Vzdálené obzory, antologie
 |
GARDNER DOZOIS (editor): VZDÁLENÉ OBZORY
Antologie Objevitelé nás minulý rok zavedla do dalekého vesmíru a její volné pokračování vycházející právě v těchto dnech pod názvem Vzdálené obzory nás zavede do daleké budoucnosti. Jméno editora Gardnera Dozoise v obou případech zaručuje ten nejlepší výběr zahraničních povídek. Pro nerozhodné čtenáře jsme si z aktuálně vydané antologie Vzdálené obzory připravili hned dvě krátké ukázky:
Avram Davidson: Bumbardón (ukázka)
Pomalu a trhaně se Bumbardón pohnul, dokud jeho velké ústí nesměřovalo
na Trhlinu. Další příkaz a masivní dělo se vztyčilo z lafety. Jeho
zadní konec nyní spočíval na zemi. Naccanath si pročistil hrdlo, podíval
se na Durranetha. Durraneth jeho pohled opětoval.
„Co – a rád bych zdůraznil extrémní zdvořilost, se kterou jsem tuto
otázku položil – co máš za lubem nyní, synu Rozštěpánův?“
Gal si pohladil konce vousů. „Mým záměrem je vystřelit z děla,“
řekl.
Jezdci ustoupili o krok či dva nebo tři, jako kdyby tento pohyb dlouze
cvičili. „Vystřelit – vystřelit z Bumbardónu?“
„Někteří mu tak říkají. Jiní podle mě dávají přednost názvu
Džaganát.“
Jeden z elvů řekl, „Neslyšel jsem, že by k tomu někdy došlo.“
Dvakrát si odkašlal.
„A tak bude lepší, když to uděláme nyní. Posádka potřebuje výcvik a
nikdo nemůže protestovat proti škodě, kterou uděláme na Trhlině.“
Naccanath ostře řekl, „Trhlina! Trhlina nás nezajímá – jsme stále na
elvské půdě a uvažuji o možné škodě, kterou jí můžete způsobit…
včetně, a nejde o malou záležitost, nás – Bylo by mnohem
lépe, kdybyste počkali až budete v Trhlině.“
„Nikoli. Rád bych vypočítal něco, čemu se říká dostřel… věc
tajemné medicíny, jež pro mě bude od této chvíle velmi důležitá… a
zejména trajektorii z vyvýšeného místa, jímž může být útes nebo
kopec.“
Elvové se rychle poradili a poté požádali, aby Galerián počkal se svými
výpočty, až budou dostatečně daleko. Zamračil se, rychle a netrpělivě
přikývl a oni zmizeli rychleji, než ti dva trpazlíci, před kterými se
Galerián skryl v díře.
„Bojí se smrtelného hluku,“ řekl Zembaku Pixovi s úšklebkem. „Taky
dobře. Čím méně toho uvidí, tím lépe. Tak. Nasypeme tam hrubý prach,
jak je napsáno v knize. Drž pevně sběračku, Zembaku Pixi. Tak. Tak.
Opatrně. Tak.“ Galerián vzal pěchovadlo a pokusil se poslechnout návod,
aby byl prach pevně upěchován v místech, kde měl být, ale ne zase
příliš, aby došlo ke správnému zážehu. Když byl spokojen, nařídil,
aby přinesli kuli. Mog a jeho muži přinesli velký kulatý kámen, zvedli
jej… a upadl jim. Muž, který to způsobil, začal výt, protože tím
utrpěly prsty na jeho noze, a pak kvůli svým žebrům, protože jej přes ně
Mog bil. Ale nakonec vše udělali správně.
Dále byla jemným práškem vysypána cestička od drážky k zápalnému
otvoru. „Co dál?“ zeptal se Galerián. Pix se podíval do knihy. „Další
je oheň,“ řekl. „Kapitáne Mogu! Hořící polínko!“
Posádka vypadala, že neví, co má dělat. Jejich vzpomínky na
dělostřeleckou palbu byly jistě již dávno zastřeny a vymazány, nikoli
pouze působením času, ale ztratily se i za tlustými bariérami jejich
pomalých myslí. Narodili se pro dělo, žili dělem a neměli nic než toto
veliké dělo. Avšak nikdy z něj nevystřelili a zapomněli, jak pro něj
připravit palivo, zapomněli všechno kromě několika zamlžených vzpomínek
starých rčení a mumlání, které jim sloužili jako historie. Byli
vzrušeni. Byli nesví. V jejich chudých životech se objevilo něco nového.
Jeden z nich, jenž přihlížel nabíjení, promluvil za všechny.
„Bumbardón… Bumbardón jí,“ řekl.
Zembak Pix dostal hořící větev a než ji předal Galovi, řekl, „Opatrně
se postav támhle, jak říká kniha, jinak tě kanón rozdrtí svým–“ Ale
Galerián mu netrpělivě vytrhl oheň a přiložil jej k prachové cestičce.
Ta zasyčela a zmizela. Poté ošklivé ústí hlavně vyplivlo plamen a dým
s hlukem podobajícím se bojujícím hromům. Dělo odskočilo směrem dozadu,
jako kdyby bylo zraněné a ztichlo. Obklopila je temnota a děsivý puch.
Postupně se vzduch pročistil. Podívali se na sebe. „…zpětným rázem,“
Zembak Pix dokončil větu.
Posádka se pomalu zvedla ze země, idiotské tváře kulaté údivem, hrůzou a
radostí. Událost si žádala slova. Nalezli je – nebo alespoň jedno.
„Bumbardón! Bumbardón! Bumbardón!
Bumbardón!“ Skákali, tančili, křičeli a výskali.
„Bumbardón! Bumbardón! Bumbardón!“
- překlad: Marko Hauliš
Gene Wolfe: Mapa (ukázka)
Na východě se vznášel sotva viditelný srpek Luny a vysílal k němu
tichou záplavu zelenkavých paprsků, zpěněnou a tajuplnou. Proti mechovému
jasu měsíce se na východním břehu rýsovalo město a zdálo se, že spíše
spí, než leží bez života. Věže byly temné, avšak jejich slepá okna,
prosvětlená teď zezadu, slabě zářila, jako by potemnělými chodbami a
opuštěnými pokoji bloumali hekatoncheirové a svítili si na cestu svými
tisíci prsty, potřenými fosforem.
Otočil se na západ právě včas, aby stihl zahlédnout blýsknutí očí,
mizejících se sotva slyšitelným šplouchnutím pod vodou. Na dobu tuctu
výdechů a nádechů se na místo zahleděl, nic dalšího však nespatřil.
Přeběhl znovu na pravobok, kterým se teď ukotvená loď natáčela
k východu, vyděšený, že snad nějaký nevyzpytatelný nepřítel bárku
podplaval a chystá se ho zaskočit. Gyoll plynul kolem bez jediného
zčeření.
Na levoboku ubíhal stín lodi daleko po skelné hladině, přestože z paluby
šlo do vody snadno ponořit ruku. Od tichého pobřeží neodrazil člun ani
loďka.
Rozvaliny města se zdánlivě táhly po proudu až do nekonečna, jako by
Urzemě byla plochá pláň, zabírající veškerý prostor a plná
rozpadajících se zdí a pobořených sloupů. Na obloze zakroužil noční
pták, snesl se k hladině a už nevystoupal.
Kuchyňské ohně a tukové lampy hořící proti proudu nepropůjčovaly obloze
nic ze své záře. Řeka jako by jediná zůstala naživu ve městě smrti, a
neznámého se na okamžik zmocnilo přesvědčení, že i sám chladný Gyoll
je mrtvý, že rozmočené klacky a kusy výkalů, které unáší, nějak
plavou vlastními silami, že se vydaly na jakousi konec nemající cestu za
zkázou.
Chystal se odvrátit, když si povšiml, že k němu sotva postřehnutelnou
rychlostí připlouvá cosi, co vypadá jako lidské tělo. Fascinovaně a
nevěřícně předmět sledoval, jako prý vrabci sledují zlatého hada
zvaného soporor.
Přiblížil se. V zeleném světle měsíce se vlasy jevily bezbarvé a kůže
jako by byla z berylu. Skutečné lidské tělo, plovoucí tváří dolů.
Napřaženou rukou zavadilo o plovoucí kotevní lano, jako by se chystalo
vyšplhat na palubu. Konopí na okamžik zbrzdilo pohyb strnulých prstů a
mrtvola vykroužila pomalou piruetu, podobnou půlotáčce vrženého nože,
pozorovaného jepicí, nebo pádu vraku do propasti oddělující světy.
Neznámý sešplhal na příď a pokusil se tělo zachytit píkou; plulo těsně
mimo jeho dosah.
Vyčkával, naplněný hrůzou a netrpělivostí. Konečně se mu povedlo
přitáhnout mrtvolu blíže a prostrčit jí píku pod rukou. Tělo otočil
snadno, daleko snáz, než očekával. Přizvednutá paže stlačila svou vahou
tvář pod temnou hladinu, pak znovu sklouzla do vody a hlava se vynořila.
Byla to žena, nahá a nedlouho mrtvá. Kolem vytřeštěných očí dosud
zůstaly stopy líčidel a mezi pootevřenými rty se matně blýskaly zuby.
Pokusil se posoudit ji tak, jak posuzoval ženy, jejichž přízeň mu zajistily
mince, potěžkat její ňadra očima a potěšeně nebo odmítavě zhodnotit
oblost jejího břicha. Zjistil však, že to nedokáže, že tak, jak si ji
přeje vidět, jeho zraku uniká, je pro něj nedostupná jako něco
nezrozeného, nedostupná jako matka, když se mu jednou v dětství naskytl
pohled na její koupel.
- překlad: Pavel Bakič