Zjizvení, Písně čarodějky 3, Petra Neomillnerová
 |
Moire se v doprovodu rozhádané smečky přátel vrací do Ostwegenu, aby znovu vrátila Bratrstvo na výsluní. Je však ve velmi choulostivé situaci – svou loajalitu musí dělit mezi Layelu a Bratrstvo. Rabe je zmrzačený, Viero ve vězení a nepřátelé zvolí spíše jed v poháru než otevřený boj. Rány utržené ve špinavé posenské válce se hojí jen pomalu a na svět se chystá dítě.
V háji jsem se trochu vzpamatovala, a tak jen vztekle odmítnu, když mi chce Suntje vzít z ruky otěže mé klisny. Chci otevřít portál do Kalleswaldu sama, ale Rabe mě předejde. Mlčí, stejně jako Suntje a Grainne, a já dostávám strach. Připadá mi, že vědí něco co já ne. I dcera ve mně něco ví a neklidně se mele. Je mi trochu slabo, ale pořád ne dost, aby to oprávnilo ty vážné tváře. Pak vystoupím z portálu a Kalleswald vykřikne, zapře se kořeny a vtáhne mě do svého lůna. Omdlím tak rychle, že ani nestačím pustit otěže.
¤ ¤ ¤
„Jed,“ je to první slovo, které řeknu po tom, co mě Rabe probere. „Není to kletba, je to jed. Působí pomalu, aby si člověk nestačil všimnout a bránit se.“
Rabe má ted’ oči jako hrob zasypaný vápnem. Ledové, mrtvé.
„Pomůže ti tohle místo?“
Pokrčím rameny. Bude se mi odsud líp odcházet, až přijde čas, to určitě, ale… Vina, že svou chybou zabíjím i dítě, na mě dopadne a já vím, že jen tak čekat nedokážu a že už dál ani nebudu chránit tu, kterou podezírám.
„Je dost možné, že se tady dokážu udržet. Zavolej mi Desmonda, a Rabe, pošli ted’ všechny pryč.“
Zvednu se ze země a s hrozným pocitem, že každý pohyb, který udělám, roznáší jed do těla, se vleču ke stromům. Rabe jde za mnou jako čestná garda, nebo možná jako kat.
¤ ¤ ¤
„Zajdeš za ní?“ Vypadá tak nepříčetně, že ho raději přidržím za rameno, „ale nesmíš ji zabít, potřebujeme…“
„Protijed, já vím. Vypadám snad jako idiot,“ vyjede na mě.
„Vypadáš jako někdo, kdo ji jde oddělat.“
„Proč to udělala?“
Nejspíš to opravdu neví.
„Kvůli dítěti, o které jsi ochoten se starat. O to její jsi nebyl.“
„Ona přece žádný neměla,“ odplivne si Rabe.
„A nikdy ani žádný nečekala?“
„Dobře, možná čekala. Podívej, děvenko, víš, jak tyhle věci chodí.“
„To vím moc dobře.“
„Tak proč neotráví mě?“
To je otázka, která Rabeho trápí nejvíc. Já si vyčítám dítě, a on…
„Protože by musela přiznat, že vsadila na špatnýho koně, ztratila s tebou spoustu času, spletla se. Takhle si pořád může namlouvat, že jsem tě opentlila přes tvé otcovské pudy. Rabe, ona nepřemýšlí o tom, že jsem jí sebrala chlapa, dobře ví, že spolu nespíme. Já sebrala jejímu dítěti otce, a to je horší.“
„Já s ní žádný děti nechtěl,“ ted’ chytne on mě, opře mě o dub jako voják služku, i když s naprosto jinými úmysly. Trochu se motám.
„Já taky žádný dítě nechtěla,“ zamumlám nezřetelně. „Je v tom strach, co? Strach, že nás přes děti můžou dostat, mě tím spíš, s tím bubnem, s tělem, co se brání…“
„Je v tom strach,“ připustí Rabe. „Mě by zas skrz dítě mohly dostat ty běhny, a to jsem nechtěl.“
„Takže čekala, a tys jí pomohl?“
„Pomohl jí někdo jinej, potrat od layelánce přece čarodějka nepotřebuje. Ale ano, máš pravdu, řekl jsem jí, aby to dala pryč. Do postele je Antje dobrá, jako matka…“
Dívám se mu zblízka do tváře. Nejspíš by strpěl ženskou, jako jsem já, válečnou čarodějku, možná runičku, snad dokonce i druidku, ale s Antje to pro layelského byla mesaliance.
„Můžeš si za to sám,“ řeknu tiše.
„I za to, žes to schytala, můžu já,“ obviní se. Na jeho bolest se špatně dívá.
„Dostaneš to z ní?“ Zvratky stoupají do krku a vím, že za chvíli budu blít.
Semkne rty a já se snažím zahnat ošklivou představu Rabeho mučícího svou milenku.
„Spolehni se.“
Už dlouho na něj spoléhám, takže jen kývnu a pak mě zlomí záchvat dávení.
„Postarám se o ni,“ slyším za sebou a mých spánků se dotýkají studené ruce vonící kůrou. Laeg je tady.
- Petra Neomillnerová: Zjizvení (Písně čarodějky 3)
- Epocha, 2014
- obálka: Lubomír Kupčík
- 254 stran, 249 Kč
