Já, legenda,
JÁ, LEGENDA je jeden z nejslavnějších upírských románů dvacátého století. Pravidelně se umísťuje mezi deseti nejlepšími díly v mnoha kritických studiích hororového žánru. V době vydání byl prezentován jako science fiction – poprvé vyšel v roce 1954, ale jeho děj se odehrává v budoucnosti roku 1976. Vliv románu na pozdější generaci hororových autorů je nepopiratelný, stejně jako vliv na tvůrce celé řady hororových snímků. Jde o dodnes čtivou, nestárnoucí klasiku, na kterou jsme u nás dlouho čekali.
Svět zdevastovala hrůzná epidemie a ti, kteří neměli to štěstí a přežili, byli přeměněni v krvechtivá stvoření noci. Až na Roberta Nevilla. Zdá se, že pouze on byl vůči nákaze imunní, jenže krutá ironie z něj učinila vyvržence. Ve dne zabíjí a v noci se schovává s nadějí na další den prázdného života. Je legendárním monstrem, které musí být zabito, protože se odlišuje od všech ostatních.
Richard Matheson nás svým drsným, téměř dokumentárním stylem jako jeden z prvních přesvědčil, že zlo může číhat v místním supermarketu a působí tak mnohem hrozivěji, než kdyby se skrývalo v gotickém hradu. Pokud byl v minulosti jeden upír děsivým stvořením, pak si představte svět plný upírů, svět, v němž tato stvoření nejsou čímsi mystickým, ale reálnou hrozbou, jež by v budoucnu mohla ohrozit každého z nás.
Román vychází 25. 1. 2008 v nakladatelství Laser-books v překladu Milana Žáčka, kniha obsahuje rovněž deset kratších prací stejného autora.
Ležel oblečený na své posteli, civěl na černý strop. Byl přiopilý a
tma vířila světluškami.
Nejistě natáhl pravou ruku ke stolu. Jemným pohybem shodil láhev a až
příliš pozdě trhl zkřivenými prsty. Potom se uvolnil a zůstal ležet
v tichu noci, poslouchal, jak whisky zurčí z ústí láhve a rozlévá se po
podlaze.
Na polštáři zašustily jeho rozcuchané vlasy, když se zadíval k hodinám.
Byly dvě po půlnoci. Dva dny po tom, co ji pohřbil. Dvě oči upřené na
hodiny, dvě uši naslouchající slabému hučení jejich elektrické
časomíry, dvoje stisknuté rty, dvě ruce položené na posteli.
Pokoušel se tohoto pojetí zbavit, ale zdálo se mu, že všechno na světě
najednou zapadlo do jámy duality, jako oběť dvojkového systému. Dva lidé
mrtví, dvě postele v pokoji, dvě okna, dva psací stoly, dva koberce, dvě
srdce, která…
Hruď se mu naplnila nočním vzduchem, podržela ho v sobě, potom ho
vytlačila a rychle poklesla. Dva dny, dvě ruce, dvě oči, dvě nohy, dvě
chodidla…
Posadil se a spustil nohy přes okraj postele. Chodidla položil do louže
whisky a ucítil, jak mu prosakuje ponožkami. Okenicemi lomcoval studený
vítr.
Zíral do tmy. Co ještě zbývá?, ptal se sám sebe. Co vlastně ještě
zbývá?
Vyčerpaně vstal a odklopýtal do koupelny, zanechávaje za sebou mokré
šlápoty. Šplíchl si na tvář vodu a zašmátral po ručníku.
Co ještě zbývá? Co ještě…
Najednou zůstal ve studené tmě strnule stát.
Někdo otáčel klikou vstupních dveří.
Ucítil, jak mu v týle naběhla husí kůže. A zcitlivěly mu kořínky
vlasů. To bude Ben, uslyšel domněnku vlastní mysli. Přišel si pro klíčky
od auta.
Ručník mu vyklouzl z prstů a uslyšel, jak se svištěním dopadl na
dlaždice. Zacukalo se mu tělo.
Na dveřích zaduněla pěst; malátně, jako by na dřevo spadla.
Pomalu přešel do obýváku, srdce mu bilo v hrudi jako zvon.
Dveře zarachotily, když na ně slabě dopadla další pěst. Cítil, jak sebou
při těchto zvucích škube. Co se děje?, ptal se v duchu. Dveře jsou
otevřené. Otevřeným oknem mu na tvář zavanul studený vítr. Tma ho
přitahovala ke dveřím.
„Kdo…“ zamumlal a nedokázal pokračovat.
Ruka se mu odtáhla od kliky, když se mu začala otáčet v prstech. Jedním
krokem zacouval ke stěně a zůstal u ní stát. Trhaně dýchal a
poulil oči.