V tomto dílé Ragnar opět postoupil v hirearchii Vlků. Během knih se jeho osobnost formuje a mění, je silnější, zkušenější, moudřejší a také více obávanější. Utká se zde s nejobávanějším nepřítelem a to se zrádci impéria přímo s mariňáky Chaosu a tím to teprve začně.

Čím je člověk starší, tím častěji vzpomíná na vše, co v minulosti zažil. Mnohdy s úsměvem, někdy spíše se slzou v oku. A když vidí, že se někdo jiný chová či zažívá pocity, se kterými měl sám kdysi co dělat, nutí jej to pousmát se. Stejné pocity zažívá i Ragnar, když pozoruje jejich nové spolubojovníky – mladé krvavé spáry -, pro které je vše kolem Hvězdných vlků ještě docela nové. Jsou nadšení a dychtiví dokázat svou příslušnost k Hvězdným vlkům - tak, jak byl kdysi i sám Ragnar. V tomto - třetím - dílu série Hvězdný vlk s názvem Šedý lovec [Grey Hunter, 2002] jsou všichni (Ragnar, Sven, Strybjorn) starší a mnohem zkušenější. A samozřejmě rovněž neohroženější, nebojácní a mnohdy i poněkud neuctiví - jejich úcta a bezbřehý obdiv k starším bojovníkům a neohroženým velitelům již postrádá něco z toho, čím byla na začátku jejich života, coby Hvězdných vlků. Po deseti letech služby kapitule se také již není čemu divit. Prošli mnohými bitvami, jsou zoceleni bojem a strastmi při plnění různých misí. Všichni se již s bestií v sobě, která nyní tvoří neoddělitelnou součást každého z nich, dokonale sžili. Naučili se ji ovládat a využívat jejích schopností, pomáhajících jim v četných bojích. Tentokrát již konečně zažijeme bitvu v kosmickém prostoru, na kterou každý fanoušek dozajista čekal, a kterou musí roty Hvězdných vlků podstoupit při cestě na Garm. Tam se celá kapitula (přesněji deset rot) vydá, aby zpátky dobyla Garmovu svatyni, padnuvší do rukou kacířů, a nalezla nejvzácnější a nejposvátnější relikvii - Russovo kopí, které zmizelo nikdo neví kam. Ačkoli je krátká, dokáže uspokojit touhu po tomto způsobu boje, který jsme zatím v této sérii neměli příležitost okusit. Následující bitva na nepřátelské kosmické lodi Chaosu je velice akční počtení (kdo by si to pomyslel), při němž jste opět schopni zapomenout na svět kolem vás. Neustálé "kočkování" vojáků, kdy se z legrace shazují před mladšími Krvavými spáry, působí velmi vtipně. Kdo byl na vojně, dozajista si vzpomene na podobné (nikdy nekončící) slovní souboje, které provázely každou prováděnou činnost. Sven, který je, zdá se, neustále v dobrém rozmaru, trousí všude své "úžasné" postřehy, narážky a všudypřítomné urážky svých spolubojovníků. Jím běžně užívané slovo „zatraceně“ kupodivu velice často vystihuje atmosféru příběhu. Ragnar se již v předešlých příbězích zaobíral svým strachem. Stejně je tomu i v Šedém lovci. Občas se přistihne při strnutí během boje či při způsobu boje jako berserkr, kdy jen bezhlavě, leč zkázonosně útočí, bez jakékoli myšlenkey na obranu, a poté si představuje, jaké neblahé následky by takovéto, byť chvilkové neovládnutí se, pro spolubojovníky mohlo mít. Jelikož by chtěl být dokonalý válečník, tak jej tyto myšlenky mučí a není si sám sebou jist. Když je mu po vyřazení z boje seržanta Hakona dočasně svěřeno velení smečky, ukáže se Ragnar jako zdatný vůdce. Kdo nezažil vojenskou akci ve sněhu, nedokáže si představit, co je to za marast. Nepříjemný chlad, který se vám dostane všude, sníh, který narušuje koordinaci vašich pohybů, vítr, ženoucí sníh, který vás oslepuje, ať děláte co děláte. Prostě žádná sluncem zalitá pláž. Garm se projeví jako náročné místo k boji. Tentokrát již nesledujeme pouze Ragnara a jeho spolubojovníky. Kvůli závažnosti situace se do boje vydává bezmála celá kapitula Hvězdných vlků, doprovázená a podporovaná imperiálním vojskem. Takže se schyluje k opravdu pořádné bitvě. V této souvislosti se taktéž mnohem lépe seznámíme s různorodou bojovou technikou Hvězdné pěchoty, od těch nejmenších strojů až po ty obrovské a extrémně ničivé. Čím se kniha Šedý lovec liší od minulých? Zdála se mi ještě více akčnější a vtipnější než její předchůdkyně. Zběsilé akce je tentokrát skutečně vrchovatě. Násilné scény v ní obsažené ne že by se nedaly od vojenského příběhu očekávat. Romantičtější povahy by si tak měly rozmyslet, zdali po ní sáhnou. Tedy za předpokladu, že záplavy krve a přetnuté páteře nepatří mezi jejich oblíbená témata. Situací, kdy hlavní hrdina klopýtá přes nakupená těla svých usmrcených protivníků či klouže po, z jejich rotomečem otevřených břišních dutin vyhřezlých vnitřnostech, totiž vůbec nejsou výjimečné. Skutečná bitevní vřava a davové scény na konci příběhu si získají každého milovníka skutečné akce. Oproti předchozímu dílu se mi tento zdál o maličko lepší. William King je autor, který si vás dokáže získat bez dlouhého seznamování. Jeho svižný (často doslova dechberoucí) styl vyprávění je skvělou návnadou pro každého, kdo se chce bavit.