástí je stejnojmenný, už takřka kultovní román. Český čtenář tak má možnost srovnávat téměř nesrovnatelné: Film, jenž využívá všech fines, klamů a triků tomuto médiu vlastních, a knihu, která pracuje pouze se slovy a fantazií čtenáře. Nutno ale říci, že filmoví tvůrci, jak už je u nich ostatně zvykem, pojali Mathesonovu předlohu dost volně, takže se oba příběhy od sebe dost liší. A to nejen v detailech, ale i v celkovém vyznění. Ze vzájemného srovnání však vychází (alespoň pro mě) mnohem lépe slovo tištěné než vizuální provedení.
V románu Matheson čtenáře zavádí do moderního světa, který si ovšem právě prožil svou apokalypsu. Strašlivá epidemie tu změnila téměř všechny lidi v jakési podivné krvelačné křížence upírů a zombií, kteří se ve dne skrývají před sluncem a v noci vycházejí na lov. Jednou z mála výjimek je Robert Neville, který je vůči nemoci imunní. Stává se tak možná poslední lidskou bytostí na Zemi. Jeho život nyní určuje střídání dne a noci. Zatímco ve dne se může volně pohybovat po městě, v noci mu nezbývá než se ukrývat ve svém opevněném domě, kde ho upíři obléhají. Svou frustraci si pak vybíjí následující den, kdy zase on s dřevěným kůlem v ruce hledá své protivníky. Samota je děsivou společnicí a muže pomalu ubíjí. Až jednoho dne Robertovi svitne naděje. Narazí totiž na psa. Opravdového ŽIVÉHO psa…
Autor až děsivě realisticky rozpracovává studii osamělého neurotického muže, který se ocitl v bezvýchodné situaci a snaží se s ní nějakým způsobem vyrovnat. Zpočátku to vypadá, jako by se mu už-už podařilo přizpůsobit nové realitě a najít pro sebe východisko. Přes den se zaměstnává nepřebernou spoustou činností, jen aby nemusel příliš přemýšlet. Ale skutečná pravda a s ní i jeho utrpení vychází najevo v noci, když se upíři s neúprosnou pravidelností stáhnou k jeho domu. Fyzicky je před nimi Robert Neville téměř v bezpečí své pevnosti, ale samota a pocit ohrožení s jeho psychikou pořádně cloumají. Ani oblíbené zpíjení do němoty či horečnatá aktivita nepřinášejí úlevu, takže se objevují deprese a s nimi sebevražedné sklony. A přece ho pud sebezáchovy v poslední chvíli dokáže zastavit, a tak Robert přežívá dál. Jenže přežívání vlastně není život, ale pomalá smrt…
Mathesonův příběh působí už od počátku velmi civilně a občas až banálně prostě. Ovšem právě ta všednost a zdánlivá obyčejnost v kontrastu s tragickou situací postavy uvězněné ve světě, kde už pro ni není místo, mu dodává onen navýsost děsivý rozměr, který budí strach a hrůzu. Při popisech opuštěného města, jehož mrtvolné ticho ve dne ruší jen kroky jediného živého člověka, až mrazí. A co teprve v noci, kdy se začínají objevovat první upíři a lákat Nevilla ven. Jak hrozné a zároveň lákavé jejich volání asi musí být pro muže, který je téměř šílený samotou? Navíc mnozí z upírů dříve byli jeho sousedy a on je poznává i v jejich změněné podobě. Není to k zešílení?
Pochmurné vyznění textu podporuje i trochu odtažitý styl vyprávění. Autor jako by svého hrdinu zkoumal pod drobnohledem z pozice nezaujatého pozorovatele, který vidí i komentuje všechny jeho činy a má zároveň přístup i k jeho myšlenkám. Dává také nahlédnout pod povrch současného dění, to když zprostředkovává Nevillovy vzpomínky na minulost či jeho nálady a pocity. Právě díky nim se čtenář dozvídá něco i o vzniku epidemie a jejím průběhu. To vše na osudu jedné průměrné americké rodiny. I tady Matheson velmi dovedně využívá kontrastu mezi minulostí a současností, aby umocnil celkový dojem z příběhu. Co asi musí prožívat člověk, jehož žena se mění v krvelačné monstrum? Pro něhož se Země stává najednou peklem, ale který přesto žije dál? Autor tu navozuje děsivé otázky a vytváří obrazy, které se čtenáři vrývají do paměti. Ovšem skutečnou bombou je závěrečné rozuzlení, v němž se naplno projevuje Mathesonovo mistrovství. Nechci prozrazovat, jaké je, ovšem žádný happyend ve stylu hollywoodských slaďáků rozhodně nečekejte.
Jak už jsem zmínil, je román jen částí celé knihy. Její zbytek vyplňuje deset kratších či delších hororových povídek. A musím po pravdě přiznat, že některé z nich jsou ještě mnohem lepší než román samotný. Matheson tu využívá různých motivů, od těch nejobyčejnějších až po úplně exotické, aby kolem nich spřádal neobvyklé příběhy plné děsu a temnoty. S naprostou lehkostí dokáže čtenáře vplést do svých představ a fantazií a dát mu pocítit tíhu nočních můr a děsů, které se náhle zhmotňují do reality.
Dokonce i když zabrousí do hájemství smíchu jako u povídky Pohřeb, je jeho příběh spíše makabrózní aktovkou v hávu toho nejčernějšího humoru. Podobně je tomu i u Války čarodějek, v níž do hororu přidal špetku scifi. V příběhu originálně propojil dívčí nevinnost s neosobní brutalitou právě dívčího konání. Mě osobně ale nejvíce oslovila povídka Nepříčetný dům, kde autor neskutečným způsobem spojil obyčejnou realitu s fantazií. Vypráví v ní příběh jednoho neúspěšného a smolařského profesůrka, jehož vztek a deprese mají podivnou souvislost s domem, v němž bydlí. Je jasné, že toto bizarní soužití nemůže dobře skončit…
V knize Matheson naplno dokazuje, že bývá právem pokládán za velmistra hororového žánru. Dokáže totiž vytvářet neobyčejně věrohodné a poutavé příběhy plné napětí i děsu i z těch nejobyčejnějších námětů. Navíc si nijak nelibuje v jejich balení do „vaty“, takže texty jsou krátké a úderné. Což spolu s dokonale vybroušenou zápletkou a osobitým vypravěčským stylem dává dohromady pokaždé jedinečné a neopakovatelné čtivo.
- Richard Matheson: Já, legenda
- vydal: Laser, Plzeň 2008
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Warner Bros / Lubomír Kupčík
- 306 stran / 319 Kč