Známý Michel Faber patří mezi ty mainstreamové autory, kteří dle chuti občas zabrousí do hájemství fantastiky, aby zase stejně elegantně vpluli zpět do realismu o dílo později. V jeho sbírce Někdy prostě prší, která nyní vychází v novém vydání, tyto dvě polohy plynule střídá a výsledkem je plastický obrázek o pozoruhodném literárním talentu, jenž se právě touhle knihou na světovém trhu ohlásil.

Do malého města přijíždí až příliš dobře placená učitelka, aby suplovala hodiny po kolegyni, se kterou se něco stalo. Navazuje vztahy s nesmělými dětskými žáky, zároveň po večerech řeší svého vlastního partnera, s nímž právě prožívá blíže nespecifikovanou krizi. Během pár dní se postupně skládá celá hrozivá mozaika dohromady, a zatímco postavám jsou jisté detaily známé od začátku, čtenářům je autor servíruje jen po kousíčkách, aby postupně budoval atmosféru až k mrazivé pointě.

A střih. Nacházíme se v krátkém příběhu z postapokalyptické budoucnosti, kde ryby přestaly brázdit oceány a místo toho plavou vzduchem. U toho teorizují lidskou společnost – a tak je ochrana jediné dcery pro hrdinnou matku samoživitelku náplní po celý den, každý den. Až hororový, jen několikastránkový fragment rovněž spěje k překvapivé pointě a zároveň nechává mnoho nedořečeného. Je jen na čtenáři, jaký zážitek mu po něm zůstane.

Patnáct zvláštně snových příběhů

Výše uvedené příběhy, titulní Někdy prostě prší a hned po té následující Ryby, tvoří úvod do debutové povídkové sbírky Michela Fabera, autora, jenž se nebojí do mainstreamové literatury propašovat prvky fantastična a pořádně si u toho užívat. Nebo jinak – Faberovi je jedno, zda je jeho dílo nadpřirozené nebo realistické, jde mu jen o dobrý příběh a radost z imaginace. Právě ty jsou totiž klíčem ke všem patnácti povídkám, které poměrně útlá knížka nabízí. V mnoha případech jde jen o krátké črty, v nichž o příběhu nemůže být řeč nebo kde závěr spíše vyšumí. V jiných dostanou k prokreslení prostor postavy, příběh či samotný svět, kde se odehrávají. Ve většině případů ale autor vždy nechává trochu práce na čtenáři – dává tušit, že za krátkým příběhem stojí mnohem bohatší pozadí, o němž autor věděl, ale rozhodl se ho textu nesvěřit, aby mu nevzal údernost.

Michel Faber v pěti bodech

1. Narodil se v roce 1960 v Nizozemí, vyrůstal v Austrálii a většinu dospělosti strávil ve Skotsku.
2. Vystudoval kombinaci holandštiny, filozofie, rétoriky a anglického jazyka a literatury na univerzitě v Melbourne, načež strávil mnoho let v různých nárazových profesích a také jako zdravotní bratr.
3. Mezi jeho nejslavnější knihy patří objemný viktoriánský román Kvítek karmínový a bílý, autorova vůbec první delší próza Pod kůží či povídková sbírka Fahrenheitova dvojčata.
4. Z příběhů laděných do fantastiky vyčnívá Kniha zvláštních nových věcí, sci-fi román o meziplanetárním cestování, ale také o lásce a náboženství.
5. Vůbec posledním románem (aktuálně připravovaným k vydání v češtině) je D aneb Příběh dvou světů, young adult fantasy příběh o dceři imigrantů do Británie, která zjistí, že z jazyka zmizelo písmeno D.

Svým způsobem tak Faberova sbírka působí zvláštně snově, obzvlášť v kombinaci s občasným fantastičnem či s bolestně groteskními nápady. Však v jednom textu sledujeme až lyrický příběh z pohledu hrdinčiny ruky, v jiném se zase někdejší zaměstnanec reklamní agentury nechá najmout do erotického knihkupectví a zamiluje se do inteligentní, avšak odtažité kolegyně, která bývala feministkou. Zároveň se autor nebojí přitlačit na pilu a čtenáře konfrontovat – ať už u příběhu o tyranizované, avšak inteligentní dceři zkrachovalého australského farmáře nebo u povídky o tuzemskému čtenáři potenciálně blízkém tématu, kdy devadesátková dospívající slečna vyrazí na zkušenou na letní brigádu do Velké Británie. V rámci fantastična pak atmosférou i přístupem Faber připomene Raye Bradburyho a jeho snové horory, magický realismus Kelly Linkové (na rozdíl od ní má ale větší tah na branku) nebo zvídavost a hravost Teda Chianga (ovšem bez Chiangovy fascinace technologiemi a jeho všudypřítomného intelektuálního přesahu).

Na skok k velkém literárnímu talentu

Stejně jako u řady jiných povídkových sbírek má svazek Někdy prostě prší slabší i silnější momenty a nevyhnutelně hrozí, že někteří čtenáři si oblíbí jedny příběhy, zatímco jiní odlišné. Část z nich se do paměti vryje, další splynou po povrchu a zanechají nanejvýš neurčitý pocit. V součtu ovšem kniha působí jako plastický obraz výjimečného talentu, který se na počátku milénia, kdy titul vyšel v originále poprvé, tehdy teprve rozehříval k větším počinům. Pro autorovy fanoušky tedy poslouží jako nutný zářez do čtenářského deníku, pro dosud nepolíbené zase jako nenásilný exkurz do tvorby populárního spisovatele, i kdyby jen na tento krátký skok. Ostatně ne každý se hned napoprvé pustí do tisícovky stran Kvítku karmínového a bílého. A právě proto jsou tu Faberovy čarokrásné povídky.

• Michel Faber: Někdy prostě prší (2. vydání)
• Argo, 2021
• překlad: Viktor Janiš
• 264 stran, 348 Kč