Zpěv drozda, Walter Tevis
 |
„Čtení. Říkal, že umí dělat čtení. Prý to nějak souvisí se slovy. Chtěl by to učit.“
Americký profesor anglické literatury Walter Tevis (1928 – 1984) byl spisovatel, který se nemohl chlubit rozsáhlou bibliografií, ale zato o to kvalitnější. Vydal jen sedm knih, a z toho většinu až na sklonku života. Knihou, která mu přinesla klíč do síně slávy science fiction, byl román „Zpěv drozda“ (orig. Mockingbird, 1980), který byl posléze nominován na cenu Nebula.
Příběh nás zavede do 25. století, kdy na Zemi vládnou zbytkům lidstva roboti a androidi. Tento matrixovský svět ale nevznikl jako výsledek války strojů a lidí, ale jako přirozený výsledek naprosté apatie moderní společnosti. Člověk v tomto světě ztratil jednu ze svých hlavních vlastností, a to je touha či potřeba stále hledat nové cíle. Nový homo sapiens už živoří jen ve vlastním světě pouhého příležitostního sexu („Se souložením se moc nepárat!“), bez zájmu o dění kolem sebe („Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy!“), kde mantrou všeho bytí je naprosté soukromí a uzavřenost. Žádné přátelství, žádná rodina. Jen podřadná práce, za kterou dostanete pseudopotraviny, množství drog a televizní porno pořady. Lidé už ztratili schopnost číst a psát, a hlavně už se nerozmnožují. Nikde nejsou žádné děti. Tuto antiutopickou společnost řídí pouze systém představovaný roboty. Ale i ti jsou poruchoví, a tak se vše pomalu rozpadá.
Změnit se to může pouze v případě, když do fungujícího systému vstoupí někdo zvláštní, nějaká anomálie. A takové osoby se setkají hned tři najednou. První z nich je dokonalý robot Robert Spofforth, poslední exemplář deváté generace, který může všechno kromě jedné věci – zničit sebe samého. Druhou je muž Paul Bentley, první člověk, který se naučil opět číst a psát, a třetí je Paulova družka jménem Mary Lou, která vypadla ze systému a teď pro něj neexistuje. A hlavně tedy nemůže přijímat systémem distribuované drogy. Osudy tohoto, abych tak řekl, milostného trojúhelníku, jsou nosnou osou knihy.
Tevisova vize budoucnosti je podle mne až moc reálná. Naše společnost se už chová obdobně – systém rodin není v módě (když chce žena dítě, nemusí k tomu mít muže), sexuální chování není ničím limitované (i strach z AIDS už opadl) a propad čtení jako zdroje informací oproti počítačům a internetu je prokazatelný. Právě na znalosti čtení a psaní je založený „katalyzátor“ celého příběhu. Pravděpodobně na to mělo vliv autorovo povolání, ale je prostě fakt, že ve schopnosti číst a psát, jak se v knize říká „memorovat život“, autor vidí cestu, jak z kola úpadku ven. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že by se jednalo o nějaký nudný příběh o čtenářském kroužku. Jak jsem napsal, znalost čtení je zde jen jakýsi katalyzátor, který rozběhne velmi čtivý a svižný příběh. Ten je založen na kontrastu mezi jednotlivými postavami, ale především na konfliktu mezi myšlením těchto postav a zde vytvořeným světem. Kniha sice asi neuchvátí fanoušky kulhánkovsko-žambochovské fantastiky, ale nelze ji ani brát jako suchopárnou psychologickou studii.
Já osobně Zpěv drozda přiřazuji do stejné kategorie jako „Město“ od Simaka nebo „Marťanskou kroniku“ od Bradburyho, tedy mezi SF, která jsou důkazem toho, že tento žánr nemusí být jen obrazem brakové literatury s vetřelci a mimozemšťany, ale všeobecně přijímanou literaturou.
„Zpěv drozda“ zatím vyšel jen v roce 1986 v nakladatelství Svoboda v překladu Miroslava Jindry, a tak doufejme, že se nějaký současný nakladatel k tomuto klenotu opět vrátí.
- Walter Tevis: Zpěv drozda
- vydala: Svoboda, Praha 1986
- překlad: Miroslav Jindra
- obálka: Zdeněk Ziegler
- 282 stran / 24 Kč