Legie hromu ne zcela překvapivě začíná tam, kde první díl skončil. Problémy se na Rosomáky lepí se stále větší intenzitou a ke svým prohřeškům přidávají i královraždu trola Tannara. Haskeer oblouzněný mocí artefaktů tlupu opouští a snaží se za každou cenu dostat zpět k Jennestě a Coilla je při jeho pronásledování zajata. Rosomáci jsou okolnostmi donuceni se rozdělit a Jennesta během svého šíleného pátraní po uprchlících a artefaktech dokonce ze vzteku zabije vlastní sestru-královnu najád. Strykovy vize se opakují čím dál častěji a do hry naplno vstupuje nový hráč-tajemný Serapheim. Královna Jennesta zuří a vydá se hledat Rosomáky sama v čele mohutné armády. Když už to vypadá, že je se Strykem vše ztraceno, objeví se spojenec na místě, kde by jej kapitán orků rozhodně neočekával. Příběh nikde nedrhne a plynule navazuje na Strážce blesku. Jak se orci blíží k vytouženému cíli, jednotka Rosomáků pomalu řídne a je krásně vidět, jak Stryke bojuje, aby si zachoval zdravý rozum navzdory artefaktům, o jejichž moci nic přesného neví. Opět je na místě vyzdvihnout skvělý překlad i cover, jako ostatně ve všech třech dílech trilogie. Líbí se mi nenásilně se prolínající dějové linie a drobné dějové zvraty, které (ač většinou předvídatelně) posunují příběh lehce stále kupředu. Čtenář s jednotkou orků opravdu žije a je mu líto ztráty každého dalšího člena. Potyčky jsou popsány do všech detailů a velkým oživením je minimum soubojové magie, která by v případě jednotky orckých válečníků působila spíše rušivě. Ne vždy je možné vyhrát hrubou silou a hlavní hrdinové dokazují, že někdy více lidé, než orci, se dokáží chovat jako dravá zvěř.