Existuje jedno rčení: Pokud něco nechcete dělat pořádně, raději to nedělejte vůbec. A v knize Hvězdná pěchota to platí dvojnásob. Služba v armádě chce celého člověka. Tělo i duši. Pokud některý jedinec nechce či nemůže při výcviku dosáhnout pro jeho instruktory přijatelných výsledků, je pro něj lepší zůstat (či znovu se stát) civilistou. Tak alespoň nebude nebezpečný pro své kamarády v poli, kteří se na něj nebudou muset ve vypjatých situacích spoléhat. Ti, kteří výcvik zdárně absolvují, jsou skutečně „to nejlepší“ - vojáci, do jejichž hlav bylo vtloukáno (a nakonec úspěšně vtlučeno), že jejich velitel je bůh, oni jsou nejlepší a v celém vesmíru neexistuje nic, co by nedokázali - prostě jedním slovem elita. Dostává se nám do rukou příběh drsných, schopných, disciplinovaných a odhodlaných mužů, kteří jdou tam, kam je velitel pošle a udělají to, co se po nich chce – vše pro záchranu lidstva. Mimozemští Brouci vyhlásili pozemšťanům válku a Juan Rico a ostatní jemu podobní se musí zapojit do boje. Někomu, kdo čeká neustálou akci, při které se zapomínáte nadechovat (pochopitelně i vydechovat), můžou trochu vadit mezihry, ve kterých se Rico vrací v myšlenkách na střední školu, kde se v hodinách dějepisu a morální filozofie pana Duboise probíraly otázky týkající se rozdílů mezi vojáky a civilisty, plného občanství a podobně. Někomu se mohou tyto nepříliš časté, avšak o to delší „odskoky“ zdát poměrně rušivé. I mne dokázaly občas trochu vykolejit, když nejednou přerušily rozběhnutou akci. Ale právě ony přitom dávají příběhu hloubku, v románech Roberta A. Heinleina obvyklou. Jinak by se jednalo jen o další skvělé, adrenalinem napumpované válčení s mimozemskými agresory, kterých existuje relativně dost. V tomto románu není tolik humorných situací a dialogů, na jaké jsme z jiných knih Roberta Heinleina zvyklí. Je naopak mnohem vážnější. Autor se v něm (společně s rychlými vojenskými akcemi) snaží zároveň ukázat na různé problémy. V knize je například rozebírán fakt, že si člověk neváží toho, čeho nedosáhl těžkou prací, zalitou vlastním potem a krví. To, co získal bez vlastního tvrdého přičinění bere jako něco jistého, naprosto samozřejmého. Třeba svobodu. Kdo za ni nemusel bojovat a nikdy neviděl umírat v boji za ni své blízké, nikdy nepozná její skutečnou hodnotu. Život není jen veselý, spíše (převážně) vážný. O to víc potěší člověka, když čte o válkách, utrpení a odříkání, že si po dočtení těchto příběhů může oddychnout a říct si: Jsem rád, že je to jen příběh. Nové vydání klasiky Roberta A. Heinleina [Banshies, 2008] nepřináší oproti minulému mnoho nového. V první vteřině vás však upoutá obálka, což je něco jiného než v minulém vydání z nakladatelství Wales z roku 2002. Nese se v poněkud agresivnějším a techničtějším stylu a dozajista nikomu neunikne styl Warhammeru 40k. Jedná se o drsnější ilustraci od britského ilustrátora Jima Burnse. Román je opět vázaný, nemusíte mít tudíž strach, že vám při manipulaci s ním praskne hřbet (tím myslím hřbet knihy, ne váš). Překladatel zůstal stejný a bavit se budete taktéž stejně. Nestárnoucí dílo (většina sci-fi příběhů zestárne ve skutečnosti jen málokdy), které bavilo, baví a dozajista bude bavit ještě mnoho (nejen) akcechtivých čtenářů...