Z GILDY HLUCHÝCH ZATÍM STRACH NEMÁM…, říká mladý, nadějný autor městské fantasy Pavel Renčín
 |
Takže, Pavle, Labyrint je konečně venku. Mohl bys čtenářům trochu podrobněji osvětlit, proč se muselo datum jeho vydání posunout?
V tiskárně se stala záhadná věc, která nemá v její historii obdoby. Někdo nastavil stroj tak, aby knihu svázal bez posledního archu. A víš, kdo na to přišel jako první? V podstatě já, když jsem telefonoval s knihkupcem Wojtou Běhounkem a ten se podivoval nad tím, že v knize chybí tiráž a avizovaná nová povídka. K tomu navíc bezprostředně před křtem skončil v nemocnici původní kmotr Labyrintu, Aleš Brichta. To je už příliš náhod najednou!
 |
Mezi tvými fanoušky kolují řeči o tom, že oněch chybějících třicet stran neměl na svědomí žádný tiskařský šotek, ale že šlo o akci tzv. gildy Hluchých, mocné organizace, jejíž praktiky v románu odhaluješ.
Skutečně, jedná se o spiknutí. Rozdělili knihu pečlivě tak, že odřízli povídku Král olší. Mám důvod se domnívat, že tato povídka obsahuje nějaké klíčové pravdy, které chtějí Hluší zatajit. Popisuji v ní totiž počátky genetických pokusů, které stály u zrodu Stínobřitev, žrafů a podobných podzemních zrůd.
GILDA HLUCHÝCH JE V PODSTATĚ MAFIE TOHO NEJHRUBŠÍHO RAŽENÍ!
Co to vlastně je tajemná gilda Hluchých a jaké jsou její cíle?
Martine, máš rodinu, měl by sis lépe rozmyslet, než položíš takovou otázku. Pokusím se ale aspoň naznačit… gilda Hluchých je v podstatě mafie, organizace operující skrytě na povrchu, avšak v podzemí naprosto neskrývaně a brutálně vykořisťuje většinu jeho obyvatel. Jejich hlavními zdroji příjmů jsou kšefty s lidským masem, prostitutkami a provozování vyhlášeného Kasina. Jejich cíle ale neznám a raději nad nimi ani nepřemýšlím. Taky chci mít jednou rodinu.
Když už jsme u pražského podzemí – kdy a jak jsi vlastně zjistil, že tam dole existuje svět, o kterém my nahoře nemáme ani tušení?
Byla to v podstatě náhoda. Sbíral jsem materiál pro Zlatý kříž, první díl trilogie Městské války, když jsem narazil na informace o podivném kmeni bezdomovců žijících v kanálech, které mě šokovaly. V práci jsem si vzal dovolenou, najal si ochranku a sestoupil mezi ně. Pod Prahou jsem strávil několik dní.
 |
PŘEŽIL JSEM JEN DÍKY SKVĚLÉMU PRŮVODCI A MODERNÍM VYMOŽENOSTEM
Bylo hodně obtížné do kanalizace proniknout? Jak tě přijali její obyvatelé?
Obtížné? To je slabé slovo. Přežil jsem jen díky skvělému průvodci a moderním vymoženostem – teplému spacáku, balené pitné vodě, respirátoru a infra brýlím (ostré světlo čelovek způsobovalo kanálníkům bolest). Přinesl jsem jim dary, obzvláště cenný pro ně byl čistý toaletní papír, který používají k rituálním účelům. Zjistil jsem, že žijí v matriarchálním zřízení, a to jsem až téměř do konce pobytu pokládal všechny otrhané a špinavé bytosti za muže! Ukázalo se, že kmen slouží jako zásobárna otroků pro jakousi kastovní mafii Hluchých. To byl můj počátek poznávání podzemí, které by ale bylo nemyslitelné bez pomoci mého průvodce, majora Ziffernicka.
Napadlo tě někdy, že by ses z podzemí taky už třeba nemusel nikdy vrátit? A ocitl ses tam dole někdy blízko smrti?
Martine, je vidět, že jsi nikdy v Podsvětí nebyl. Člověk je tam pořád blízko smrti. Obklopuje tě jako vzduch, je v bakteriích, v nedostatku pitné vody, ve zkaženém jídle a nemocných krysách, je v lovcích, kteří se plíží temnotami, a v čepeli katany Hluchého, který si tě vybere, aby si vybil zlost. Podzemní lidé se naučili smrt přijímat, je běžnou součástí jejich životů. Smrt je jednou z nich.
LABYRINT SI I PŘES MÉ ZÁSAHY ZACHOVAL DOKUMENTÁRNÍ CHARAKTER
 |
To je skutečně děsivé poznání, budu si muset dávat pozor, když budu u nás procházet kolem vyústění kanalizační sítě. Když se u vás v Praze mohou v kanálech skrývat takové hrůzy, v Ostravě to bude jistě ještě desetkrát horší! Ale vraťme se zpátky k Labyrintu, můžeš prozradit něco víc o jeho hrdinech? Jak ses vlastně s nimi dal dohromady a jakými zkouškami váš vztah postupně procházel?
S hrdiny Labyrintu jsem se dal dohromady přes Valentýnu. Kdysi se poptávala po brigádě v naší firmě. Chtěla fotit reklamu pro jedno z rádií. Tehdy mi přinesla i obrázkový časopis, na jehož obálce se objevila. Když potom zmizela, nepřekvapilo mě to, protože dívky jako ona takové věci dělají. Vlastně jsem se s ní už nikdy nepotkal, ale Vašek Vran mi podrobně popsal celý příběh. Samozřejmě jsem použil i „spisovatelskou licenci“ a doplnil v něm bílá místa, někde jsem trochu podpořil dobrodružství a romantiku, ale snad si mohu dovolit říct, že Labyrint si i přes všechny mé zásahy zachoval dokumentární charakter.
Vůdčí osobností celé skupiny se postupně stává Rita. Proč právě ona? Jak se z obyčejné účetní stane hrdinka?
Rita byla velká žena. Vzrůstem i duší. Určitě se shodneme, že měla zásadní vliv na činy, které družinu Lvího spáru tak proslavily. Chceme-li jí porozumět, musíme nahlédnout do jejího nitra a uvědomit si, kolik strachu, frustrace a pocitu méněcennosti v něm bylo. Rita se dokázala svým strachům postavit a přeměnit je v sílu. V sebevědomí. Aniž by se o to snažila, stala se inspirací i pro ostatní.
 |
Docela by mě zajímalo, kde se dá sehnat tak užitečná věcička jako Expres kurýr na smrt…
Nezáleží, jak úžasnou držíš zbraň, rozhoduje ruka, která ji třímá!
Jednou z nejzajímavějších postaviček celého podzemí je Šílený Wůdy. Je opravdu šílený? Jaký je jeho vztah ke Karlu Gottovi?
Šílený Wůdy mi nepřipadá o nic víc šílený než ty nebo Jirka Popiolek. Možná si myslíš, že ho bráním ze sympatie, ale musíš si uvědomit, že je to dítě jiného světa. Podsvětí je bizarní ekosystém, je našim obyčejným městům vzdáleno jako Jupiter, musíme ho tedy posuzovat jinými měřítky. Wůdy zapadá do prostředí, v němž žije. Šílený mu neříkají proto, že má skleněné oko s Karlovým mostem, propadá návalům emocí nebo protože si píše vzpomínky do bločku, ale kvůli tomu, že tolik miluje Karla Gotta. Proč? Kdo ví… Zaslechl jsem, ale to je opravdu bez záruky, že se v podzemí kdysi ztratil Gottův nemanželský syn.
 |
Vracíš se ještě do pražské kanalizace? Není tam pro tebe od té doby, co jsi začal své příhody zveřejňovat, trochu moc „horko“?
Nevracím. Radši si o tom nechám od jejích obyvatel vyprávět. I když čas od času to tak přijde, že bych raději chodil kanálama.
Jak pokračuje tvoje práce na Městských válkách? Kdy plánuješ vydání dalšího dílu?
Práce na Městských válkách pokračuje pomalu a intenzivně. Závěrečný díl plánuji stoprocentně dopsat a vydat ještě letos, pokud tento rozhovor zveřejníš až po Silvestru.
A nakonec otázka, která mě zajímá snad nejvíce – můžeš prozradit, jak se ti po Praze daří chodit s mečem a nebudit pozornost?
Každý Občan si musí najít nějaký trik, jak skrýt svůj meč. Není příliš rozumné chodit s obnaženým. Obyčejní lidé vás pokládají za historického šermíře, zatímco obyvatelé tajného světa si vás okamžitě zaškatulkují jako Občana. Občas dochází ke kuriózním situacím, když třeba potkáte skutečného šermíře, který neví o druhém světě nic, a dáte se s ním do řeči o tom, jestli se nebojí, že města oblehnou Prahu, nebo se zmíníte o Itivanovi, a pak se jen divíte, proč na vás tak vyjeveně civí. Blíží se ale doba, kdy na tom přestane záležet, protože už nebudou dva světy, ale jen jeden. Potom ztratí poznávací znamení smysl.
Dík za rozhovor. A přeju hodně štěstí s gildou. Jen tak pro jistotu, nechtěl bys něco vzkázat čtenářům? (Dokud to ještě jde…)
Všem doporučuji dobře se zásobit konzervami a přechovávat v domácnostech neustále kolem sto litrů vody v plastových lahvích a kanystrech. Tak se nejlépe připravíte na případné výpadky dodávek, které příští rok nastanou po vypuknutí městských válek.
8. prosince 2010, Martin Fajkus