Blanka Jirušková nás pod příkrovem kočičích nocí zavádí do Darína, města jakoby z doby renesance. Města plného šlechty, pořádající okázalé večírky. města plného nájemných rytířů, ochotných za peníze zavraždit kohokoli kdekoli. Města s přístavem, v jehož putykách popíjejí laciné pivo černé duše s ještě černějšími úmysly. Příznivci akce zřejmě budou zklámáni, v knize je v ní minimum. Příběh je to poetický, který žádnou velkou akci nepřipouští. Ti, co se bez akce obejdou ale budou nadšeni. Děj je věrohodně vystavěný, postavy sympatické a především prostředí je zajimavé a má správnou atmosféru. Darín je opravdu zajimavé město. Během čtení knihy jsem se cítil, jako bych se v něm opravdu nacházel, jaky bych se spolu s hrdiny procházel potemnělými uličkami a zakouřenými putykami. To vše dohromady dělá příjemnou knihu, která sice není nic světoborného, ale jako zábava na jedno, dvě odpoledne je nepřekonatelná. K tomu si ještě připočtěte skvělou obálku Jany Šouflové a příjemnou cenu… No nekup to!!

Kousek z městské fantasy šmrncnutý historickou a vlastní vymyšlený svět k tomu - zajímavý koktejl, který nám namíchala Blanka Jirušková. Vy, kdo máte rádi komplikovaný a náročnější příběh, jenž se pomalu splétá nitku po nitce a vy tak jen postupně odhalujete provázanost jednotlivých kapitol, příhod a postav, vy, kteří máte rádi příběh plný intrik a tajností, v němž musíte dávat při čtení pozor a taky trochu zapřemýšlet, líbí se vám netradiční vyprávění podané jemně lyricky (ale pozor, rozhodně tím lyricky nemyslím nudně), proložené několika básněmi, tak můžete zajásat a hybaj do knihkupectví pro „Kočičí noci“! Tohle je kniha přesně pro vás! Nedoporučuji ji ovšem fanouškům akčních a rychlých story, vy sáhněte kousek vedle a toto varování berte vážně. S městem Darínem, Blanky Jiruškové, jsme se mohli seznámit už v několika povídkách, s nimiž se umístila na předních příčkách literární soutěže „O železnou rukavici lorda Trollslayera“. Soutěžní povídky si můžeme přečíst v příslušných ročnících sborníku Drakobijci. Železnou rukavici získala za povídku „Hra o purpurová křídla" (Drakobijci 7 - Straky na vrbě, 2005). Po těchto úspěších se dalo čekat, že bychom si od Blanky mohli přečíst i něco delšího. A dočkali jsme se rovnou trilogie. Přístavním městem Darínem obchází strach a má jméno. Jméno, které si lidé mezi sebou radši jen šeptají: „Espétran“. Espétran, démon bez tváře, již skrývá za černou hedvábnou maskou. Nový pomocník velitele města, který se s vyslýcháním zadržených vůbec nemaže, ale rovnou se svou podivnou Mocí vláme do nich samotných, aby z nich dostal tajené informace. Duše vyslýchaných zůstanou po jeho vpádu poničené, pošpiněné a v neustávající bolesti, před níž se nedá nikam uprchnout. Daríňané se klepou hrůzou a ti, kteří mají na kontě nějaký ten vroubek, rychle mizí z města či se aspoň snaží ztratit v temných uličkách. Kdo se démonu postaví, když mu velitel města, zástupce krále, dal volnou ruku? Kdo by si troufl postavit se jeho temné síle, by musel být úplný blázen. Jeden, tedy jedna taková, se ale přece jen našla. Mladá a odvážná herečka Fínka, která neváhá Espétranovi statečně vzdorovat, aby ochránila tajemství a životy lidí jí drahých. Místo mečem se mistrně ohání ostře nabroušeným jazykem, taktice a intrikám by zase mohla učit královy generály. Na divadelním představení pro darínskou smetánku sehraje svou vlastní pečlivě přichystanou hru, lest se zdaří, ale Fínka na sebe přiláká démonovu pozornost. Najednou proti němu stojí sama. Zastane se jí někdo? Nalezne způsob, jak porazit Espétrana a zachránit své přátele? Počáteční kapitoly jsou zdánlivě samostatně stojícími příběhy, v nichž autorka na scénu přivádí stále nové postavy, které se nám vzápětí jakoby zase ztrácí. Je proto nutné dávat při čtení knihy pozor, nebo prostě občas zalistovat v již přečtených stránkách a zjistit, kdo že se to naráz zase objevil. Autorka má vše pečlivě promyšlené, takže každá postava má své místo a roli v příběhu, některé snad sehrají svou úlohu teprve v dalších dílech. Na první pohled je také vidět, že svět vznikal postupně řadu let - svátky, božstva, zvyklosti, historie - objeví se často jen střípky, ale díky nim není Darín rychle načrtnutou Potěmkinovou venicí, ale skutečným živým městem. A co je příjemné trpaslíci, elfové ani žádní hobiti či jiná podobná havěť se tady nevyskytují. Jenom lidé a tajemní Sarkaiové, které v knize stejně nějak nepotkáme, jsou zřejmě na pokraji vyhynutí, a i kdyby rozdíl bychom asi nepoznali, vypadají totiž jako lidé. Velkou předností knihy je jazyk - lyrický, plný nečekaných příměrů. Mezi jednolivými kapitolami jsou vloženy autorčiny básně, které nám odalují další rozměr příběhu, stejně jako vnitřní iustrace od Jany Šouflové. Jana namalovala také obálku, jež navozuje atmosféru ještě, než knihu otevřeme.