Výborný a napínavý příběh, konec nepřakvapil, ale všechno dopadlo dobře :o)))

Povzbuzen silným zážitkem z poslední knihy českého autora, kterou jsem četl – Plástev jedu od Josefa Pecinovského – jsem se odhodlal k dalšímu čtení nějaké věci z domácí produkce. Můj pohled spočinul na románu Jádro pudla [1984] od domácího autora Ondřeje Neffa [* 1945], ruka po něm sáhla a já se pomalu a s odhodláním dobře se bavit ponořil do příběhu... Kolonizace má svoje kouzlo, ať se jedná o naši pozemskou historii či vize autorů science fiction. V obou případech je kolonizace brána jako krok do neznáma (ve vizích autorů možná trochu větší), kterým popravdě řečeno vždy byla, je a vždy bude. Zatím situace ještě nedospěla k bodu, kdy by lidstvo bylo nuceno k osídlení cizích světů. Ale je zajímavé nad tím rozmýšlet. Jaké důvody by nás k tomu mohly vést, jaké by to bylo či jaké těžkosti by takovou kolonizaci musely nutně provázet. Shodou okolností jsem nedávno četl román Hvězdná kolonie od Roberta Heinleina, který těžkosti s ní spojené, veškerá pozitiva i negativa (a těch bylo rozhodně víc) probíral až do překvapivých detailů. Tento román se příliš kolonizací nezabývá (popravdě řečeno vůbec), spíše se věnuje rozboru situace po několika stech letech od ní. Jak se za tuto dobu změnila společnost obývající nový svět? K lepšímu, k horšímu, nebo se jednoduše v ničem nezměnila? Hrozná bouře se přežene nad plání Klanu Volných lovců. Stany vyrve z ukotvení, odnese střechy chýší. Hromy, blesky a písečná bouře. Všichni členové kmene hledí s bázní v očích za vzdalující se bouří k posvátné Hoře. Všichni před ní padnou na kolena a náčelník počne prozpěvovat píseň... Rad Haager je mladý bojovník kmene. Pohlédnout na Horu před zkouškou zasvěcení je zakázáno. Traduje se, že nikdo ten pohled nevydrží... Ve zbytcích jednoho stanu Rad zaslechne dětský pláč. Zpod trosek vydoluje malého chlapce a aby ho zabavil (a utišil), ukazuje mu Horu. Jakmile to spatří náčelník, začne mu spílat. K náčelníkovi se přidá i zbytek kmene a za urážku Boha chtějí Rada usmrtit. Jen kovář Regular se ho zastane, když navrhne, že když Rad urazil Horu, tak ať jde a sám si to s ní vyřídí. Z takovéto cesty se však ještě nikdo nikdy nevrátil. A tak se mladý Rad Haager v doprovodu svého zvířecího přítele – daimona Terra vydává zjistit, jak se Hora k jeho prohřešku staví... Každý nemá rád neustálé výzvy, vzrušení a nečekané zvraty situací. Mnoho lidí dává spíše přednost pohodě - jakési zažité rutině, při které vás nic nepřekvapí ani neohrozí. Prostě žádný stres. Jsou-li všichni v pohodě, nedochází ke konfliktům, atmosféra je uvolněnější a život radostnější. Děj příběhu nás zavádí na již kolonizovanou planetu Mars, kde se mladík z plání dostává do civilizovaného světa zosobňovaného městem Roma. Zdejší společnost nechce mít s tou pozemskou nic společného (od jisté doby ji dokonce považuje za nepřítele), avšak v mnohém se jí velmi podobá. Autor ukazuje, že lidstvo se příliš nemění. Ať jde kamkoli, své nectnosti, nedokonalosti či přímo vady doslova vláčí všude s sebou. Ale tam, kde se nachází ti špatní, musí se zákonitě nacházet i ti dobří. A tak i zde, daleko od mateřské planety Země, probíhá odvěký boj dobra se zlem... Roma – jediné město na Marsu, rozkládající se v obrovském kráteru v podhůří hory Olympus - bere heslo POHODA docela vážně. Žijí dle něj a nemají rádi, když cokoli nečekaného tento poklidný stav naruší. Nemusí se nutně jednat o porušení zákona. Již jen překročení zažitých zvyklostí může být dostatečným důvodem pro upadnutí v nemilost. Jinak řečeno: co se zde doposud nedělo, s tím by se začínat nemělo. Mimochodem - docela pěkný rým. Stejně jako na začátku zmiňovaný román Josefa Pecinovského i tento příběh popisuje téměř dokonalou společnost, ve které nemusí nikdo pracovat, snad jen pokud vyloženě chce (sám bych chtěl něco podobného zažít, ale zřejmě nemám šanci). O všechnu práci se starají stroje a tak se lidé skutečně jen baví a žijí v pohodě. Tedy alespoň do té doby, než udělají něco, co skutečný význam termínu POHODA narušuje. Plukovník Jo Vagy se již od začátku zdá být jedincem prahnoucím po moci více než je zdrávo a schopným využít každého. Jakmile se však někdo v jeho blízkosti projeví jako více schopný, než je pro něj přijatelné (pak to totiž již není POHODA), hrozí mu, že bude odstaven k polárním čepičkám, což symbolizuje nucený odsun na to nejnehostinnější a nejodlehlejší místo. Tomu se snaží samozřejmě každý vyhnout, avšak i tak k tomu čas od času dochází. Takoví lidé se prostě najdou všude. Jsou průbojní, neštítí se jít přes mrtvoly a sledují jen svůj vlastní prospěch. A jejich protivníci si musejí dávat setsakra dobrý pozor. Plukovník neustále bedlivě sleduje své spolupracovníky i podřízené a čeká, až kdokoli projeví slabost či udělá nějakou chybu, kterou může později, bude-li toho třeba, použít proti němu. Generál Sulir, nynější vládce města, je bezúhonný člověk, kterému leží všeobecné blaho (a všeobecná pohoda) na srdci především. Avšak i on má pár neřestí, které jej mohou stát úřad velícího důstojníka města. A především jeho dcera Rena, která nehodlá žít dle všeobecně uznávaných zvyklostí, představuje pro generálovu pozici hrozbu, pomocí které se jej jeho odpůrce chystá zbavit úřadu a zaujmout tak jeho místo. Kdyby se našim domácím mazlíčkům (teď nemám na mysli naše partnery, ale ty oddané němé tváře) dostalo, podobně jako Terrovi v dobrodružství, daru řeči, byli bychom možná velice překvapeni, co si o nás a o naší „starostlivé“ péči o ně myslí. Jinak se tento příběh velice dobře četl. Jednalo se o jednoduchý, přímočarý a srozumitelný příběh, nad kterým nemusíte sáhodlouze přemýšlet, vracet se a znovu pročítat již jednou přečtené odstavce či strany, abyste pochopili, co vám chce autor sdělit. Na optimistický, až vyloženě šťastný konec zase tak často nenarazíme a ta jiskra naděje, vyzařující z příběhu, v dnešní pohnuté době není k zahození. Vcelku na něm nebylo poznat, že od jeho prvního vydání uplynulo již dost času. A ačkoli není ničím výjimečný, strávil jsem v autorem popisovaném světě mnoho příjemných chvil...