Román Vampýrská akademie je vyprávěním sedmnáctileté dhampýrky Rose, která je vychovávána spolu s ostatními dhampýry, aby se stala strážkyní Morojů, tzv. živých vampýrů. Ale ona touží strážit pouze jedinou vampýrku, Morojskou princeznu Lissu, se kterou je spoutána silným psychickým poutem, kterému ani jedna z nich nerozumí. Když před 2 lety Lissa začala mít problém ovládat svůj hněv, Rose zorganizovala jejich společný útěk z Akademie, protože se obávala, aby se z Lissy nestala Strigojka. Strigojové jsou také vampýři, ale na rozdíl od Morojů se jako vampýři nerodí, ale jsou přeměněni, a to buď z člověka, Moroje nebo dhampýra. Živí se Morojskou krví a jsou mnohem silnější než Morojové. Strážci ale po 2 letech obě dívky najdou, a tak se ocitají znovu na Akademii. Rose a Lissa se ve škole necítí dobře, spíš jako vyvrhelky, se kterými se nikdo nekamarádí a nikdo jim nerozumí. Hlavně Lissu to psychicky deptá. Rose je odolnější a snaží se Lisse pomáhat, ale často to je nad její síly. Důvod jejich silného pouta se odhaluje až na konci vyprávění. Od románu pro mládež, především tu dívčí, bych čekala, že to bude zábavné, vtipné, zamilované a plné skvělých hlášek. Rose a Lissa ale nezažívají nic srandovního nebo aspoň trochu veselého. Je to celé velmi ponuré a depresivní. Rozhodně bych to nedoporučovala číst někomu, kdo trpí stejnými pocity osamění a nepochopení. Hodně zavádějící je anotace na zadním obalu knihy. Až na jeden útok čerstvě přeměněné Strigojky v samém závěru se žádní jiní Strigojové v knize neobjevují. Možná je ta anotace myšlena k celé sérii, ale ději prvního dílu určitě neodpovídá. Hlavním nebezpečím, kterému dívky čelí, je to, že Lissa neumí ovládat své schopnosti a nedokáže se s tím vyrovnat. Používání uzdravovací magie ji vysiluje psychicky i fyzicky, což pak vede k jejímu sebepoškozování. Rose má strach, aby se z toho Lissa nezbláznila jako jejich bývalá učitelka. Až na závěrečný únos není v příběhu nic akčního. Má to být „upířina“, ale spíš to vypadá jako běžný příběh ze střední školy o snaze zapadnout mezi spolužáky, získaní si jejich respektu a nalezení samy sebe. Je to trošku i o lásce, ale opravdu jen maličko. Mnohem větší důraz je kladen na vztah mezi Rose a Lissou. Rosina oddanost Lisse se zdá až přehnaná, její ochota obětovat své kamarádce celý svůj budoucí život a tedy i svou lásku k učiteli Dimitrimu. Nevím, jestli se některý čtenář dokáže ztotožnit s některou z hlavních hrdinek, na Rose mi vadila ta její příliš velká oddanost a na Lisse to věčné fňukání. Ale možná to je jen tím, že nepatřím do cílové skupiny čtenářů. Autorka má docela čtivý způsob psaní, hodně dialogů, žádná složitá souvětí ani dlouhé popisné pasáže. I Rosiny vzpomínky na minulé události se odehrávají jakoby přímo, nejsou jen odvyprávěny. Je použitá stejná obálka, jakou měl anglický originál, která se podle mne docela povedla, takže bych neměla strach o prodejnost knihy. Žánrově podobné Upíří deníky mi ale připadají jako mnohem atraktivnější čtivo, jsou mnohem akčnější a strašidelnější.