Zelená, Martin D. Antonín
 |
Na gobliny může zkušený cestovatel po světech fantasy narazit docela často. Většinou to ovšem nebývají nijak povznášející setkání, protože tihle tvorové dokáží být pěkně zákeřní podrazáci. Ostatně, od zakrslíka s rachitickým hrudníkem, ropuším ksichtem a ušima ve tvaru lopuchu přece nemůžete očekávat, že se bude hrnout do zachraňování krásné princezny ze spárů draka nebo že se postaví Temnému pánovi. Už vzhled a inteligence gobliny odsuzují do rolí třetiřadých padouchů, kterými se hlavní kladný hrdina musí prosekat, aby se dostal k nebezpečnějším protivníkům.
A přece mají něco, co k nim stále přitahuje pozornost spisovatelů i čtenářů. Když totiž konečně pochopili, že asi neudělají díru do světa jako nabušení válečníci ani mocní mágové, stali se těmi nejšílenějšími vynálezci a techniky, co kdy existovali, existují a existovat budou. Co na tom, že bláznivé výplody jejich chorých myslí jsou stejně nebezpečné protivníkům jako jim samým? Vynalézání a sestrojování těch nejpodivnějších a nejbizarnějších věcí se prostě stalo alfou a omegou jejich životů. A jeden takový bláznivý gobliní „inženir“ pořádně otřese i životem hlavní hrdinky románu Zelená Martina D. Antonína. Ale začněme pěkně od začátku:
Elfové a orci se už od věků mají rádi asi jako psi a kočky. Vznešení elfové pokládají orky za brutální zelené barbary, kteří se realizují v ničení a zabíjení. (Což vlastně není daleko od pravdy.) Orci zase vidí elfy jako načančané a strojené panáky (panenky) se spoustou keců a nesmyslných průpovídek. Vzájemnou nevraživost a nenávist navíc umocňují staletí nekonečných válek. Teprve hrozba invaze maghronů spojí tyhle dvě tak odlišné rasy do křehkého spojenectví. A ono to kupodivu opravdu funguje. Ve strašlivé bitvě jsou maghroni na hlavu poraženi a zničeni. Tedy, byli by zničeni, kdyby elfové orky zase nepodrazili. A tak jediným výsledkem téhle krvavé lázně jsou hory mrtvol.
A tady vstupuje do děje náš šíleně-geniální (nebo geniálně-šílený?) goblin – vynálezce Hribnik se svým týmem. Hribnik totiž hodlá vytvořit neporazitelný bitevní stroj pro pro orkského náčelníka Ograhorga a získat tak místo náčelníkova šev inžiníra. Jako základ pro svou mašinu si vybral elfku Aiyanail, která právě umírá na bitevním poli. To ale prohnanému goblinovi nijak nevadí, takže je elfka přenesena do jeho laboratoře a podrobena sérii vylepšení a úprav, opancéřována a vyzbrojena nejmodernějšími gobliními zbraněmi. Vznikla tak Střelka, skvělá ukázka gobliního inženýrství, a Hribnik si myslí, že má vysněné místo v kapse. Nepočítá ale s Aiyanail, jejíž mysl je Střelčinou nedílnou součástí. Aiyanail nenávidící orky až za hrob…
Martin D. Antonín je ostřílený harcovník, který si svým originálním pojetím fantasy kombinujícím klasické motivy s humorem, nadsázkou a ironií získal spoustu nadšených fanoušků. A v podobném duchu se nese také jeho nejnovější román. I zde vychází z osvědčených kánonů fantasy, aby je posléze proměnil k nepoznání. Na počátku je to víceméně obvyklý příběh, v němž elfové musí volit menší zlo a spojit se s orky, aby zažehnali mnohem větší nebezpečí. Jenže když se fikaně pokusí „zabít dvě mouchy jednou ranou“, všechno se jaksi „podělá“ a oni pak můžou být rádi, když vyváznou se zdravou kůží (tedy většinou).
Jednou z těch, kterým se vyváznout nepodaří, je i elfka Aiyanail, která sice nakonec nezemře, ale zato upadne do pracek gobliního inovátora a myslitele Hribnika. A ten jí připraví osud horší než smrt (mám-li citovat slova klasika). Přetvoří ji v živou zbraň oddanou orkům a zejména svému tvůrci. Což je pro Aiyanail docela silné kafe, protože ona sama patřila vždy k nejzuřivějším orkobijcům. A teď má jako Střelka bojovat spolu s nimi proti elfům? Toho bohdá nebude!
Hribnik ve své naivní genialitě bohužel tuto situaci nepředvídal, a tak se o vládu nad tělem přetahují hned tři ženské mysli. A ani jedna z nich není úplně „normální“. Je tu elfí maniačka, která by nejraději vyvraždila všechny orky na světě, i příjemně naivní orčí samička, která prostě miluje zelenou barvu. Rovnováhu mezi nimi se pak pokouší udržovat skutečná Střelka, jež není ani elfkou, ani orkou, ale snaží se být sama sebou, což je mezi těmi dvěma fúriemi často velmi stresující. Navíc je tu stále Hribnikův soupeř v boji o místo vrchního šéfa Gutnik a jeho bojový prototyp Kolosork. Jak v tomhle zmatku asi může dopadnout Střelčino hledání vlastní identity?
Autor Zelenou založil na nápadu stejně šíleném jako geniálním, který se mu navíc podařilo rozvinout skvělým způsobem do příběhu plného překvapivých zvratů, podivuhodných reminiscencí i humorných scén. Už jen samotný hlavní motiv evokuje (jistě jen náhodou) jistý kultovní sci-fi film Robocop. Ovšem zasazení do fantasy světa dává příběhu neskutečný potenciál a možnosti, které autor využívá naplno a s chutí. A tak jsou situace spojené se šíleným vědcem-goblinem zdrojem nepřeberných gagů a scén, jež s přehledem dokáží vyloudit čtenáři úsměv na tváři.
Jedním z velkých kladů Antonínova textu je i samotný jazyk. Autor si tu pohrává se slovíčky s lehkostí žongléra a vytváří kongeniální dialogy, v nichž se mísí triviální naivita s překvapivě hlubokomyslnými významy, to vše v překvapivých souvislostech. Osobitý kolorit příběhu zdařile vytváří goblinská komunita, mezi kterou samozřejmě vyniká tvůrce Hribnik jako jeden z hlavních hybatelů děje a tragikomických hrdinů zároveň, postava vzbuzující úsměv a pobavení, ale občas i lítost a smutek. A rozhodně není takový sám. I ve spoustě dalších postav dřímá něco víc, než je vidět na první pohled. Předchozími větami ale nechci vzbudit dojem, že je Antonínova románová „druhotina“ mnohoznačným textem plným jinotajů. Zelená je totiž hlavně skvěle napsaným příběhem plným laskavého i sžíravého humoru, který si rozhodně stojí zato přečíst. Jsem zvědavý, kam se Darion podívá příště.
- Martin D. Antonín: Zelená
- obálka: Michaela Hertlíková
- vydaly: Straky na vrbě, Praha 2008
- 288 stran / 180 Kč
