Zkouška ohněm, McCoy: Odkud přicházejí stíny, Star Trek
 |
David R. George III: Zkouška ohněm, McCoy: Odkud přicházejí stíny
V JEDINÉM OKAMŽIKU
…se životy trojice mužů navždy změní. Ve zlomku vteřiny, kdy
zároveň cosi získají a ztratí, zničí svět, aby ho vzápětí opět
stvořili. Mnohé už se stalo, mnohé se ještě stane, nic ale neovlivní
jejich životy tolik jako ona chvíle na pokraji věčnosti…
V JEDINÉM OKAMŽIKU
…zachytí Leonard McCoy, člověk ztracený v čase, ženu, aby ji
nesrazilo auto, a tím změní dějiny Země. Uvázne v minulosti, avšak ze
všech sil se snaží vrátit do svého století. Není mu ale souzeno
obyčejné bytí, musí jít dál a vyrovnat se konečně s dozvuky života,
který ztratil.
V JEDINÉM OKAMŽIKU
…kdosi zabrání Leonardu McCoyovi, člověku ztracenému v čase,
zachytit ženu, aby ji nesrazilo auto, a dějiny Země zůstanou beze změny.
Vrátí se do současnosti a setká se s lékařskou záhadou, kterou se
rozhodne vyřešit. Pronásledují jej ale ozvěny života, který nikdy
neprožil, a vidina předčasné smrti jej dovede až k běsům, s nimiž se
dosud nesetkal. Kruh se uzavírá.
V jediném okamžiku spatřil, jak je jí dáno zemřít.
Jakmile Leonard McCoy otevřel jedno z křídel předního vchodu misie a
vykročil do vlhké, lezavé noci, padl mu zrak na siluetu Edith Keelerové,
kterak se k němu blíží z protější strany vozovky. Útlé tělo jí
halil dlouhý tmavý plášť a krátce střižené kaštanové kadeře měla
korunovány bleděmodrým kloboučkem. Ulice se topila v mdlém svitu lamp,
odrážejícím se tu a tam v kalužích, které tu po sobě zanechal večerní
déšť. McCoy se na Keelerovou usmál, ale nezdálo se, že by si ho vůbec
všimla, třebaže její kroky mířily přímo jeho směrem. Měla v obličeji
ten strnulý výraz, jaký mívají hluboce zamyšlení lidé.
McCoyovu pozornost přitáhl pohyb a hluk odkudsi zleva. Uviděl veliké,
hranaté pozemní vozidlo, řítíci se po vlhkém makadamu vozovky. McCoy
trhnutím otočil hlavu zpět ke Keelerové a shledal, že její tvář má
stále ten hluboce zamyšlený výraz. Zjevně si nevšimla blížícího se
vozidla a nevnímala chraplavý řev motoru. Už za několik okamžiků měla
vozu vstoupit do cesty.
V té chvíli McCoyovu malátnost odplavil příval adrenalinu a okolní svět
náhle nabral hmatatelné obrysy. McCoy zčistajasna pochopil, že to, co ve
svém kordrazinem vyvolaném šílenství považoval za nějaký klam či iluzi,
to, co později přičítal na vrub slabomyslnosti a blouznění v důsledku
svého nešťastného předávkování, bylo holou realitou. Když viděl Edith
Keelerovou kráčet do náručí smrti, všechny ty polovědomé teorie a
racionalizace se rozplynuly jako sny po procitnutí.
McCoy se dal do pohybu. Ještě na ni křikl „Slečno Keelerová,“ ale
dokonce ani to ji nevytrhlo ze zamyšlení. Udělal jeden krok, pak druhý, ale
pořád si připadal toporný a neohrabaný, nepochybně následkem silné
chemikálie, jejíž zbytky ještě kolovaly v jeho krevním řečišti. Už
přeskočil obrubník a octl v jízdní dráze; nohy měl ale pořád těžké,
jako by se brodil medem. Už věděl, že se k ní nedostane včas.
Přesto se nezastavil.
O další tři skoky později se i on sám vrhl do chřtánu smrti. Slyšel,
jak se na něj vozidlo řítí, mechanický rachot motoru už mu burácel
v uších. Těsně předtím, než se vzepjal k poslední robinzonádě, klid
nočního města prořízlo skřípění brzd a McCoy si všiml, že se výraz
tváře Edith Keelerové zčistajasna změnil: konečně ji něco vytrhlo ze
zasnění.
McCoy se odrazil, pokoušeje se nataženýma rukama dosáhnout na Keelerovou;
vozidlo ve smyku klouzalo vpřed a hlasitě pískalo pneumatikami o vlhkou
vozovku. Keelerovou dostihl v půlce kroku, pevně ji sevřel kolem pasu a
setrvačností strhl sebou. Klopýtla a v pádu rozhodila rukama. Tvrdě
dopadla doprostřed vozovky a ze rtů jí uniklo bolestné vyjeknutí.
McCoy, který dopadl na její nohy, se v duchu připravil na náraz, nebyl si
jistý, jestli sebe i Keelerovou dostal dostatečně daleko z dráhy vozu.
Náraz však nepřicházel a McCoy si uvědomil, že už neslyší vytí brzd
ani skřípot zablokovaných kol o makadam. Namísto toho se kolem rozlehlo
pleskání mnoha kroků a McCoy se odvážil ohlédnout přes rameno. Zjistil,
že levé přední kolo vozu se mu zastavilo ani ne půl metru od kyčlí.
Ostře se zachvěl nad neúprosnou hmatatelností nebezpečí, kterému právě
unikl jenom o vlásek.
Konečně se McCoy sebral, vzepřel se nad Keelerovou a vztyčil se do kleku.
Shlédl na ni a ona mu pohled oplatila, viditelně vylekaná, oči
vytřeštěné a ústa dokořán. Utrpěla otřes, ale nezdála se být
vážněji zraněná. Ze všech stran se k nim sbíhali lidé. Někteří se
sklonili ke Keelerové, jeden muž v tmavošedém svrchníku a světle hnědém
plstěném klobouku se nahnul k McCoyovi.
„Jste celej, pane?“ zeptal se muž, překřikuje bublání motoru. Jeho
obavy se zdály být upřímné.
„Jo,“ vytlačil ze sebe McCoy mezi dvěma hlubokými nádechy. Narovnal
záda, zkusmo pohnul rukama i nohama, prohlédl si dlaně a pokusil se
zhodnotit svůj celkový stav. Bolelo ho v loktech a kolenou, dlaně měl
pokryty krvavou mapou oděrek a tržných ranek, jinak si ale připadal celkem
zdráv. „Jsem trochu domlácený,“ připustil, „ale budu
v pořádku.“
Motor vozu umlkl a dvířka kabiny se rozlétla. Z vozu vyskočil řidič,
tvář sinalou a oči vytřeštěné ve věrné nápodobě Edithina výrazu.
„Vběhla mi přímo pod nákladák,“ vyhrkl. Mluvil k McCoyovi, ale
vztaženou rukou ukazoval směrem ke Keelerové, která stále ještě seděla
rozvalená na zemi. „Hned jak ´sem viděl, že ´de přes silnici a že
nezastaví, dupnul ´sem na brzdy.“ Obrátil se k muži v šedém
svrchníku, jako by jej žádal o potvrzení. „Nedalo se vůbec nic dělat.
Moh´ sem jenom…“
„To je v pořádku,“ tišil ho McCoy, když popadl dech a mluvilo se mu
snadněji. Vzepřel se rukama o silnici a zvedal se; muž v šedém svrchníku
mu přispěchal na pomoc. Když McCoy konečně stál, upřel pohled na řidiče
náklaďáku. „Nebyla to vaše vina,“ řekl mu. „A konec konců, oba jsme
v pořádku.“ Řidič na McCoye civěl a viditelně si nebyl jist
pravdivostí toho tvrzení. Konečně zhluboka vydechl a jeho hrůzou strnulé
tělo se celé uvolnilo jako povolené hodinové pero.
McCoy se otočil ke Keelerové, která se pokoušela vstát ze země. Dva
kolemstojící muži se k ní sehnuli, uchopili ji každý za jednu paži a
poskytli jí oporu, zatímco se soukala na nohy. Kolem se tlačili další
zvědavci, z nichž mnozí událost komentovali a dávali k lepšímu své
postřehy a dojmy. Keelerová působila značně roztěkaně, jako by byla
stále ještě vyvedná z míry. McCoy k ní přistoupil. Její klobouček
zůstal na zemi, vlasy měla zcuchané a několik svéhlavých pramínků jí
sklouzlo do čela. Tmavomodrý plášť s vysokým límcem jí sklouzl na
stranu a odhaloval pravý rukáv bílé blůzky, na několika místech
roztržený. McCoy s povšiml četných oděrek a škrábanců v místech, kde
pod potrhaným oděvem prosvítala bledá pokožka.
„Jste v pořádku, slečno Keelerová?“ zeptal se. Pomalu k němu zvedla
zrak – vstoje ji převyšoval téměř o deset centimetrů – ale trvalo
několik vteřin, než zachytila jeho pohled. Teprve poté váhavě přikývla,
ale mlčela dál. Umlkl i hlouček lidí okolo, snad v očekávání, že
Edith promluví.
McCoy se sehnul, sebral se země Edithin klobouček a pak se k ní z boku
přitočil. Muži, kteří jí pomáhali vstát, ustoupili stranou. McCoy jí
urovnal plášť a pak ji nesměle uchopil za loket a ruku. Vedl Edith hloučkem
přihlížejících a ten se před jimi rozestupoval. Kráčeli ke dveřím,
z nichž McCoy sotva před několika minutami vykročil do noci. Stále měl ty
okamžiky v živé paměti, ale připadaly mu teď paradoxně jako z jiného
života.
„Ste si jistej, že bude určitě v pořádku, pane?“ ptal se řidič,
když jej míjeli.
„Bude jí dobře,“ odvětil McCoy, aniž zvolnil krok. „Jsem lékař. Já
už se o ni postarám.“
McCoy a Keelerová minuli předek nákladního auta; šedá mřížka chladiče
se zubila do noci jako tlama nestvůry, vydechující pronikavě čpavý pach
spálené gumy a vyjetého oleje. Když došli k obrubníku, McCoy za sebou
zaslechl hovor: hlouček čumilů se dal opět do řeči a znepokojenými hlasy
rozprávěl o tom, jaká se tu málem stala strašlivá nehoda. McCoy dovedl
Keelerovou na chodník a pak k dvoukřídlým dveřím misie na Jedenadvacáté
první ulici. Chystal se otevřít jedno z křídel, když tu se k němu
Keelerová prudce otočila a vyprostila ruku z jeho sevření. Hleděla na něj
a výraz její tváře naznačoval, že už začíná souvisle vnímat
okolí.
„Jak hloupé,“ pronesla, a dokonce i v těch pouhých dvou slovech
zřetelně zazněl její anglický přízvuk. „Šla jsem přes tuhle ulici
snad už tisíckrát. Měli mě přejet.“ Říkala to bezvýrazným, stále
ještě zřetelně otřeseným hlasem.
„Ale nepřejeli,“ řekl McCoy s úsměvem, o němž doufal, že jej Edith
bude vnímat jako konejšivý. „Zkuste na to nemyslet. To už je minulost.“
Mávl hřbetem ruky do ulice, aby zapudil myšlenku na to, jak těsně dnes oba
unikli vážnému zranění, potažmo smrti. „Všechno bude v pořádku,“
uzavřel.
Keelerová se letmo ohlédla po náklaďáku a pak znovu obrátila pohled
k McCoyovi. Nejistě se usmála a přikývla, jako by se snažila samu sebe
přesvědčit o upřímnosti jeho slov.
„No vážně,“ trval na svém McCoy. „Všechno bude v pořádku.“ Když
ale uvedl Edith Keelerovou do dveří misie, uvědomil si, že se nachází
v pozemském městě tři sta let předtím, než se narodil „; přesněji
tři sta let předtím, než by se narodit měl. McCoy nepatřil do
tohoto času ani na toto místo. Právě zachránil život ženě a vyhnul se
přitom své vlastní smrti – a přece si teď uvědomoval, že už možná
nikdy nic nebude v pořádku. Přinejmenším ne pro něj.
- přeložil: Ladislav Jelínek