Spisovatel Michel Houellebecq je ve Francii tak velká značka, že jeho nové knihy se okamžitě stávají událostí národního a často i světového významu. Už jen proto, že jeho texty úmyslně a sarkasticky provokují čtenáře, ať už na téma islamismu, současné francouzské společnosti nebo třeba Evropské unie. Od nejnovějšího, a zdá se i posledního, autorova románu však většina fanoušků odchází spíše se smíšenými pocity. Proč?

Román Zničit se odehrává převážně v roce 2027, kdy ve Francii proběhnou prezidentské volby, v nichž už nebude moci kandidovat současný prezident Emmanuel Macron. V této atmosféře pracuje hlavní hrdina Paul Raison („Pavel Rozum“), tradiční bílý Francouz středního věku, jako klíčový poradce a důvěrník pro francouzského ministra financí Bruna Jugeho („Bruno Soudce“, navíc založen na skutečném současném ministru financí), o němž se uvažuje jako o budoucím kandidátovi strany na nejvyšší post v zemi. Situací však pořádně zamíchá hyperrealistické deep fake video, v němž Brunovi kdosi setne hlavu. Následuje několik dalších videí i brutální útoky v reálném světě.

Rouška polit-fiction říznuté velmi minimalistickými elementy sci-fi (kromě roku blízké budoucnosti, deep fake videí a atentátů už ze žánrových prvků uvidíme nanejvýš mysteriózní narážky na satanismus) však velmi rychle bere za své a místo toho se román zhusta soustředí na rodinné vztahy hlavního hrdiny. Záhy mu totiž otec, doposud čilý penzista a bývalý příslušník tajných služeb, prodělá mrtvici a upadne do kómatu. Nenadálá událost stmelí rodinu, z níž někteří příslušníci se spolu neviděli už dlouhé roky, i Paulovo vlastní manželství, kde sex už neproběhl skoro dekádu a z lásky se stalo nerudné spolubydlení ve zlaté klícce luxusního pařížského bytu.

Provokativní konzervativec pravdoláskařem

Zničit je Houellebecqův vůbec nejdelší román a vyznat se v něm není jednoduché. Různé polohy knihy se prolétají a průběžně bez větší logiky vrací na scénu – tu vykoukne rodinná scéna, onehdy politická kampaň, jindy úvaha o různých světových náboženstvích či o upadající současné společnosti. V kontextu autorova věku, značného literárního věhlasu i tendence býti enfant terrible s vyhraněnými konzervativními názory, působí text s přibývajícími stranami čím dál tím víc jako jakési rozbředlé intelektuální cvičení, pomocí něhož si Houellebecq tříbí svůj vztah k dnešní Francii a svém místě v ní. Přičemž mu to jde dost ztuha.

Michel Houellebecq v pěti bodech

1. Francouzský spisovatel, vlastním jménem Michel Thomas, se narodil v roce 1956 na ostrově Réunion v Tichém oceánu.
2. Začínal jako básník, první delší publikovanou prací byl životopis H. P. Lovecrafta.
3. Už první román Rozšíření bitevního pole (1994) si získal pozornost, k výšinám však autora katapultovala jeho druhá kniha Elementární částice (1998), v níž dva čtyřicátníci žijí ve světě masturbace a peep show a v níž autor pátrá po historických kořenech současné morálky, která rozkládá Západní společnost.
4. Věhlas si získaly i Houellebecqovy další romány jako Platforma (2001), v souvislosti s níž stál před soudem za podněcování rasismu (byl osvobozen), či zfilmovaná Možnost ostrova (2005) a prestižní cenou Goncourt oceněná Mapa a území (2010).
5. Dle jeho vlastního doslovu ve Zničit je aktuální kniha jeho poslední. Oči čtenářské veřejnosti se na něj přesto budou dál upírat.

Autorova typická trefná pojmenování aktuálních společenských trendů se tu totiž sráží s jeho osobními postoji v dlouhých didaktických pasážích i v karikaturách jednotlivých postav – zatímco někteří politici myslí svou práci vážně (Bruno), jiným jde jen o moc, peníze nebo slávu (Macron), ale tak jako tak úspěch každého z nich záleží jen na jejich mediálním poradci. Nebo: progresivistická žena Paulova mladšího bratra se zakrátko mění v nepochopitelnou semetriku, co pohrdla semenem vlastního manžela a šla si raději do spermabanky pro geny nějakého chytrého černocha. Seznam kuriozit, při nichž autor vypadá jako stařec, který si stěžuje na mraky, prostě roste s každou další kapitolou.

Nejvtipnější a zároveň nejzajímavější a nejsilnější je na celém románu skutečnost, že závěr, který ze všeho Houellebecq činí, se radikálně liší od jeho předchozího díla. Se životem se končící autor smiřuje pomocí lásky, a to rodinné, partnerské i čistě sexuální. Je to právě ona, která postupně dovoluje Paulovým rodinným příslušníkům, jeho ženě a nakonec i jemu samotnému se stavem současného světa srovnat. Politici se tak nakonec můžou jít bodnout, původ počátečních deep fake videí ostatně ani není vysvětlen. Obrat k lásce je o to ironičtější, že v českém prostředí by autor stál na naprosto opačné straně barikády než tzv. pravdoláskaři.

Závěr kariéry

Nejnovější román Michela Houellebecqa je pomalé, meandrující a přemýšlivé čtení, které nejlépe zapůsobí právě na ty, jež autora sledují už delší dobu, s jeho stylem jsou srozuměni a jeho světonázor jim nevadí (respektive jim nevadí jeho světonázorové provokace). Naopak těm, kteří na něj připadli až nyní, třeba právě kvůli líbivému zasazení do nedaleké budoucnosti blízké čtenářům sci-fi, lze doporučit spíše některý z jeho předchozích románů, aby se s tímto spisovatelem seznámili lépe než v jeho závěrečné knize. Teprve v kontextu celého jeho díla totiž Zničit a finální obrat k lásce vynikne. I když nebyl by to Houellebecq, aby s láskou zároveň nepřišla ještě černější deprese.

• Michel Houellebecq: Zničit
• Odeon, 2022
• překlad: Alan Beguivin
• 542 stran, 499 Kč