Román Třicátá Mariina láska Vladimíra Sorokina byl napsán již v 80. letech, přesto byl v Rusku publikován teprve 25 let po svém vzniku. Šokoval a dráždil nejen sovětské aparátčiky, ale i později ruské nacionalisty do té míry, že Sorokin byl po vydání knihy obžalován z pornografie. Žaloba byla později stažena a román obhájen jako výsostné literární dílo. Román je sice plný míst pro měšťácké prostředí zcela nepřijatelných a každá jeho druhá stránka je vlastně jakýmsi „políčkem veřejnému mínění„, avšak šokující sexuální scény a obscénní výjevy, které by patrně použity samoúčelně urážely a vyvolávaly odpor, zde kupodivu přinášejí osvobodivý a očistný účinek. * Příběh je výčtem devětadvaceti nejrůznějších milostných avantýr hlavní hrdinky, které se při zpětném líčení jeví jako ubíjející a trýznivé tápání. Od každého milostného příběhu hrdinka čeká naplnění svých milostných tužeb, ale teprve třicátý poměr, kdy Marinu svede předseda stranického výboru komunistické strany z velkého moskevského strojírenského závodu, dovršuje tuto cestu, na níž se střídali partneři a partnerky všech barev pleti a všeho věku, od vlastního otce až po amerického špióna Toniho. Marina stojí na prahu nového života a stává se údernicí. Třicátou Mariinu lásku lze číst jako grandiózní perzifláž – parodii na socialistický realismus budovatelských románů, ale stejně tak ji můžeme vnímat jako existenciální román. Její autor je jedním z těch, kdo pohřbili epochu literatury „stojící ve službách“ – lhostejno zda lidu, národa, společenské prospěšnosti, pokroku, budování, boje za lidská práva či návratu k Bohu. Jeho dílo však před čtenářem leží jako podivuhodný, závažný a inspirující artefakt.