Tato kniha se dozajista bude mnoha čtenářům zdát možná až nezvykle humorná. Oproti Clarkovým povětšinou vážnějším příběhům je toto velice příjemná změna. A to od samého začátku, kdy spisovatel sci-fi Martin Gibson, jakožto neastronaut, zažívá poprvé v životě na vlastní kůži dojmy, o kterých již dvacet let dennodenně píše ve svých knihách. První problémy a trapnější situace odlehčí u tohoto autora pověstné techničtější úseky, kterých však v tomto příběhu není tolik, na kolik jsme z jiných jeho knih zvyklí. Posléze Gibson předvádí laickou šou mezi ostatními - samými studovanými - astronauty, tvořícími posádku lodi Ares. Loď Ares je první cestovní loď v historii a vydává se na svou první zkušební cestu na Mars. Martin byl přizván jako jakýsi čestný host, který má (za možnost svezení) za úkol popsat cestu a svým podáním tak pro masy pozemšťanů prezentovat kosmické cestování jako naprosto bezpečnou, skutečně úžasnou a nezapomenutelnou zkušenost. Zajímavý okamžik nastává, když posádka diskutuje o vědeckofantastické literatuře. Probírá se její přínos a rychlost zastarávání, kdy již příběhy ztrácejí své kouzlo či dokonce samotný význam. Dílo Herberta George Wellse je nemilosrdně rozebráno a chladnokrevně zhodnoceno. Vědecká kvalita knih se sci-fi zaměřením je ostatně zajímavý námět na úvahu. Standardní čtenář, tedy člověk, který nemá patřičné vysoké vzdělání a nevyzná se tudíž v zákonitostech vesmíru, nahlíží na jakýkoli sci-fi příběh jako na další běžné (ačkoli pro něj vyloženě netradiční) dobrodružství a veškeré technické nedostatky či dokonce nepravdy jej příliš nerozházejí (neboť si je kvůli své nevědomosti většinou ani neuvědomí). Naproti tomu člověk, který má s vesmírem nějaké zkušenosti (astronaut či skutečný vědec nebo někdo podobný) může na takovouto převážně laickou literaturu nahlížet jako na směšné dílko, které realitě nesahá ani po kotníky, jen čtenáře mystifikuje a mylně vykládá o něčem, co nepoznalo - jak se říká - ani z rychlíku. Po příletu na Mars se příběh zabývá líčením běžných dní, vyplněných nejen tvrdou a soustavnou prací, ale i zábavou. Kdo by čekal, že marsovská kolonie bude jen další nudná „díra“, ten by se divil. Marťanské písky [The Sands of Mars, 1951] se svým vyzněním v mnohém podobají postarším klasickým a jednoduchým sci-fi příběhům, kdy cizí planety jsou zelené a žijí na nich (oproti všeobecnému očekávání) minimálně nějací živočichové. Tato kniha se vskutku jeví být maximálně přístupnou běžnému čtenáři. Každému by ji šlo doporučit jako ideální příběh k uvedení do Clarkova širšího díla. To je mnohdy dosti přetechnizované, čímž jeho obliba není taková, jaká by mohla být v případě, že by bylo více podobno právě této knize. Skutečně i tomu, kdo Clarka běžně „nemusí“, by se tento román mohl a dozajista také bude líbit. Je prost většiny klasického složitého vědeckého obsahu, který zastoupila jakási neobvyklá hravost a jednoduchá poutavost ruku v ruce s neobvykle velkým množstvím humoru. Ten se v druhé polovině podstatně omezí, kdy pro změnu nastoupí trocha napětí a tajemství, které k cizím planetám odjakživa patřily. Marťanské písky vyznívají velmi optimisticky - podobně jako některá Heinleinova díla. Poutavý a trochu akčnější příběh, který se zhruba od poloviny rozjede, je tak přirozeně a jednoduše podaný, že jej přečtete s chutí a s nadšením. Takto všeobecně přívětivé dílo jsem od A. C. Clarka ještě nečetl, což jen dokazuje, že všechno je (možné) jednou poprvé. Tentokrát obal knihy víceméně koresponduje s umístěním příběhu. Obálky Baronetu jsou svou „nepoutavostí“ sice pověstné, ale občas se najdou i povedenější kusy, podobně jako právě u tohoto titulu, podruhé vydaném v roce 2009. Kdo nikdy nevěřil, že některé dílo Arthura Charlese Clarka může být zábavné, jednoduché a naprosto srozumitelné, ten by si měl tuto knihu přečíst...