Šestnáctý svazek edice Pevnost se žánrově opět navrací ke stále více oblíbenějšímu podžánru fantasy, kterou je fantasy historická. Ve dvou novelách nám nechá Otomar Dvořák nahlédnout do dvou rozdílných časů i kultur naší historie. První příběh, který dal název i celé knize, Oči baziliška, nás zavede do Svaté země v době, kdy se hradby Acconu zdály být nepřekonatelné a rytíři kříže měly stále ještě dost vlivu , aby ovládaly podstatnou část území Palestiny. A právě v této době se zde ocitají Eccard z Carcassonu, mladý šlechtic toužící po vstupu do řad templářů, a jeho sluha Jagues. Eccard byl na cestu vyslán i přesto, že jeho otec byl upálen na hranici jako uctívač ďábla a ani jeho myšlenky neodpovídají představám o zbožné mysli pravého křesťana. I proto se jeho průvodcem stal právě Jagues, kterému je jeho víra vším. Jeho mysl je navíc spoutána strachem pramenícím z pověrčivých představ a náboženských dogmat. Čím blíž současnosti se příběhy historické fantasy odehrávají, tím obezřetněji k nim přistupuji, protože pragmatická složka mého vědomí ví, že minulost se změnit nedá a nadpřirozené nebo nepřirozené vysvětlení historických událostí má malou naději, aby ve světle současného poznání obstálo. Kdo ale někdy navštívil Koněpruské jeskyně, nejspíš slyšel příběh o prostém pasáčkovi, který našel pod zemí ukrytý poklad. A i když Matěj, o kterém Otomar Dvořák vypráví v příběhu Ďáblův klíč, zažívá jiné dobrodružství, byla mi jeho postava i díky této shodě ihned sympatická. Stejně jako Jagues z prvního příběhu této knihy, je i Matěj, podle dnešních měřítek, neuvěřitelně pověrčivý. Za každým stínem vidí netvora, ve světluškách spatřuje obraz bludiček a každičký kousek lesa je zabydlen nadpřirozenými bytostmi o jejichž dobrých úmyslech lze s úspěchem pochybovat. Postupem času se však z některých tušených stávají bytosti skutečné. Bestiář bytostí, kterými zabydlel děj Ďáblova klíče Otomar Dvořák je hezky rozmanitý a zcela vychází z české lidové slovesnosti. I proto mi byl tento příběh bližší než Oči baziliška. V Ďáblově klíči se autorovi povedlo také to, co Očím baziliška chybělo. Klíč je daleko napínavější a gradace děje opravdu vrcholí s tím, jak se přibližuje konec. Také odhalení hlavního padoucha je daleko propracovanější než pointa prvního příběhu.