Tom Lloyd: Vykradač hrobů

Scree bylo zničeno, vymazáno z povrchu Země v brutální ukázce síly – ale ještě než požáry, které město zpustošily, pohasly, sázky se ještě zvýšily. Do bojů vstoupili samotní bohové. Isak se vrací domů a nalézá národ rozpolcený fanatismem. Nový bojovný kněžský řád křičí po krvi a Isaka zatím pronásledují důsledky jeho činů v Scree a vidiny nadcházející smrti. Isakově zemi hrozí zkáza a on sám musí konečně přijmout, že jako bělooký buďto obejme temnotu ve svém nitru nebo jí bude pohlcen… a existuje způsob, jak osobní démony využít a přenést boj k nepříteli. Má jedinou šanci uniknout proroctví a intrikám, které ho svazují… Ale cena bude strašlivá. Bojové linie zůstávají nezřetelné a spojenectví nejistá, nastává čas nemilosrdných rozhodnutí a nelítostných činů. Isakovi se do cesty postaví dvě osoby: největší válečník v dějinách, který sní o velkém impériu a božství, a dítě, jehož sny jsou bez hranic.

Ze zamyšlení ho vytrhlo cinknutí kovu o kámen. Trhl hlavou, otočil se a zapátral ve stínech.
Zatraceně, tohle je dokonalé místo pro přepadení. Pořád nikoho neviděl, ale sevřel pevněji kuš a pobídl koně do rychlého klusu.
Copak mám vidiny? Z paláce nás určitě nikdo nesledoval. Právě se chystal nad celou věcí mávnout rukou a zasmát se, když k němu ze stejného směru jako předtím dolehlo šoupání nohou. Vesna na nic víc nečekal, zabořil koni ostruhy do slabin a sklonil se mu k šíji, když vyrazil tryskem vpřed.
Cestu tu tvořila udusaná hlína, ticho přesto prořízlo hlasité dunění kopyt. Vesna za sebou uslyšel křik. Měl pravdu. Pobídl koně k větší rychlosti a snažil se zjistit, jestli někdo nečeká vpředu – pokud šlo o léčku, možná z ní ještě nebyl venku, a i když za jízdy nestřílel zrovna nejlépe, mohl by odradit…
Nedostal šanci. Zleva přilétl záblesk a zasáhl koně do šíje. Vesna si sotva všiml, že to byl šíp, když kůň zaryčel, ještě několik kroků klopýtal a pak se zhroutil na zem. Vesna vyskočil ze sedla a do bezpečí. Levým ramenem tvrdě dopadl na zem, přistál na zádech a před očima mu vybuchla světýlka, jak se týlem uhodil do země.
Vesna několik vteřin jen mrkal a hleděl na noční nebe, protože byl příliš ochromený, než aby se pohnul. Viděl nad sebou poprašek hvězd a velký měsíc Alterr, přes který plul pás mračen. Když se mu vrátily smysly, uslyšel zvuk běžících nohou a křik: rychle se k němu blížily tři postavy a velký muž ve středu nesl kuš.
U všech démonů, pomyslel si Vesna, chvíli se plácal do hrudi, pak našel meč. Ne, kde je kuš?
Rozhlédl se a zalapal po dechu, když si uvědomil, že si rozbil hlavu. Kuš ležela sotva yard od něj a byla stále napnutá. Šíp sice vypadl z drážky, ale ležel hned vedle, takže ho mohl během okamžiku vrátit zpátky na místo.
Muž ve středu si uvědomil, oč se Vesna snaží, zpomalil a natáhl se pro další šíp, v tu chvíli už ale od něj byli jen dvacet yardů. Vesna byl sice omámený, přesto se mu podařilo zvednout se na koleno a zamířit. Stiskl spoušť a velký muž s výkřikem padl. Zbývající dva muži zaváhali, když se jejich společník zhroutil, a Vesna po nich hodil kuš, která mu už nebyla k ničemu. Jeden z mužů se zadíval zpátky do ulice; druhý uskočil z cesty letící kuši, která vzápětí zarachotila o zem, a vykulil oči, když spatřil, že se na ně Vesna řítí a v běhu vytahuje z pochvy meč.
Vzdálenost, která je dělila, překonal tak rychle, že sotva stačil tasit. Oba muži byli ozbrojení šest stop dlouhými oštěpy, ale zdálo se, že se je nechystají použít. Vesna srazil oštěp jednoho muže stranou, přikročil k němu, sekl ho do paže, pak se ohnal dozadu jílcem a udeřil muže do obličeje. Muž padl na zem vedle společníka, díky čemuž získal Vesna čas provést výpad, bodnout druhého muže do srdce, ustoupit a probodnout prvního, než se druhý stačil zhroutit.
Zadíval se na velkého muže, kterému z boku trčel šíp; svíjel se v agonii a ječel, místo aby sáhl po zbrani. Vesnu uspokojilo, že mu z jeho strany nic nehrozí, otočil se a rozhlédl se po zbývajících členech tlupy…
Vtom se objevila druhá, mnohem větší banda.
„U všech démonů, jsem mrtvý,“ zavrčel Vesna.
Opatrně zvedl levou paži a zahýbal ramenem. Bolelo, ale nebylo to tak strašné.
„Zbraně,“ poručil si a předal nadvládu vojákovi v sobě. Asi pět yardů od něj ležel střelec s kuší vedle sebe, a tak Vesna sebral oštěp a šel si pro ni. Aby se velký muž o nic nepokusil, nakopl ho Vesna do boku, pak zvedl kuš. Uvědomil si, že má jen jednu šanci, uspěchal ale výstřel, šíp letěl vysoko a muže, kteří se před ránou sklonili, sotva zpomalil.
Vesna zvedl oštěp. Všiml si, že muži na zemi jsou oblečení jako kajícníci; s největší pravděpodobností to ale byli žoldáci. Je to lepší než náboženští fanatici, pomyslel si a zahnal se oštěpem, ale ne o moc.
Počkal, dokud se nepřátelé nepřiblížili asi na tucet kroků, teprve pak hodil oštěpem. Muž v čele hod očekával a uhnul, ale toho za ním zasáhl oštěp do stehna. Padl s křikem k zemi. Na víc už neměl Vesna čas, přehodil si proto meč do pravé ruky a levou tasil soubojovou dýku, pak ustoupil od těl. Samotná zbraň neměla dlouhý dosah, ale chránič mu zakrýval ruku a mohl jím tak odrážet útoky.
Nastal čas vytasit poslední trumf. „Víte, kdo jsem?“ zařval z plných plic.
Muži zpomalili a ten v čele jim pokynul, ať se roztáhnou. Zblízka si všiml, že na sobě mají šedé hábity kultu Smrti, ne černou Nartisových kajícníků.
Do prdele, mají v tom prsty oba kulty a tihle budou tvrdší.
Byli vyzbrojeni meči a sekyrami a zdálo se, že je umí používat. Bylo zvláštní, že ho to povzbudilo, ale válečnictví nebylo tak promyšlené jako souboje. Muži s oštěpy by se prostě přiblížili a propíchli ho jako divočáka, tohle ale byli žoldáci. Znal jejich způsob boje a byl si jist, že žádný z nich není tak dobrý jako on.
„Jo, víme a zabijeme tě.“ Muž měl přízvuk farlanského severu, což znamenalo, že se nejedná o obyčejné žoldáky, kterým jde o peníze.
Vesna odtrhl oči od velitele a pomalu se otočil v kruhu. Bylo jich celkem dvanáct, ještě nikdy nečelil takové přesile.
Jednoho po druhém, říkával mu bojový mistr, který ho hned první den naučil, kolik škody napáchá jediný kopanec do rozkroku. Pohni se, až to budou nejméně očekávat, zabij a běž dál.
„Pak víte, kdo je můj pán,“ řekl a opatrně se blížil k jednomu z mužů v kruhu. „Ať už vám platí cokoli, zdvojnásobíme, ne, ztrojnásobíme částku.“
Muž se bezcitně zasmál. „A přihodíte i rytířský titul, co?“
„Dá se to zařídit. Máte informace, které by se nám mohly hodit.“
„Promiň, přítelíčku, tak to nefunguje.“
Vesna držel meč před sebou a otáčel se, zatímco ostatní přihlíželi. Používal krátké, trhané pohyby, ne tak rychlé, aby se mu zatočila hlava, ale dost rychlé na to, aby k nikomu nestál zády dlouho.
„Tak jak to funguje? Nevypadáte na fanatiky.“
„Dost škemrání, doufal jsem, že budeš lepší…“
Vesna nepočkal, až domluví. Napadl nejmladšího muže ve skupině, který těkal pohledem sem a tam. Chlapec překvapeně vyjekl, Vesna ucukl před jeho sekyrou a vrazil mu dýku do břicha. Na tváři cítil chlapcův dech, chvíli ho držel na místě a očima hledal dalšího muže v kruhu. Odrazil výpad, otočil se, sekl rychleji než protivník, jeho kouzelná čepel byla lehčí, a ťal muže hluboko do paže.
Muž zavyl a upustil meč. Vesna otočil probodnutého mladíka dokola, zastavil jím ostatní útočníky a skopl zraněného muže na jeho spolubojovníka.
Zabij a běž dál, ječel hlas ve Vesnově hlavě a Vesna poslechl.
Odrazil se, uhnul dvěma úderům, provedl výpad a zachytil dvě rychlá seknutí dýkou a mečem. Uskočil doleva, vyhnul se další ráně a sekl útočníka do žeber. Ignoroval mužův křik a zůstával v pohybu, zabij a běž dál, sotva stačil zvednout meč včas, aby zablokoval padající sekyru, nato využil příležitosti a udeřil dalšího muže hruškou meče do obličeje.
Po Vesnově tváři se rozstříkla krev, on ji ale ignoroval a zůstával v pohybu. Protlačil se kolem novice, kterému právě zlomil nos, a sekl dalšímu muži po nohách. Muž uskočil dozadu, srazil se s dalším žoldákem a Vesna bodl. Do kyrysu ho škrábl hrot meče, jak protivník ránu přijal a sám provedl výpad.
Vesna cítil, že ho do paže škrábl meč, zachránil ho ale výcvik, protože si přitáhl dýku k hrudi a stočil se doleva, takže meč přidržel. Odrazil se levou nohou, sekl muže do podpaží a rozřízl mu hrudník. Zabij a běž dál.
Novic padl k zemi a pustil meč, který se Vesnovi podařilo chytit, Vesna ho proto zahákl chráničem dýky a hodil po nejbližším novici. Ten srazil letící zbraň stranou a Vesna se zatím otočil, protože věděl, že má za zády muže. Opět ho zachránily instinkty, vzápětí se totiž zablýskl meč, zanechal mu na uchu pálící rýhu a škrábl ho do lebky; Vesna vykročil vpřed, dostal se za nepřítelovu zbraň a vrazil mu dýku do boku.
Vesna se pohyboval jako tanečník, mávl mečem pod napřaženou levou paží, otočil se a sekl po dalším novici, který se k němu blížil. Ocel zařinčela o ocel, jak muž úder zastavil, ale Vesna se s ním nepustil do křížku, místo toho použil probodnutého nepřítele, který mu stále vězel na dýce, jako štít. Žoldák tolik spěchal hrdinu zranit, že se nezastavil a utržil úder kamarádovým palcátem. Vykřikl a kamarád zaváhal. Vesna ne. Zabij a běž dál.
Novic a zraněný se zhroutili na hromadu, když tu se někde za Vesnou ozval řev a Vesna se otočil. Do kyrysu ho sekl meč, on však udělal krok vpřed a chystal se muže bodnout do ruky dýkou. Zasáhl sice čepel meče, udeřil do ní ale jílcem dýky, vyrazil muži zbraň z ruky a bodl ho do břicha.
Muži se k němu blížili z obou stran, ustoupil proto o několik kroků dozadu, do otevřeného prostoru, odkud viděl na všechny útočníky. Jeden z mužů, které zatlačil zpátky, se ho pokusil zaskočit, sekl vysoko a vykopl, aby Vesnu vyvedl z rovnováhy. Vesna se stočil do boku, zachytil úder a bodl muže dýkou do kolene, a to vše jediným pohybem. Rychle tenkou dýku v ráně zkroutil, vytrhl ji a ucouvl o další krok, pak se zhluboka nadechl, protože si konečně vzpomněl, že potřebuje dýchat. Ochromený muž padl k zemi a vyl bolestí.
Blížili se k němu další dva: velitel skupiny a vysoký muž se sekyrou. Za nimi si muž se zlomeným nosem setřásal z obličeje krev, ale stále držel v ruce meč. Další se snažil vylézt zpod kamarádovy mrtvoly.
Nastal čas předvést se, pomyslel si Vesna a nadechl se tak zhluboka, jak jen to šlo. Vyhodil dýku do vzduchu, a zatímco se točila nocí, přendal si meč z pravé ruky do levé. Muži instinktivně vzhlédli a sledovali, jak se dýka líně otáčí ve vzduchu. Byl to soubojový trik, který spoléhal na kejkle stejně jako na dovednosti. Vesna sekl nízko a dvojice mužů instinktivně zaváhala a sklonila meče.
Vesna se zakřenil, když ucítil, jak mu dýka s plesknutím přistála v pravé dlani. Zahnal se, zamířil vyššímu muži na nechráněnou hruď a hodil. Nemusel se vyhýbat pažím ani sekyře, takže to byl snadný vrh; trefil muže rovnou do srdce. Veliteli sloužilo ke cti, že se neotočil, když muž zalapal po dechu a klopýtl, ale nezáleželo na tom, protože teď stál proti Vesnovi sám. Vesna chytil meč oběma rukama, vyměnil si s mužem dva údery, pak ho škrábl do předloktí. Zranění vyvedlo velitele pouze z rovnováhy, další seknutí mu ale podřízlo krk.
Vesna zabručel, vytrhl meč z rány a změřil si zbývající nepřátele. Zabij a běž dál. Volba byla snadná, protože muž se zlomeným nosem vyrazil se zuřivým jekotem vpřed. Vesna odvrátil jeho čepel stranou, vrazil do něj ramenem a téměř ho povalil na zem. Novic klopýtl vzad a vytřeštil oči hrůzou, když mu Vesnův meč rozsekl břicho, pak krk.
Zůstalo pět mužů a všichni byli zranění. Ten, kterého probodl oštěpem, ležel nehybně na zemi, proto ho Vesna nebral v úvahu. Další padl na kolena, držel se za břicho a kňoural. Vesna si ho také nevšímal; nikdo nepokračuje v boji s ranou v břiše. Ze zbývajících tří měl jeden zraněné koleno, druzí dva sice stáli a zbraně měli připravené, ale oba si chránili zraněnou paži. Mladší se netvářil zrovna sebejistě nad tím, že má použít levou ruku, proto mu to Vesna usnadnil. Vyrazil vpřed, s lehkostí zbývající dva podřízl a znovu ucouvl.
„Ty,“ zařval na posledního novice, který se držel na nohách, „odhoď zbraň a nechám tě žít.“
Muž pohlédl na zraněného kamaráda a uvědomil si, že zůstal sám. Upustil zbraň a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Vzápětí však za mužem zavířily stíny a vystoupila z nich postava. Jednou dvakrát se zablýskla zbraň a zbývající novicové padli bezhlaví k zemi.
Vesna překvapeně vykřikl, klopýtl dozadu a zvedl meč, ale nově příchozí se jen zasmál. Černý háv kolem něj vířil jako živé stíny.
„Omlouvám se, ale nemohli zůstat žádní svědci.“
„Co se děje?“ obořil se na něj hrabě. „Kdo jste?“
Postava se zastavila, zatočila mečem s černou čepelí a zasunula ho do pochvy. Vesna zaostřil a zjistil, že stojí tváří v tvář holohlavému mladému muži o něco vyššímu, než byl on sám. Pod pravým okem měl tetování, krvavé slzy.
Ach, bohové, to není tetování…
Vesna padl na koleno, končetiny se mu po boji třásly vyčerpáním, ale stále ho poslouchaly. „Lorde Karkarne.“
Bůh války se rozhlédl po zmasakrovaných tělech okolo s profesionálním zadostiučiněním. „Bojoval jsi dobře. Udělal jsi na mě dojem.“
„Děkuji vám, můj pane.“ Vesna si odkašlal a s hrozivou uchváceností sledoval, jak bohu stékají po tvářích krvavé slzy. Věděl, že jich bude patnáct, jedna za každého zabitého. U všech démonů, ať je jich jenom patnáct.
„Ach, jak jste věděl, že mě napadnou, můj pane?“
„Zařídil jsem to, samozřejmě,“ vyštěkl Karkarn a tvář se mu zachvěla vzteky, jako by se pod jeho obličejem ukrýval jiný a na okamžik se prodral na povrch – Zběsilec, aspekt boha války. Vesna si vzpomněl na šest chrámů v srdci Scree, jejichž bohové byli nejhůře zasaženi tamními událostmi. Karkarn byl jedním z nich.
Milosrdní bohové, nedovolte, aby se mu Zběsilec vymkl z ruky, modlil se tiše. To bych nepřežil.
„Urazil jsem vás, můj pane?“ Vesna sklopil hlavu, protože se neodvažoval zjistit, jak bůh zareaguje.
„Vůbec ne, naopak jsi mě potěšil. Ale musel jsem vyzkoušet tvé dovednosti. A měl jsem pravdu, jedna skupina by nestačila,“ řekl Karkarn nevzrušeně. „Dobře, že jsem svedl dohromady dvě.“
„Ach, můj pane, vy jste mě zkoušel?“
„Vstaň, hrabě Vesno,“ poručil Karkarn. Jeho hlas zněl najednou dunivě, jak se v něm ozývala tíha staletí.
Hrabě roztřeseně poslechl.
„Kacířství v Scree mě zasáhlo – rána, kterou jsem utržil, není velká, ale nemohu ji ignorovat a nadále hnisá v krvi mých kněží. Připadl mi úkol bránit bohy v Poslední bitvě, vést útok, který zlomil nepřítele, a za to jsem draze zaplatil. Nemíním dovolit, aby se něco podobného opakovalo.“ Při mluvení vrčel sotva potlačovanou zuřivostí.
Vesna rychle přitakal, že rozumí.
„Dobře. Je zjevné, že se do pohybu daly síly, které unikají pozornosti božských očí. Potřebuji lidského zástupce, který by bránil zájmy bohů.“
Karkarn postoupil vpřed a tvrdě se zadíval Vesnovi do očí. Bohovy oči barvy oceli neměly zorničky. V jeho dechu Vesna cítil smrdutý puch bojiště.
„Já… nechápu, oč mě žádáte. Nejsem Vyvolený, můj pane, nejsem bělooký.“
„Moje víra ve Vyvolené zeslábla,“ řekl Karkarn a rozzlobeně ohrnul ret. „Můj zástupce musí být víc než válečník, potřebuji vůdce – generála, který boj přenese na území nepřítele.“
„Vy chcete mě?“ zeptal se Vesna. Cítil se tak zmatený, že nedokázal jasně přemýšlet.
Karkarn kývl. „Chci, aby ses stal mým smrtelným aspektem. Staneš se generálem a hrdinou, jakého potřebují všichni válečníci.“
„Smrtelný aspekt? Mám se stát vaší součástí?“ Vesnova mysl se vyprázdnila, když zíral na krví zbrocenou tvář boha, ke kterému se modlil jen v okamžicích zoufalství. „Ale smrtelný?“
„Budeš sdílet moji moc, ale dál žít svůj život.“ Z hávu vytáhl třpytivý drahokam a podržel ho na slabém měsíčním světle. Vypadal jako rubín, měl mnoho fazet, tvar slzy a velký byl asi jako půlka palce.
„Boží slza. Vezmi si ji a nos ji stále u sebe. Až se rozhodneš přijmout moji nabídku, řízni se hrotem do tváře.“
„A pak?“
Karkarnův úsměv byl chladný a strašlivý. „Pak se staneš mojí součástí, budeš zároveň bůh i smrtelník. Nemysli si, že za mé dary nezaplatíš – ale odměna bude věčná.“
Aniž by počkal na odpověď, ustoupil Karkarn dozadu a znovu ho pohltily vířící stíny. Vesna zamrkal a zíral přímo před sebe. Ulice byla prázdná, zahalená do ponurého ticha.
„Boží slza?“ přemýšlel nahlas, sehnul se a utřel si meč o nejbližší mrtvolu. Zasyčel bolestí, když mu zaškubalo v ráně na hlavě. Dobře meč očistil, vrátil ho do pochvy a sebral dýku. Jeho pohyby byly mechanické, vštěpené dlouhými roky rutiny. Jakmile dýku očistil, láskyplně ji poplácal a schoval ji za opasek.
„Boží slza,“ zopakoval a škubl sebou. Rozhlédl se po jatkách okolo. „Teď bych dal přednost koni.“

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).