Zahrada sirén, Vladimír Šlechta
 |
Tak konečně je to tady. Netrpělivě očekávaný návrat Vladimíra Šlechty do Pohraničí spatřil světlo světa a máme před sebou první část již dlouho slibované trilogie Gordonova země, Zahradu sirén. Jaký tedy ten návrat je? Splní Zahrada sirén očekávání do ní vkládaná?
Předcházející kniha o Pohraničí, Nejlepší den, je zde označena jako jakýsi prolog či předkolo před vlastním příběhem Gordonovy země, ale zase tak jednoduché to není. Zahrada sirén se sice chronologicky řadí za Nejlepší den, ale zároveň navazuje na Orcigard a souvisí i s jinými povídkami, které již byly ze světa Pohraničí zveřejněny. Do děje významným způsobem zasahují osoby již dobře známé z předchozích příběhů, ale těmi postavami, které dění posouvají vpřed, jsou většinou hrdinové buď zcela noví, nebo sice již dříve zmínění, ovšem nikoli hlavní.
Stáváme se tedy svědky událostí, kdy plány jedněch jsou narušovány či zcela mařeny záměry jiných, kdy levá ruka neví, jaký tah právě udělala pravá, kdy poznat, kdo vlastně je čí přítel a kdo v rozhodující chvíli neunese tíhu zodpovědnosti, je víc než obtížné a vlastně nepředvídatelné. Můžeme sledovat, jak mylné předpoklady a nedostatek informací mohou zhatit nejeden chytře vymyšlený plán či do jakých problémů se můžete dostat, když budete brát legendy jako seriozní historický dokument. A ještě ke všemu nakonec zjistíte, že nejnepříjemnějším protivníkem je každý sám sobě.
Nejednou se ukazuje, že jsou situace, kdy ti, kteří včera ještě byli nesmiřitelnými nepřáteli, jsou okolnostmi donuceni se spojit a pro záchranu života ať už cizího či vlastního, nebo pro zdárný průběh dávno naplánovaných záměrů začít úzce spolupracovat. Některý nepřítel je zkrátka tak nebezpečný, že musí jít stranou veškeré dosud zdánlivě zásadní, ale najednou tak bezvýznamné rozepře a rozmíšky. A tak se děj dostane tam, kam má: ke konci, který je zároveň východiskem k dalšímu dílu.
Šlechtův styl vyprávění působí úsporně, hutně a místy až stroze. Vyvolává ve mně pocit temného dunění válečných bubnů, které z dálky udávají rytmus dění. Zkrátka pravý opak toho, jaká košatá souvětí tady vytvářím já. Přitom se vůbec nejedná o přímočarý a přehledný děj. Tím, jak autor sleduje několik skupin hrdinů postupujících souběžně krajem ke stejnému cíli – i když z rozličných a většinou protichůdných důvodů – vytváří jeho bohatost a přímo prostorové vnímání událostí. Některé z těchto proudů se překvapivě minou, jiné v bouřlivém střetu přinesou rozuzlení. Samozřejmě, příběh nemůže být zcela uzavřen, je to přece první díl trilogie. Přesto mi po dočtení zůstala jakási pachuť nedotaženosti, nebo spíše neúplnosti. Nedokážu přesně definovat, co tento pocit způsobilo, ale právě to neurčité něco mi nedovoluje přijmout Zahradu sirén bez výhrad a s neutuchajícím nadšením. Možná další díl dokáže spojit některé nitky osudů, které zde zůstaly jaksi v neurčitosti a že mi posléze dojde, proč některé souvislosti zůstaly v Zahradě sirén nedopovězeny.
Tím ani v nejmenším nechci naznačit, že by snad Zahrada sirén byla méně povedená než předchozí Šlechtovy knihy z Pohraničí. Ona neurčitá nerozhodnost v přijetí mě překvapila i po dočtení Orcigardu, u něhož mě ve spokojenosti rušil uspěchaný závěr. Nejlepší den, který naopak působí velmi celistvě, je přitom vlastně souborem kratších příběhů, z nichž každý má své vyvrcholení, i když jsou propojeny do jednoho celku.
A v tom právě je možná důvod mé neúplné spokojenosti: scházejí mi průběžné částečné pointy. Jinými slovy: z Pohraničí mnohem raději čtu Šlechtovy povídky než romány. Zajímavé přitom je, že po dočtení některého z příběhů Pěnkavky Goweryho se u mě tento pocit neúplnosti nedostaví.
Po formální stránce je Zahrada sirén – jako většina knih vydaných Strakami na vrbě – vybavena na dnešní poměry nadstandardně. Kresby Ladislava Hrdiny stylově odpovídají starobylosti předkládaných dějů. A úplná autorova bibliografie umožňuje začít shánět všechno to, co z již vydaných povídek vám k doplnění mozaiky dění v Pohraničí schází, protože jste prostě ani o jejich existenci nevěděli.
Ze závěrečné poznámky také zjistíte, že autoři, a to ani ti úspěšní, to se svými vydavateli nemají tak úplně jednoduché a že výsledná podoba knihy je většinou výsledkem kompromisů, s nimiž se smiřují tak neradi, že cítí potřebu to čtenářům vysvětlit.
- Vladimír Šlechta: Zahrada sirén
- vydal: Straky na vrbě, Praha 2006
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 464 stran / 225 Kč
