Vykradač hrobek, William King
 |
Když Kormak uviděl vchod do pohřební mohyly, věděl, že se jeho nejhorší obavy naplnily. Runy vytesány do portálu byly otlučené a těžké kamenné dveře vytržené. Ti, kdo tohle udělali, věděli přesně, co dělají – ochranná kouzla byla zlomena a prastaré zlo, které v hrobě přebývalo, teď bylo volné.
„Co je?“ zeptal se sir Brandon. Statný rytíř si žvýkal konce svého světlého mrožího kníru. Vypadal nervózně jako malý kluk, který čeká, že bude potrestán. „Co se stalo?“
Za jeho zády nedočkavě přešlapovali ostatní. Většinou to byli prostí zbrojnoši a několik vesničanů – rodiče dětí, které se ztratily. Kormak by byl raději, kdyby sem nechodili, ale neexistoval způsob, jak by jim v tom mohl zabránit. Strach o potomky v nich převážil dokonce i nad hrůzou, kterou měli z mohyl.
„Ať už bylo uvnitř cokoliv, teď je to venku,“ prohlásil Kormak. Zajel si rukou do prošedivělých vlasů a v duchu si přál, aby tam byl sám. Stopa vedla od okraje jejich vesnice na toto ohavné místo a oni trvali na tom, že půjdou s ním. Mohl jen doufat, že to, co tady naleznou, těm lidem nezlomí srdce.
Slunce zapadalo. V údolí mezi mohylami houstla mlha. Pohřební pahorky byly tak velké, že si Kormak musel stále připomínat, že to nejsou přirozené kopce, ale že je v pradávných časech navršili lidé; byly to pozůstatky temné říše Kharon, která kdysi vládla většině severského světa.
„Ty myslíš, že to je past?“ zeptal se ho sir Brandon. Kormak bojoval po jeho boku v orčích válkách, když ještě byli oba mladí. Tváří v tvář hordám požíračů lidského masa rytíř jaktěživ nedal najevo strach, ale teď byl zjevně vyděšený. Kormak mu to neměl za zlé. Za noci to nebylo vhodné místo pro smrtelníky. V některých z těch mohyl byli pohřbeni lidé, kteří se ve své době věnovali temným kouzlům, magii, která dokázala vzdorovat i smrti.
„Odveď ty lidi domů,“ řekl mu Kormak. „Já udělám, co je třeba tu udělat.“
„Na to je už pozdě,“ namítl Brandon. „Je vyloučeno, abych je odvedl zpátky do vesnice ještě před setměním.“
Kormak věděl, že to, co rytíř říká, je pravda; tyto končiny se mohly hemžit bytostmi stínů a proti nim by jim žádné lidské zbraně nepomohly.
Rytířův kůň nervózně zaržál, jako by ve vzduchu zachytil pach něčeho divného. Ozbrojenci se začali rozhlížet a svírali svá kopí pevněji, tázavě se obraceli pohledy na svého feudálního pána. Ten se otočil a podíval se na Kormaka.
Kormakova ruka se bezděčně zvedla k jílci prastaré čepele, kterou měl na zádech, a sevřela její staletí starý jílec. Ostatní si toho všimli a nervózně se zavrtěli. Stejně jako jejich rytíř byli i oni prostí lidé, nezvyklí čelit temným tvorům světa. K tomu jim scházel Kormakův výcvik a zkušenost.
„Utvořte kruh,“ řekl Kormak. Došel ke svému koni, otevřel sedlový vak a vytáhl z něj těžký pytel, který s sebou vozil pro příležitosti, jako byla tato. Vítr ten večer nevál, což pro ně byla jistá výhoda.
„Co to děláš?“ zeptal se sir Brandon.
„Držte se všichni pohromadě,“ řekl Kormak. „A bez ohledu na to, co se bude dít, jakmile vytvořím znak Starších, nenarušte ho, dokud vám sám nepovím, že je to bezpečné, nebo dokud ráno nevyjde slunce.“
Zatímco to říkal, rozvázal řemínky pytle. Kráčel jim mezi lidmi a sypal jeho obsah na zem, až vytvořil pěticípou hvězdu, v jejím středu se skupinka nacházela. Přitom mumlal modlitby ke svatému Slunci a žádal ho o ochranu. Sůl se v soumraku leskla bíle jako kosti. Ostatní si ho prohlíželi, jako by zešílel. Někteří si olizovali rty. Sůl byla drahé zboží a on ji tu sypal na zem.
„Co to děláš?“ zeptala se vychrtlá vesničanka. Ztratil se jí jediný syn, který přežil.
Kormak se vynasnažil, aby jeho hlas zněl co nejklidněji a nejpřesvědčivěji. „Pradávným a tvorům ze Stínu tato požehnaná sůl škodí. Nedokážou překročit čáru, kterou jí udělám.“
Viděl strach v jejich obličejích. Byl to pohled, který v posledních letech vídal často. Nikomu nebyla příjemná zmínka o Pradávných, těch, kteří vládli světu před příchodem člověka, a kteří v odporné parodii na to, čím bývali dřív, přežili až do nového věku. Nikomu nebyla příjemná připomínka moci, kterou nepřátelé svatého Slunce vládli.
„Pokud zůstanete uvnitř znamení, budete v bezpečí, jestli si sem pro vás přijdou. Jestli ale porušíte jeho obvod, zemřete nebo se vám stane ještě něco horšího.“
„Ale co ty?“ zeptal se Brandon. „Ty přece budeš vně toho kruhu.“
„On je s nimi spolčený!“ řekl jeden z ozbrojenců. „Uteče a nás tady nechá napospas tomu, co vyleze z té mohyly.“ Rytíř muže probodl pohledem. „Kormak je Strážce. Složil přísahu, že bude bojovat proti stvůrám temnoty a kdyby ji porušil, ztratil by svou duši.“
„Možná už svou duši zaprodal,“ opáčil ozbrojenec. „Možná se už spojil se Stínem. Už se stalo, že se Strážce dal na cestu zla.“
„A možná jsi zbabělý pitomec,“ odsekl Brandon. „Já znám Kormaka léta. Kdykoliv uvěřím spíš jemu, než tobě.“
Už toho bylo dost, rozhodl se Kormak. Tuhle noc měl na práci důležitější věci, než se hádat se zbabělcem. „Jestli chceš, odejdi,“ řekl mu. „Pokud si přeješ čelit těmto kopcům za svitu měsíce, já tě držet nebudu. Jenom si dej pozor, abys neporušil znamení, až budeš odcházet.“
Voják se rozhlédl, aby se podíval, jestli se někdo přidá na jeho stranu. Pod přísným pohledem jejich lenního pána se nikdo takový nenašel a jemu se nechtělo odejít do noci samotnému. „To byly jen takové řeči,“ zabručel.
„Už jsi toho namluvil dost,“ prohlásil Brandon. Podíval se na Kormaka. „Co budeš dělat?“
„Půjdu do mohyly.“
Všichni na něj vytřeštili oči. Měli za to, že v noci by tohle udělal jedině blázen. Ani po všech těch letech pronásledování příšer v temnotách jim to Kormak nemohl vyčítat.
„Ať se stane cokoliv,“ řekl Brandonovi, „nenech nikoho, aby porušil kruh, dokud se nevrátím nebo nevyjde slunce. Tuhle noc by ve tmě mohly být věci, které byste nechtěli potkat.“
„A co ty?“
„Ve spárech mohylového ducha bych nenechal ani svého nejhoršího nepřítele, natož děti.“
? ? ?
Než Kormak vešel do nitra mohyly, zapálil pochodeň. V jejím světle se stíny strašidelně roztančily. Vevnitř bylo vlhko a špína a páchlo to tam starými, nečistými věcmi. Samota ho přinutila myslet na to, co na něj nejspíše čeká dál, v hlubinách země, a co to bylo za lidi, kteří mohylu otevřeli a vypustili to ven.
Proč by někdo odstraňoval ochranné runy na vstupu do hrobky? Tohle by si rozmysleli i ti nejchamtivější lovci pokladů. Potřásl hlavou – to od něj bylo naivní. Vždycky se našel někdo příliš hloupý, než aby dbal varování, nebo naopak někdo příliš chytrý. Čaroděj, který byl sám dobře chráněn, a se dovnitř vypravit kvůli nějakému prastarému artefaktu. Každý věděl, že hrobky smrtivládců Kharonu obsahují poklady, za jaké člověk platí svou duší. Co se na nebi objevila Velká kometa, byly takové případy častější. Možná, že ta žhnoucí hvězda skutečně předznamenává zkázu celého lidstva.
Bylo nějaké spojení mezi tímhle a uprchlíkem, kterého už tak dlouho pronásledoval? Cítil, že by mohlo. Otevřená mohyla na předpokládané cestě prchajícího nekromanta – těžko to mohla být náhoda. Bylo docela možné, že Morghael mohylu otevřel jen proto, aby zaměstnal svého pronásledovatele. Už dokázal, že bezohledný je na to dost. Možná to celé byla past. Takové myšlenky Kormak rychle zapudil. Bylo lépe se prostě soustředit na to, co dělá.
Chodba se před ním svažovala. Nos mu naplnila vůně vlhké země a prastarého kamene spolu s puchem něčeho, co je už dlouho po smrti. A v tom mrtvolném zápachy byly stopy něčeho, co se za ta léta lovu na bytosti temnoty naučil spolehlivě rozpoznat. Zlá magie, poskvrna zkažené, zkorumpované moci. Tohle místo bylo zamořené Stínem. Proto také bylo uzavřeno pečetěmi Starších.
Nic neslyšel; žádný křik dětí, žádné zvuky kradmého pohybu, kterých se obával. Podzemní chodba se před ním otevírala do velké síně, jejíž strop se mu klenul vysoko nad hlavou. Po obvodu byly ve stěnách výklenky, v nichž ležely kosti a tlely šaty a dary mrtvým: zbraně, šperky a malé osobní poklady.
Zastavil se; tísnila ho neblahá předtucha, že se ty staré kosti náhle probudí k životu. Párkrát se mu to už stalo. Dlouhý okamžik tam stál s rukou na jílci meče. Síla zvyku mu zabránila ho vytáhnout. Učili ho, že nikdy nemá tasit zbraň, dokud nepřítel nestojí před ním, nebo mu nehrozí jiné bezprostřední nebezpečí; dokud není připraven zabít. Nastražil všechny svoje smysly, připraven vrhnout se při sebemenší známce hrozby vpřed. Ale obklopovalo ho jen strašidelné ticho a neodbytný pocit přítomnosti něčeho zlého.
Potil se, navzdory tomu, že vzduch byl vlhký a studený. Bylo mu horko, přestože se jeho dech srážel ve vzduchu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že teplo, které cítí, pochází z pochodně v jeho ruce, ale bylo mu jasné, že tomu tak není. Na místa jako bylo tohle si stále ještě nezvykl, po všech těch letech. Pochyboval, že si někdy zvykne. Skoro cítil, jak na něj tlačí všechna ta tíha zeminy nad ním, a ovládl první, slabou vlnu paniky, která na něj dolehla.
? ? ?
Prošel pod dalším obloukem klenby a před sebou uviděl tajemnou záři. Zajímalo by ho, jestli ten, kdo tam je, o něm ví. Pokud to byl člověk, blížící se světlo jeho pochodně ve tmě nemohl přehlédnout, ale Kormak věděl ze zkušenosti, že tvorové, které lovil, mají mnohdy jiné smysly než lidé a ty lidské jim zase chybí. Možná o něm nevěděl a nebo byl prostě příliš zaměstnán svými zlými záměry. S tím pomyšlením Kormak postupoval dál.
Prostor před ním zalévalo podivné modré světlo. Podobné už viděl dřív a nikdy nevěstilo nic dobrého. Síň, ke které se blížil, byla ještě větší než ta, kterou prošel před chvílí. Mohla to kdysi být hrobka krále. Sarkofágy byly shozené z velkých kamenných podstavců, na kterých předtím spočívaly, a na jejich místě ležely čtyři malé postavy. Kormak věděl, že našel to, proč sem přišel, ale jeho pozornost právě teď nezaměstnávaly ani tak ztracené děti, jako stvůra stojící nad nimi, která se chystala hodovat na jejich životní energii.
Kdysi to možná býval král nebo hrdý a strašlivý nekromant. Oblečený byl jako šlechtic, ale jeho šat byl vybledlý a potrhaný. Na čele měl korunu z nějakého bledého kovu. Jeho pokožka byla šedivá, svraštělá a vytahaná. Pod tenkou vrstvou masa se mu rýsovaly kosti. Vypadalo to jako člověk, který je už tisíc let mrtvý. Obklopovalo ho bledé namodralé světlo a sytější a intenzivnější záře mu sálala z očí. V místnosti byla zima a ještě se ochlazovalo, jak její obyvatel šeptal zlá slova v pradávném jazyce.
Když Kormak vešel dovnitř, obrátil se, aby ho přivítal hlasem tak mrazivým jako ocelová čepel zanechaná přes noc na sněhu. „Myslel jsem si, že vlákat pomocí magie mlhy a zrcadel tato malá soustíčka do mého paláce mi zajistí výživnější potravu, a nemýlil jsem se…“
„Neměl bys tady být,“ odpověděl Kormak. „Měl bys být mrtvý. Alespoň tělo, které nosíš, by mělo.“
„Pozřu tvou esenci a až to udělám, půjdu hledat toho zloděje, který mne oloupil.“
„Zloděje? Co ti ukradl?“
„To není tvoje věc. Brzy získám co je moje zpátky.“
„To si nemyslím.“ Mohylový duch naklonil hlavu pobaveně na stranu. Kormaka napadlo, jestli ho skutečně vidí, nebo jestli pohlíží na jeho duši. Některé z těch stvůr to dokázaly.
„Ty se mě nebojíš,“ řekl duch. „Ale to se změní.“
Zamířil ke Kormakovi; spíše se vznášel ve vzduchu, než kráčel. Kormak položil ruku na jílec svého meče.
Duch se zachechtal. Byl to strašlivý zvuk a nebyla v něm ani stopa veselí. „Takový odvážný smrtelník. Takový hloupý smrtelník. Budeš své hlouposti litovat, až pozřu tvou duši a tvoje tělo navěky zotročím.“
Kormak tasil meč. Na jeho čepeli se zalesklo světlo pochodně. Runy, které na ní byly vyryté, ohnivě zaplály. Duch ucouvl, rukou si zakryl oči a vydal ze sebe táhlé zasyčení.
„Vidím, že víš, co mám,“ poznamenal Kormak.
„To ti nebude nic platné.“
Duch vytáhl zářící meč, čepel bledou a chladnou jako tvář měsíce. Kormak si všiml, že i ona na sobě má runy smrtící magie. Jako by do sebe nasávaly to namodralé světlo a čerpaly z něj sílu.
Nemrtvý tvor se vrhl vpřed, tak rychle, že ho pouhé oko stěží stačilo sledovat. Kormak pozvedl svou čepel. Z místa, kde se trpaslíky kované ostří srazilo s přízračnou čepelí, vyletěly jiskry. Do nosu mu vnikl ozón. Síla protivníkova úderu byla strašlivá. Kormakovi až rozbrněly prsty, jak se snažil udržet svou zbraň. Hrobkou se rozléhal nenávistný smích jejího obyvatele, který Kormaka zasypával jedním úderem meče za druhým.
Kormak se přinutil soustředit, jak ho to kdysi dávno učili v klášterní pevnosti na hoře Aethelas. Jeho dech teď byl pravidelnější, jeho pohyby plynulejší, jak odrážel chladné výpady svého nemrtvého protivníka. Zaútočil pochodní proti obličeji té stvůry a přitom si dával pozor, aby se jí nedotkl, protože chlad, který z ní čišel, by mohl plamen uhasit. Mohylový duch vykřikl a začal bojovat ještě zuřivěji.
Jak Kormak tušil, stvůra neviděla jako obyčejný člověk. Možná cítila jeho tělesné teplo a nyní byla omámena žárem pochodně. Divoce ťal mečem, mířil na pravou ruku stvůry. Ozvalo se zasyčení a zasáhl ho odporný puch spáleného masa. Runy na jeho čepeli zaplály jako žhavá láva a ostří se zakouslo do masa. Duchova ruka dopadla i s mečem na podlahu a začala se na ní divoce svíjet jako bezhlavý had. Kormak využil okamžiku a srazil svým mečem stvůře hlavu.
Tělo, stále poháněné jakousi temnou silou, sebou křečovitě zaškubalo. Kormak do něj zarazil svou čepel potřetí a tentokrát ji nechal v ráně. Ozvalo se hlasité praskání, jak runová ocel ničila vazbu mezi temným duchem a mrtvým tělem. Do vzduchu se vyvalil černý kouř, jak esence mohylového ducha unikla z nádoby, která ji obsahovala, a hledala si další.
To byl okamžik, na který Kormak čekal; nyní byla stvůra nejzranitelnější a nejnebezpečnější zároveň. Bylo zřejmé, že nejpravděpodobnějším hostitelem pro osvobozeného ducha byl teď on. Mlžná chapadla jej obklopila a pak se rozplynula, jak narazila na ochranný štít znaků Starších, které nosil. Mlha se začala valit pryč, jako by pořád ještě mohla najít útočiště.
Kormak po ní sekl svým mečem. Jeho zář ji rozdělila, proměnila ji v bílý kouř a ten začal stoupat ke stropu. Vzduch zaplnil nesvatý puch a existence mohylového ducha skončila navždy. Kormakova pochodeň teď bylo to jediné, co osvětlovalo nitro hrobky, a on tomu byl rád.
Zamířil k drobným tělíčkům na kamenném podstavci; bál se, že by pro ně už mohlo být pozdě. Uviděl, že jedno z dětí už bylo mrtvé nebo ještě něco horšího. Jeho pokožka byla bledá a vločkovitá. Jeho vlasy zešedivěly a ztratily všechnu barvu, tváře měl propadlé a pleť suchou jako podzimní listí. Vypadal spíše jako mumie než devítiletý chlapec, kterým doopravdy byl. Oči měl vytřeštěné hrůzou, jeho otevřená ústa vypovídala o křiku ve strašlivé agonii, kterou musel cítit.
Kormak se malého tělíčka dotkl mečem a to na okamžik vzplálo plamenem a pak se rozpadlo v prach. Chlapcovu duši svěřil do ochrany svatému Slunci, i když se obával, že pro tohle dítě už žádná naděje není, a pak přenesl svou pozornost na ostatní děti.
Byly studené a jejich dech byl stěží patrný, ale vypadalo to, že jsou přinejmenším ještě naživu. Jeho čepel je vysvobodí, ať tím či oním způsobem.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
- Neal Asher: Vykradač hrobek
- Polaris, červenec 2013
- překlad: Josef Hořejší
- obálka: Michael Komarck
- 196 stran
