Počítače a stroje. Usnadňují nám práci. Jsou rychlé, přesné a při předepsaném nastavení takřka neomylné. Šetří zdroji, neflákají se a hledí si svého. Řídí průběh důležitých procesů. Mají naši důvěru. Díky nim toho nemusíme tolik znát... Robot byl stvořen člověkem. Měl za něj zastat těžkou či každodenní práci, aby měl člověk čas věnovat se bohulibějším činnostem a svému dalšímu rozvoji... Zpěv drozda [Mockingbird, 1980] od amerického autora Waltera Tevise [1928-1984], u nás vydaný nakladatelstvím Laser v roce 2008, je román, v němž je lidstvo ovládáno roboty, které samo vytvořilo. Lidé, otupení drogami se v něm chovají jako stroje. Bezvýrazné tváře. Bezvýrazné rozhovory. Bezvýrazné životy. O to víc člověka potěší dva jedinci - muž a posléze i žena - kteří se vymanili zpod nadvlády narkotik a díky tomu zjišťují pravou tvář společnosti. Bezvýchodná situace pod nadvládou strojů se ukáže jako ne tak bezvýchodná, když zjistí, že vše již nefunguje tak, jak by mělo a že stroje byly stvořeny, aby člověka poslouchaly a ne aby mu vládly. Nejedná se vyloženě o postkatastrofický román, ačkoli k němu zbývá již jen pár krůčků. Popisuje svět, ve kterém je lidstvo "OUT" a kde se o všechno důležité starají stroje. Lidé vykonávají pouze jednoduché a nenáročné, ruční práce. Na nic jiného již jejich schopnosti, otupené neustálou konzumací drog, nestačí. Díky chemickému ovlivňování lidské mysli narkotiky vymizela zločinnost, ale i plodnost. K zablokování plodnosti bylo přistoupeno za účelem snížení počtu obyvatel. Jenže pak se stroj na to dohlížející pokazil a od té doby vlastně lidstvo pomalu ale jistě vymírá. Člověku se až nechce věřit, k čemu všemu by mohlo dojít vinou jednoho malého vadného rezistoru. Na celém světě tak zbývá již jen necelých dvacet milionů obyvatel. Budoucnost je v tomto románu prezentována jako doba, v níž lidé používají vžité výrazy a slovní spojení, ačkoli nevědí, co vlastně v minulosti znamenaly. Tohle mi připomnělo jednoho - jak by řekl Rimmer z Červeného trpaslíka - náhodného známého z firmy, který si trochu plete výrazy. Musel jsem se zamyslet, když mi například při debatě o šprýmech a kanadských žertících řekl "To by byla dobrá recenze". Pokud by v dnešní době jezdilo na silnicích něco jako v románu popsané ideobusy, nepotřebovali bychom tolik psychologů. Mnohé situace v knize uváděné jsou velice humorné. Například na začátku příběhu, když si chce jakýsi muž v hamburgerové jídelně objednat pomfrity. Ty se však podávají pouze k velkému hamburgeru. Muž si tedy kvůli porci pomfritů objedná i velký hamburger. Robotka sedmé generace mu poté sdělí, že automat na výrobu hamburgerů má poruchu. Takže pomfrity stejně nebudou. Muž spolkne tři pilule na uklidnění a objedná si něco úplně jiného... Stroje jsou jen stroje. Žádné přemýšlení či uvažování. Fungují a pracují jen v souladu se svým naprogramováním. Ze začátku vlastně ani netušíme, v jak vzdálené budoucnosti se příběh odehrává. První historický údaj, který se v knize objeví je rok 1918. Po tomto časovém údaji následuje několik dalších, které již příběh posouvají podstatně dál. Román je psán převážně formou deníku, ve kterém se hlavní postava - Paul Bentley – a v menší míře i Mary Lou Bornová svěřují papíru se svými každodenními zážitky a pocity. Autor se nám na příkladu člověka, který znovupoznává vše zapomenuté a hledá své místo ve společnosti, snaží ukázat možnost nepříliš růžové budoucnosti lidské rasy. Budoucnost, ve které se lidé chovají jako roboti a naopak roboti se snaží chovat se jako lidské bytosti, a kde si většina lidí zvolila bezproblémový život pod vlivem narkotik. Tato kniha vás nenechá mnohokrát od čtení vstát. Dokáže si po celou dobu udržet vaši pozornost, ačkoli ke konci ztrácí něco málo ze své počáteční úchvatvosti. Úžasně poutavé čtení (nejen pro narkomany), které nám nabízí látku k přemýšlení. Kam až může jít vývoj moderních technologií, aniž by nám to nakonec ublížilo? Parádní zážitek, který nelze jinak než všemi pěti (hvězdami) doporučit...