Hm, tak nevím. U Knížete mečů to platí bezvýhradně, ale tento dílo jsem četl o pár let později, a musím říct, že kvalita šla rapidně dolů. Corum si v klidu žije se svou modenskou manželkou Rhalinou na jejím hradě, až jednoho dne do jejich idylky zavítá potulný trubadúr Jhary-a-Conel, který tvrdí, že cestoval mnoha světy a často po boku Coruma, byť v jiné jeho inkarnaci. Brzy se rovněž objevují nová nebezpečí. Mabdeni sloužící chystají tažení na království sloužící Řádu. Corum musí znovu vyrazit do boje a utkat se s Královnou mečů… Přišlo mi, jako by Moorcock nějak ztratil kontrolu nad textem. V plné míře se zde dostává prostoru složitým úvahám o povaze Chaosu a Řádu, jsou zde nadhazovány ideje Mnohovesmíru i věčného bojovníka, až se v tom čtenář ztrácí. Především ale Moorcock tak nějak odbývá samotné vyprávění – vše si podle mého moc zjednodušuje. Až příliš totiž využívá kouzelného oka, jež dal Corumovi bůh Arkyn (jím může nahlédnou do jakési síně mrtvých, kde původně stáli čtyři kostlivci, kteří na jeho pokyn pobili všechny nepřátele v okolí, aby pak byli nahrazeni jejich oběťmi, které pak Corum přivolal na další nepřátele) - většina děje a střetů pak probíhá následovně: Corumova družina narazí na nějaké velké nebezpečí (obrovské hejno zabijáckých krkavců, mlžný démon), Corum pohlédne darovaným kouzelným okem do světa mrtvých, přivolá ty, kteří tam momentálně jsou, a nechá je, aby za něj tu špinavou práci vyřídili. Pak následuje krátký rozhovor nebo filozofování o proběhlých událostech a jede se dál. Takhle to pokračuje, dokud nedorazí družina k cíli. Abych jen nekritizoval, tak je třeba uznat, že závěrečná bitva má říz, stejně jako střet s Královnou mečů, ale finále, v němž se –SPOILER- coby deus ex machina objeví Vadhaghové a celá série přeskočí rovnýma nohama z fantasy do scifi, výsledný dojem hodně snižuje.