Výtah do pekla, Kladivo na čaroděje 5, Jiří Pavlovský
 |
Tvůrce seriálu Kladivo na čaroděje se vrací v páté epizodě, která se tentokrát ponese v ryze hororovém duchu. Něco k smrti vyděsilo pacienty pražské nemocnice. Což by nebylo nic zase tak neobvyklého, kdyby ti pacienti nebyli už nějakou dobu v komatu. V chodbách pod nemocnicí se něco skrývá… něco prastarého a mocného. Něco, s čím si musí jít Felix Jonáš promluvit – a nezešílet při tom. Zároveň Klaudie vstupuje do paneláku na Jižním městě, ve kterém pravidelně dochází k několika velmi brutálním sebevraždám. To, co vypadá jako jednoduchý úkol, se brzo změní v boj o holý život. Panelák je posedlý zlem a nájemníci nejsou o nic lepší. Prastaří bohové i moderní přízraky – to je moc i na tým Felixe Jonáše.
Šla poslepu mezi nehybnými těly a snažila se na MP3 přehrávači najít skladbu, kterou by neslyšela už stokrát. Nakonec to vzdala a sundala si sluchátka.
O patro výš se rozléhalo zuřivé a suché kašlání, dávení a zoufalý boj o kyslík. Tady byl klid. O patro výš vás pořád někdo volal hlasem plným zoufalého vzteku, s netrpělivostí člověka, který už neměl žádný svůj čas, ale měl všechen váš.
Tady byl klid.
Některé sestry sem chodily souložit. Aspoň to slyšela. Rajcovalo je, když se na ně přitom pacienti koukali.
„Nic nevidí,“ oponovala Sylvie. „Jsou v kómatu.“
„Třeba jo,“ říkaly ty, které slyšely o někom, kdo si to tam chodil užívat. „To nevíš. To je na tom právě to sexy.“
„Mně to sexy nepřijde,“ řekla Sylvie. „Mně to teda přijde pěkně nechutný.“
„To říkáš teď,“ oponovaly ty, které měly důvěrné informace.„Za půl roku už tam z tebe bude nějaký doktor vyšoustávat duši.“
To nebylo moc pravděpodobné, pomyslela si Sylvie. Ne, že by tak věřila ve svou morální bezúhonnost, na to se příliš dobře znala, ale na oddělení moc fešáků nebylo. Proč taky.Tady nebylo koho zachraňovat. Tady, mezi vegeťáky, na oddělení chronické resuscitační péče, se člověk nemohl vytáhnout a oslnit. A Sylvie musela s hanbou uznat, že ten nejhezčí chlapv okolí leží přímo tady na pokoji.
Pokud by se natáčela mužská varianta Šípkové Růženky, tak by režisér nemohl sehnat lepšího představitele. Bylo mu dvacet osm, bledou tvář básníka měl rámovanou černými vlasy a i ta vyživovací hadička v nose mu docela slušela. Vypadala jako moderní módní doplněk. Muž byl dokonalým prototypem černovlasého cizince. Byl krásný a podle tvrzení zkušenějších sestřiček ho měl jako kůň. Sylvie ještě nenašla odvahu si to ověřit.
Šípková Růženka, usmála se do tmy. Možná, kdybych ho políbila…
Tak mě odsud vyhodí.
Pořád lepší, než kdyby mě chytli, jak se mu dobývám pod nemocniční rubáš.
Sylvie věděla, že je to špatný nápad a nebyla tak naivní, aby věřila na pohádky, jenže se nemohla téhle myšlenky zbavit. Bylo jí taky jasné, že i kdyby zničehonic otevřel oči, tak by ho ani nenapadlo si s ní něco začít. Spíš by ho klofla Martina.
Sylvie se zachmuřila nad nespravedlností osudu a sedla si na židli u stěny proti dveřím. Rozsvítila si kovovou a omlácenou lampičku vyzdobenou obřím erárním číslem. Někdo ji sem dal i se stejně omláceným nemocničním stolkem. Zřejmě někdo, kdo chtěl, aby to k sobě ladilo.
Podívala se na hodinky. Nejméně půl hodiny se po ní nikdo nebude shánět. Pak se vzbudí stará Poljakovská a vzburcuje celé oddělení. Ne, že by Sylvie někomu přála smrt, ale chvílemi si říkala, že bez Poljakovské by všem bylo líp. Možná i Poljakovské by bylo bez Poljakovské líp.
Otevřela si knihu a namířila lampičku na její stránky. Světlo ozářilo novou Wardovou ostře, jako při výslechu. Tak uvidíme, co z knihy vypadne.
V šeru se pohnulo tělo na prostěradle.
Sylvie sebou škubla. Když to slyšela poprvé, mohla ji ranit mrtvice, ale teď už si zvykla na to, že nehybná těla pacientů v protahovaném kómatu nejsou nikdy tak úplně nehybná. Náhodné záškuby svalů, automatické tělesné pochody, otvírání a zavírání očí, zívání – i když byly mozky v limbu, těla žila svým vlastním životem.
Sylvie otevřela Wardovou a začala číst. Už by si to tam měli brzo rozdat. Blížila se stránka tři sta a tam byl vždycky první velký sex.
Opět to zašramotilo.
Sylvie zvedla oči od knihy a zaposlouchala se do ticha. Chvíli se nedělo nic a pak znovu zašustilo prostěradlo.
V místnosti svítila jen lampička na stolku. Kdyby rozsvítila velkou, tak to přitáhne pozornost okolí a někdo to sem buď přijde zkontrolovat, nebo si popovídat. Ani na jedno neměla Sylvie náladu. Sylvie měla náladu na romantické a trpící upíry. Ale teď toho, že nechala zhasnuto, litovala. V šeru viděla jen nehybné obrysy ležících postav. Ani za světla to nebyl veselý pohled, ale ve tmě to vážně až příliš připomínalo márnici.
Něco cvaklo, jako když ruka klepne o železný rám postele.
Sylvie zavřela knihu a položila ji na stolek. Zvedla lampičku a jako baterkou s ní namířila na postele seřazené u obou stěn místnosti. Ze tmy vykrajovala propadlé tváře, které se stále dívaly do stropu a nevnímaly okolní svět. Jen…
Sylvii přišlo, že mají mnohem vytřeštěnější oči.
Chtěla jít ke dveřím rozsvítit, jenže prostor mezi postelemi jí najednou přišel šíleně úzký. Sotva by se protáhla.
Pitomost. To dělají jen stíny vyvolané světlem lampičky, které natahují čela postele. Jenže stejně se nedokázala přinutit, aby udělala první krok.
Možná se stal zázrak. Možná se nějaký pacient začal probouzet. Už se to stalo. Ne za její služby, ale tihle měli ještě šanci. Malou, ale –
Teď se zašustění ozvalo z obou stran.
Sylvie ztuhla. Jedna její část ji nutila proběhnout rychle úzkou uličkou, vyběhnout o patro výš a zburcovat doktora Jindru. Druhá… druhá se chtěla ujistit. Co když vyhlásí poplach a pak se zjistí, že sem jen vběhla myš? A něco hluboko v její hlavě jí k tomu šeptalo: A co když se probudil ten kluk s černými vlasy?
Přejela světlem lampičky po místnosti. Jediné, co se pohnulo, byly stíny. Vstala ze židle a vrznutí se jí zařízlo do uší. Podivné šustění ale slyšela pořád. Udělala několik dlouhých a rozhodných kroků k posteli. Zamířila k mladíkovi.
„Haló?“ řekla Sylvie a připadala si přitom jako absolutní trubka. „Jste vzhůru? Je vám dobře?“ Určitě ji učili, jak se v podobné situaci chovat, ale právě teď měla v hlavě vakuum.
Něco za ní zašustilo. Otočila se. Na vedlejší posteli se chvěl monstrózně obézní muž. Měl otevřené oči a doširoka rozevřenou pusu. Sylvie odvrátila zrak, ale jinde to nebylo lepší. Černovlasý mladík zíral do stropu a pomalu otevíral ústa, jako by chtěl začít křičet.
Asi by měla zaběhnout pro doktora. A to co nejdřív.
Mladík se roztřásl. A následovali ho ostatní. Kolem Sylvie se rozdrnčely postele. Mladík otevřel ústa tak, že mu popraskaly koutky úst a na bílé prostěradlo vytryskla krve. Sylvie zareagovala dřív, než si to mohla promyslet. Položila mladíkovi ruku na hrudník, aby ho uklidnila. „To bude dobré,“ řekla. „To bude–“
Mladík ji chytl za ruku a zaťal do ní dlouhé nehty. Sylvie vykřikla bolestí. Ještě víc otevřel pusu a něco mu prasklo v čelisti. Začal řvát a vzápětí se rozeřvali další pacienti. Sylvie se k nim přidala.
- Jiří Pavlovský: Výtah do pekla (Kladivo na čaroděje 5)
- Epocha, 2013
- obálka: Lubomír Kupčík
- 152 stran, 149 Kč (v e-shopu Fantasye již za 134 Kč)
