Už z těchto slov je patrné, že má francouzský spisovatel k Žabákovi velmi blízko. Není sice tak dobrý bojovník jako on a je mnohem jednodušší mu nahnat strach, ale hrdina toho od něj dostal hodně. Co konkrétně? Stačí se ho jen zeptat…

V Žabákovi je všechen můj dětský hněv, moje touha stát se někým, mé ambice…a také občas smutek. Daroval jsem mu spoustu svých vzpomínek, které ho udělaly silnějším a větším.

Jak ho tedy vnímáte?
Žabák je odrazem toho, co se děje v jeho světě. Narodil se v Impériu, ale dospěl v Republice. Ztratil úplně všechno, takže vyrůstal jen se svým hněvem. A tento hněv si ho zotročil a krmí se jím…Je to sirotek, který se rozhodl následovat svého nepřítele, a zamiloval si ho. Takže v jistém smyslu je to klasický motiv.

A proč jste ho pojmenoval zrovna Žabák?
Ze dvou důvodů. Za prvé, v dětství využíval tato zvířata, aby přežil. A pak… pro Francouze je úsměvné, když má hlavní hrdina právě takové jméno, nemyslíte?

Ovšem Žabák je jen jedním z dvojice vašich hrdinů. Je tu také Laerte.
Žabák – Laerte, Laerte – Žabák… Který z nich je vlastně který? Jsou to dvě strany jedné mince. Pokud řeknu něco víc, bude to spoiler. Takže můžu prozradit jen to, že se Žabák učí jak se vypořádat s minulostí a vyrovnat s dospíváním.

Další z důležitých postav je generál Dun-Cadal. Můžete o něm prozradit něco víc?
V první kapitole ho najdete jako starého muže, bývalého generála, který už ztratil vše. Zdá se brutální, hrubý a nemá žádné způsoby. A přesně takový ve skutečnosti je! Musíte ho lépe poznat, abyste porozuměli, proč se chová přesně takto. Pochází totiž ze starého světa, vyrůstal v Impériu, kde otroctví bylo normální.

V jistém smyslu ho vztah k Žabákovi změnil. Byl mu otcem, kterým vždy sám chtěl být. Kontrast mezi těmito dvěma postavami je alegorií vztahu otce a syna. Se všemi nedorozuměními, nechápavostí a mlčením.

Zatím jsme hovořili o postavách, ale jak byste charakterizoval svou knihu i cyklus?
Cesta hněvu je příběh o tom jak dospět… mnoha způsoby. Abyste pochopili přesně, co mám na mysli, musíte si knihu přečíst. Kniha a meč vypráví o tom, co to znamená stát se dospělým člověkem, moudrým mužem, a jak si vybrat svou vlastní cestu mezi dvěma symboly. Knihou a mečem. První z nich znamená vědomosti. Druhý sílu.

Můžete říci něco víc o světě, ve kterém se váš příběh odehrává? Jaký je konec Impéria a počátek Republiky?
Ne příliš. Hodně totiž odhalím v druhé knize. Takže jen pár slov. Je to mix mnoha malých království spojených do velkého Impéria od té doby, co Aogutus Reyes ukradl trůn. Během vlády posledního císaře však Impérium hodně zesláblo. A právě tehdy se zrodil muž, který začal přemýšlet o tom, jakou cestou by se svět měl dát, muž, který navrhl demokracii. Tím mužem byl Oratio Uster, hrabě ze Slaniska. Věřil, že lidé jsou schopni o svém osudu rozhodovat sami.

Přímo se tu nabízí paralela mezi Francií a Republikou. Byl to váš záměr?
Samozřejmě. Pro mě jako Francouze je součástí kultury, že lidé s ideály mohou povstat proti vládě, kterou nenávidí. Ovšem, ani ve Francii to neproběhlo ideálně. Po Revoluci nastala doba násilí a krutosti.

Jaká překvapení pro své hrdiny připravujete?
Budou muset odhalit skutečné nebezpečí. Někoho, kdo vše sleduje ze stínu, a pohrává si s novou vládou, aby šířil chaos…našeptávače. Republika se ocitne ve velkém nebezpečí, lidé si budou muset vybrat, co vlastně chtějí, kam náleží, a především, jaký svět chtějí budovat. A na konci bude odhaleno spojení mezi Knihou a Mečem.

Kolik dalších dílů Meče a knihy tedy plánujete?
Bude to trilogie. Ne víc.

Antoine Rouaud v pěti bodech

1. Mladý francouzský spisovatel, narodil se v roce 1979.
2. Živí se jako reklamní textař.
3. Skládá písně a podílí se na cyklu audiodramat, za která získal několik ocenění.
4. Doma ve Francii za ním stojí významné nakladatelství Bragelone.
5. Cesta hněvu, první díl plánované fantasy trilogie Kniha a Meč, je jeho vůbec první publikovaný román.

Ale vraťme se ještě na chvíli na začátek. Vzpomenete si ještě, jak se vlastně zrodila myšlenka Cesty hněvu?
Ale samozřejmě. Bylo to té noci, kdy jsem dostal e-mail od Stephana Marsana, ve kterém se mě zeptal, jestli bych mohl napsat nějaký jiný příběh, pro dospělejší čtenáře. První, který jsem mu poslal, byl totiž pro děti. Nechtěl ho vydat, ale… chtěl si ode mě přečíst něco dalšího. A to byla moje příležitost. Můj okamžik. A moje představivost okamžitě začala pracovat. Objevila se první událost Cesty hněvu…

Od toho okamžiku jste ušel pořádný kus cesty. Práva na vaši knihu byla prodána do mnoha dalších zemí, včetně USA a Velké Británie. Kde vidíte příčiny svého úspěchu?
Stálo to hodně dřiny. Od té doby, co můj francouzský vydavatel (Bragellone) existuje, věnuje velké úsilí budování vztahů s dalšími zeměmi. Je v tom samozřejmě také kus mojí práce. Pokoušel jsem se knihu napsat tak, aby byla co nejlepší.

Jaký je to pocit – stát se profesionálním spisovatelem?
Cesta hněvu je mým prvním románem. Takže stále ještě pracuji jako umělecký šéf v reklamní agentuře. Chtěl bych ale dělat jiné věci. Vyprávět lidem vlastní příběhy, pokoušet se psát a vytvářet vlastní vesmíry… Psaní, to totiž jako hra na Boha. Stvoříte si postavy, vyberete jim osud stejně jako to, co je pro ně důležité a co ne. Pak se už jen těšíte, jak si budete pohrávat se čtenáři. Je totiž skutečné potěšení psát příběh, z něhož cítíte, že je „silný“, emočně silný… A strach máte jedině z toho, že se vám ho nepodaří napsat tak, jak si představujete. Je to únavné a vyčerpávající, ale stojí to za to.

Váš pracovní den je tedy asi docela hektický.
Abych se přiznal, mám rád chaos. Pokouším se sice svůj pracovní den nějak zorganizovat, ale je to docela těžké. Jak už jsem zmínil, pracuji na plný úvazek v reklamní agentuře. Píšu po večerech. Ale nikdy nepřestávám přemýšlet o svém příběhu, o tom, co bych chtěl vyprávět o další cestě Laerta Ustera.

Co vám dává kontakt se čtenáři?
Je to myslím ta nejdůležitější věc. Bez čtenářů by moje práce neměla smysl. Snažím se vytvořit ten nejlepší příběh, jaký dokážu. A opravdu mi dělá starosti, když se některým čtenářům nelíbí.

A co děláte, když právě nepíšete? Jak relaxujete?
Hraju hry, čtu, dívám se na filmy nebo na televizi… a to mi zase dodává inspiraci k psaní. Takže to vlastně odpočinek od psaní moc není.

Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v časopisu Pevnost.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).