Černá legie [Black Company, 1984] byla příběhem vojáků, kteří jsou za slušnou cenu ochotni sloužit komukoliv. Nejsou nijak útlocitní, vražda, rabování či znásilnění pro ně není nic nepředstavitelného. První dobrodružství se mi zdálo poněkud chaotické, trochu zmatené a až přehnaně přímé a strohé. Mnoho detailů v něm nebylo, ale válčení si dozajista každý užil až až. Pokračování s názvem Tyranův stín [Shadows Linger, 1984] již bylo dosti o něčem jiném. Předkládalo čtenáři zcela jiný příběh, jehož hrdinou byl Havran, který se s hospodským Boudou dal na podivné a poměrně pochmurné obchodování. Černý humor, tak běžný v této knize, mě dokázal skutečně velice dobře pobavit. Kniha se četla zcela jinak než její předchůdkyně - mnohem lépe a byla mi tak bližší. Po (pro mě) kvalitativním zvratu, o který se druhá kniha ze série Kroniky Černé legie postarala, jsem byl zvědav na zakončení. Proto jsem odhodlaně sáhl po knize Bílá Růže [The White Rose, 1985], u nás vydané nakladatelstvím Brokilon v roce 2000, která je třetí a poslední částí tohoto dobrodružství. Všichni stárneme. Je to naprosto přirozený proces. Díky němu se cítíme unavenější a slabší. Čím více námahy člověka v životě potkává, tím rychleji se jeho tělo opotřebovává. I vojáci Černé legie stárnou. Již to nejsou žádní mladíci; již se necítí tak silní a sebevědomí. Před pěší chůzí se vším tím zatraceným vybavením dávají přednost jízdě na koních a namísto agresivního boje „z očí do očí“ preferují mnohem bezpečnější a mnohem méně vysilující boj zdálky. Inu obratnost již není taková jako zamlada a reflexy již vůbec ne. Celý zbytek Černé legie zestárl a cítí naléhavou potřebu omlazení... Již v Tyranově stínu se autor pěkně „rozkecal“. Pryč je úsečnost, tak patrná v první knize. Děj plyne svižně, bez jakýchkoli únavných úseků a vyvíjí se. Tentokrát se v příběhu vyskytuje množství bytostí, které děj trochu obohatí, ale jinak se zdají téměř nepodstatné. Ukecané menhiry sem tam plácnou nějakou poznámku a létající velryby dokáží ušetřit čas a námahu spojené s dlouhým putováním. Skřet s Jednookým jsou stále hádaví, ale již ne tolik jako zamlada (no...). Právě díky jim vás čas od času oblaží trocha humoru, který dokáže vnést do příběhu závan dobré nálady. Za jednu z nejhumornějších a každopádně nejlepších situací se mi jevil výslech Felčara, Skřeta, Jednookého a Stopaře Věčnou stráží Mohylové země. To co jej tvořilo a jak se nakonec vyvinul mi připadalo naprosto bezchybné. Opravdu milá a úsměvná příhoda... Děj knihy tvoří dvě hlavní příběhové linie. První je běžná činnost na planině Strachu, kde si v Díře bývalí vojáci v čele s Pusinkou zřídili hlavní stan a odkud směrují své operace; tato odporná sluj je srdcem a duší vzpoury nové Bílé Růže. Druhou příběhovou linii tvoří příběh Bomána – čaroděje, který svůj život zasvětil výzkumu Mohylové země – popisovaná tajemným Krkavcem. V souvislosti s ním dojde později k jistému nečekanému (určitě?) zjištění. Pusinka je již „velká holka“ a převzala velení jejich skupiny. Jelikož je „nejvyšší“ znamená, že ji všichni respektují. Mnohdy se však musejí přemáhat, vidět ji takovou jaká je. Kdo si ji totiž pamatuje jako malou holčičku, kterou před mnoha lety vzal spolubojovník jménem Havran pod ochranná „křídla“, má občas problémy vidět ji dospělou a zcela samostatnou. Ale věří jí, poslouchají a chrání. Je jejich mozkem a hlavně všeobecně známým novým převtělením Bílé Růže – naděje a spásy pro celý svět. Ačkoli začátek knihy mě delší dobu nechával vcelku chladným, od poloviny se příběh slušně rozjel. Začal být mnohem akčnější a v neposlední řadě i napínavý. Příjemný vývoj událostí. Autorova snaha nese ovoce a děj vás začíná pomalu pohlcovat. Bílé Růži se každopádně příjemným a relativně bezbolestným způsobem podařilo zakončit sérii příběhů Černé legie. Ze začátku jsem s knihou nebyl nijak výrazně spokojen. Měl jsem dojem, že se vrací opět k příliš jednoduchému a sem tam pokulhávajícímu stylu prvního dobrodružství. Po nějaké době se však tento styl i příběh podstatně vylepšil a ustálil. Alespoň se mi to tak jevilo. Trocha detektivky, kdy hrdinové ve starých záznamech pátrají po odpovědích na své otázky dodá ždibec toho napětí a tajuplnosti, které dokáží příběh udělat mnohem atraktivnějším. A obávaná Paní se také možná ukáže v jiném světle... Knize se nedá vyloženě nic vytknout. Jediný problém je snad v tom, že mě (hlavně ze začátku) již nedokázala pobavit jako například Tyranův stín (první knihu schválně nepřipomínám, neboť ta byla doslova všelijaká). Ten se mi zdál lepší (ačkoli zde se ke konci dobrodružství vyskyne řada zajímavých událostí) se svým velmi humorným a velmi černým příběhem. Nevím. Možná to bylo i tím, že jsem před touto knihou četl Pána prstenů a byl jsem jím zcela určitě dosti ovlivněn (nejde jej přečíst a nebýt jím nijak poznamenán). Opět byl k napsání této knihy použit relativně jednoduchý, ne zrovna výřečný jazyk. Po Tolkienových slovních a emocionálních orgiích se tento příběh skutečně jevil trochu obyčejně (alespoň zpočátku). Potíže se srovnáváním jsou všeobecně známé. Člověk se však jakémukoliv srovnávání neubrání, ať se snaží sebevíc. Za Tolkiena bych dal poslední korunu. A ruku na srdce – za Cooka zřejmě ne. Ačkoli kvalita díla nastolená Tyranovým stínem vyrazila prudce vzhůru. Je však také docela dobře možné, že jsem prozatím nenarazil na něco ještě výraznějšího od tohoto autora. Skutečně jsem doposud, mimo série Černá legie, neměl tu čest, přečíst si od něj cokoli jiného, možná zralejšího...