Roku 1966 bylo v Čelákovicích odkryto pohřebiště pocházející pravděpodobně z jedenáctého století a obsahující kosterní pozůstatky několika neobyčejně vysokých, štíhlých mladých mužů, jejichž protáhlé lebky se vyznačovaly bezvadným chrupem s atypickými devátými zuby a se špičáky přesahujícím linii prvních stoliček a řezáků až o 9 mm. Hroby navíc nesly zřetelné stopy protivampyrického zásahu – ústa vyplněná kamením a hlínou, useknuté či ukroucené lebky, pozůstatky ostrého dřevěného kůlu. * Archeologové a antropologové se zachovali netečně – vše zaznamenali, avšak dospěli k podivuhodnému závěru, že kosterní materiál nevybočuje z běžného průměru. Autorka této knihy ovšem ony znepokojivé názvuky, jež nesetřela ani suchá řeč jejich odborných zpráv, slyšet chtěla a vnímala je zcela zřetelně. Otazníky nad záhadnými cizinci z dávných časů se jí pak neodbytně měnily v příběh, v příběh o děsivé kráse, o hrůzné, zvířecí nevinnosti, o čemsi pradávném, co se skrývá v nakyslém, železitém pachu lidské krve a co od mýtických dob až po dnešek zůstává tajemné, záhadné a neproniknutelné jako láska a smrt.