Měl to být příjemný den nadcházející po bujných svatebních oslavách. Mladí manželé si měli užívat jeden druhého a pár svatebčanů by se nanejvýš potýkalo s pořádnou kocovinou. Realita však byla naprosto jiná. V noci udeřilo na Kozí hrádek vražedné komando a nikdo, až na dvě výjimky, z účastníků svatebního veselí nepřežil. Mladý kejklíř Žibřid zaspal svou vlastní smrt v kupce sena a Neša, ještě včera šťastná novomanželka, byla odvlečena bandou vrahů. Takové bezpráví však nemůže zůstat nepotrestáno, a tak se v čele početné družiny po čerstvé stopě vydává nevěstin bratr a novopečený hejtman Richard z Línavce, též řečený z Nemanic. On i jeho muži před sebou mají nelehkou překážku v podobě Černého hvozdu, který si žije svým vlastním životem a nahání hrůzu svojí temnou pověstí. Nejen Richard touží po pomstě. I Žibřid se zapřísahá, že pomstí smrt své rodiny. Každý zvlášť se tak oba mladí muži vydávají za vidinou pomsty, aby na své nelehké cestě bojovali o vlastní i životy těch, na kterých jim ještě záleží. Několik článků v Pevnosti se zabývalo důležitostí první věty, která by měla zaujmout a upoutat pozornost každého čtenáře. Autorovi Stínu Černého hvozdu se však povedl mnohem lepší tah. Dokázal upoutat již příjemně morbidním názvem první kapitoly. Příliš mnoho mrtvých pak na papír přivede přesně to, co slibuje, spoustu nebožtíků a prolité krve. Prvotní zápletka je tak daná a hrdinové se ve spravedlivém hněvu mohou pustit do pronásledování zločinců a dát průchod spravedlivé pomstě. Už po několika stránkách je ale jasné, že se věci mohou značně zkomplikovat a naštěstí nepůjde jen o přímočarou snahu o potrestání těch „zlých“. S tím jak přibývají jednotlivé stránky, se totiž objevují nové postavy, které mohou i nemusí mít pro děj další význam, ale takřka pokaždé přispějí k tomu, že příběh košatí a prohlubuje se. Kladem knihy je rozhodně i to, jakým způsobem přistoupil Míla Linc ke svým hlavním postavám. Spíše než klasičtí kladní hrdinové, kolem kterých se všechno točí, jsou Richard se Žibřidem jen jedněmi z mnoha koleček v dobře promazaném soukolí široce pojatého příběhu. Mnohdy jsou tak pouhými pozorovateli okolo jdoucích událostí, aniž by do nich mohli výrazněji zasáhnout a někdy jen pouhou zmínkou v myslích dalších postav. Ději to však v žádném případě neškodí, spíše naopak. Autor tak má volnější ruce k tomu, aby do hry zapojil spoustu dalších postav, které na sebe mohou vzít hlavní břemeno vyprávění ( králův poradce Reiner ), anebo se jen tu a tam mihnout, ale přesto dát těm skutečným hrdinům nový, důležitý impuls k dalšímu jednání ( nevěstka Flora ). Kniha ubíhá ve svižném tempu, které navzájem vyvažují scény, kdy se děj žene kupředu takřka o zlom krk, a kdy se vše alespoň na malou chvíli uklidní, nejčastěji v nějakém hostinci při poslechu Žibřidových příběhů a písní, které, jak přiznává sám autor, jsou z velké většiny do češtiny přeložené latinské originály. Možná i proto Stín Černého hvozdu vzbuzuje dojem starých rytířských románů, čemuž napomáhají i zjednodušené ilustrace, které jakoby vypadly z některé ze starých kronik i jména některých postav, která mají pro změnu svůj předobraz v reálné historii. Těžko si lze představit, že by ještě před pár lety nějaký spisovatel, natož románový debutant, dal svému hrdinovi do vínku tak profláknuté pohádkové přízvisko, jakým Míla Linc vybavil nemajetného Richarda z Nemanic. Časy se ale mění, což je ostatně jen dobře, protože autoři si tak mohou daleko více pohrávat se svou i naší fantasií. I proto se rozhodně těším, čím nás tento talentovaný autor překvapí příště.