Zlatý kompas, Philip Pullman
 |
Nový překlad knihy, která už u nás jednou vyšla, přináší hned v názvu dosti radikální změnu. Ze Světel Severu se stal Zlatý kompas a Jeho šerá hmota se změnila v Jeho temné esence. Podobné změny procházejí celou knihou. Z Plavců se stali Romuni, z Hltounů Vrahouni, z víl divoženky a tak dál. V některých případech je nový překlad určitě výstižnější, například v případě Romunů. Řekněte sami, dokázali byste rychle rozpoznat, že Plavci jsou národem kočovníků a mazaných handlířů? Zatímco takový Romun… Hned zbystříte pozornost. I ty divoženky v kontextu působí výstižněji než víly. Nevím, proč byl změněn název na Zlatý kompas, když je jako původní název uváděno Nothern Lights, tedy opravdu tak, jak to bylo přeloženo původně, Světla Severu. I když v tomto případě si myslím, že nejpřesnější variantou by byl výraz Polární či Severní záře, protože právě tento atmosférický jev má pro děj podstatný význam.
Ovšem další srovnání starého a nového překladu nečekejte, protože Světla severu jsem – když vyšla – jen zběžně prolistovala, a protože mě kniha nezaujala, zase jsem ji odložila.
Musím přiznat, že ani tato nová varianta mě zpočátku příliš nenadchla, nejspíš proto, že přece jen už dávno nepatřím mezi dospívající, kterým především je kniha určena. Teprve během čtení mě příběh zaujal svou odlišností od většiny příběhů obvykle mládeži předkládaných, a vlastně i od fantasy ság pro dospělé.
Ústřední postavou, kolem níž se veškeré události točí, je pubertální dívenka Lyra, žijící poněkud nestandardní dětský život bez rodičů, zato na univerzitě. Svět, v němž Lyra a její přátelé i nepřátelé jsou, je tak trochu podobný našemu, a tak trochu jiný než ten náš. Hlavní rozdíl je v tom, že i když v obou světech mají lidé své démony, tak jenom u nás si člověk svého démona nosí uvnitř, a pokud ho nechá projevit se navenek, má to dost často fatální důsledky. To ve světě Lyřině jsou démoni (vlastně pardon, daemoni) zjevní, materiální a všeobecně uznávaní. Mají svá jména, zvířecí podobu, a u dětí ji dokonce mohou podle potřeby či chuti měnit. Daemoni dospělých se nemění a jejich podoba má patrně něco společného s vnitřní podstatou člověka, neboť každý člověk je se svým daemonem propojen tak těsným poutem, že jim to ani nedovoluje příliš se jeden od druhého vzdálit. Za to daemon svému člověku radí, pomáhá mu a podporuje ho v každém jeho konání. Jestliže člověk svého daemona ztratí, znamená to pro něho takovou psychickou újmu, že to nepřežije. (Což je rozdíl oproti našemu světu, kde je to, když se někomu podaří zbavit se svých vnitřních démonů, většinou ku prospěchu nejen jemu samotnému, ale také všem v okolí.)
Hlavní mocenskou strukturou v Lyřině světě je církev, ale i ta je zde jaksi jiná, než jsou církevní organizace v našem světě. Je tak nějak světštější, spíše politická než věroučná, více se zabývající světem než bohem. V této době se ovšem nejen církev, ale učení dospělí vůbec, ze všeho nejvíc zajímají o podstatu, projevy a důsledky působení substance zvané Prach.
A právě v tomto světě se najednou začaly ztrácet děti. Jsou to sice děti chudáků, tuláků a bezdomovců, ale začíná jich být příliš mnoho. Když se ztratí i Lyřin kamarád Roger, najednou se její dosud poklidný život radikálně mění. Opouští bezpečí univerzity a vydává se do světa, seznámí se s novými lidmi, spřátelí se s inteligentním medvědem, získá si důvěru a přízeň vůdkyně divoženek, najde své rodiče, a hlavně pozná, proč jsou všichni dospělí tak umanutě odhodlaní prozkoumat Prach a proč pro tuto svou ctižádost volí značně podivné prostředky, včetně postupů vyloženě kriminálních.
I když je příběh vyprávěn ve třetí osobě, přece jen je z knihy cítit, že vypravěč se vlastně ztotožňuje s tím, jak události vidí a prožívá Lyra. Je to tedy pohled dítěte na prahu dospívání, z čehož vyplývá i skutečnost, že mnohé děje jsou podány z docela jiné perspektivy, než jak by je vnímal dospělý. I vcelku banální událost se tak může stát dramatem, a naopak některé značně komplikované či nebezpečné příhody vypadají jen jako taková dětská hra. Kdo si dokáže uvědomit z vlastní zkušenosti, jak naprosto rozdílně hodnotil totožné situace v dětství, a jako dospělý, nemůže než obdivovat autora za to, že na tyto rozdíly ještě nezapomněl a dokáže je pro svůj záměr využít.
Přestože se jedná o první díl trilogie, je příběh Lyry víceméně uzavřený a kniha obstojí i jako solitér, pokud se z jakéhokoli důvodu rozhodnete další díly nečíst. Já osobně se před koupí dalších částí této trilogie budu usilovně zamýšlet, ovšem nikoli proto, že bych měla námitky proti obsahu. Mám však námitky, a to značné, proti dnešnímu přístupu nakladatelů a vydavatelů udělat z každé knihy co nejtlustší špalek. Pevná vazba s přebalem je výtvarně povedená, a budiž, jedná se o knihu pro mladší čtenáře, tak je možno tolerovat větší typ písma a širší rozteč řádkování. Proč ale byl použit papír o gramáži dosahující téměř úrovně lepenky? Díky tomu se ze Zlatého kompasu stala těžká neskladná cihla nevhodná ke čtení v dopravním prostředku, a co je ještě horší, kvůli svým rozměrům se nedá pořádně číst ani v posteli. A to raději ani nemluvím o tom, kolik místa v knihovně pro ni budu muset vyhradit.
Pokud vás moje námitky proti vnější formě ponechávají chladnými a pokud vás lákají dobrodružné příběhy, odehrávající se v téměř viktoriánských kulisách, pokud se vám líbí britské knížky pro mládež, jako je třeba série o Vlaštovkách a Amazonkách, pak rozhodně neváhejte a Zlatý kompas si přečtěte.
- Philip Pullman: Zlatý kompas
- vydalo: Argo, Praha 2007
- přeložila: Dominika Křesťanová
- obálka: David Scutt
- 400 stran / 279 Kč
