Howard Weinstein: ST Nová generace – Vyhnanci

Zeila byla jejich vůdkyně. Ale její vlastní lid jí nedovolí promluvit.
Kurister planety Alaj vystoupala pět schodů, které ji dělily od tribuny, a tvářila se při tom jako obvykle neomaleně. Plna sebevědomí se rozhlédla kolem – spatřila přinejmenším sto tisíc lidí, jak se na sebe mačkají na Velkém náměstí města Swatarra. Spatřila lidi, kteří se mračili, lidi mávající a zvedající protestní transparenty do výše, vzhůru k nebi, k nebi, potaženému špinavým oparem. A Zeila věděla, že tito lidé zde nejsou, aby naslouchali jejím slovům.
Bude to ona, kdo bude muset naslouchat.
A tak naslouchala. Nejprve slyšela nepříliš harmonické brumlání, ze kterého byl cítit hněv. Pak k ní z davu začaly vyletovat náhodné výkřiky jako nejisté šípy, výkřiky plné urážek a obvinění na adresu jak jí samotné, tak její vlády. Její vlády, ne jejich vlády.
Možná nastal moment, ve kterém mohla prolomit ledy odporu a zaujmout je. A možná nenastal. Pokud ovšem vůbec existoval, odlétl jako vánek, přemožen hromadným skandováním, které žádalo odstoupení kuristera Zeily a ukončení jejího režimu.
Někde napravo od tribuny se povyk pomalu měnil. Malá skupinka na kraji náměstí začala zpívat. Chvíli trvalo, než Zeila rozeznala alajskou národní hymnu. Ovšem v tomto provedení postrádala hymna svou obvyklou strhující pompu, kadencí připomínala spíše žalozpěv. Ti lidé svou hymnu nezpívali jen hlasy. Zpívali ji i dušemi.
Píseň se šířila dál a dál, až se nakonec celé náměstí otřásalo burácením stovky tisíc hlasů, které se vracelo, znásobeno ozvěnou, odráženou zašlými budovami na jeho okraji.
Zeila stála na tribuně jako přikovaná, sedm náramků na každé ruce propletených těsně nad zápěstím. Její ochranka sice byla poblíž, ale zůstávala skryta z dohledu, za tribunou. Každý člen ochranky měřil hodně přes dva metry (u Alajanů běžná míra) a každý měl na těle více valů, než bylo u jinak štíhlých obyvatel planety běžné. Ale žádná eskorta, jakkoliv veliká, jí nemohla zajistit pocit bezpečí. Zeila vždy věřila, že pouze její vlastní smysly a schopnosti jsou pro ni tím nejlepším zdrojem bezpečí – a tato situace nepředstavovala výjimku.
V tomto světě působivě vyhlížejících lidí patřila Zeila mezi ty menší a byla hubenější než odpovídalo průměru, ale to vše vyvažovala až královskou pýchou, s níž se nosila. Zeilin obličej měl pro její druh zcela běžný tvar, výrazné lícní kosti a čelo a trochu vystouplou spodní část obličeje, tvořenou jemným nosem, který splýval s vnější křivkou horního rtu. Půvabný zjev byl dokreslen sošnou postavou, načervenalou pokožkou a celkově mladistvým zjevem – i když už byla ve středních letech. Vlasy, zastřižené do špičky, zářily Zeile černí s občasnými záblesky kaštanové barvy. To vše vytvářelo zajímavý soulad s onyxy a rubíny v její kožené čelence. Přesto nejznámějším rysem její tváře byla jizva, která začínala na špičce brady a nejvíce vynikla, když se Zeila usmívala.
Ale Zeila se nyní neusmívala.
Dav začal postupovat, jako by mu snad někdo neslyšitelně zavelel. Pohyboval se však nikoliv těkavě a zmateně, jak by bylo pro lůzu obvyklé – ne, v tom pohybu bylo cosi z nezadržitelnosti mořského přílivu. Zábrany, které vytvářely nárazníkovou oblast kolem řečniště, byly rázem smeteny. Vojáci v uniformách sevřeli své řady a spojili se v odhodlaný řetěz.
A to bylo to poslední, co Zeila ještě zahlédla, neboť vzápětí ji její vlastní ochranka odtáhla dolů po schodech, budovou v pozadí a přímo do jejího letounu, který na ni čekal – a pryč ze Swatarry.

Zpáteční let do vládního areálu v Port Araboku trval hodinu. Pobočníci nechali Zeilu v její soukromé kabině o samotě, a ona ten čas využila – znovu si prošla celý incident, ke kterému došlo ve Swataře a který jen náhodou neskončil katastrofou. Nejvíce ji frustrovala skutečnost, že jí neumožnili pronést jediné slovo. Dokonce i hádka s davy v ulicích by byla lepší než rychlý útěk a tichý odlet.
Po příletu na Hlavní fórum ji očekával její velitel rozvědky a bezpečnosti. Lef byl velký bledý muž se širokými rameny svěšenými únavou, která ho prostupovala snad až do morku kostí. V protikladu k Zeilině elektrizujícímu zjevu působil jako uhnětený z chladného a měkkého jílu, s tváří zvrásněnější, než by odpovídalo jeho věku. Vlasy měl ostříhané nakrátko, povětšinou šedé, s občasnými záblesky někdejší skořicové barvy. Čelenka s drahokamy a oblečení v jasných barvách, typické pro Alajany obou pohlaví, na něm vyhlížely nepatřičně, ale obyčej zůstával obyčejem.
Svou vůdkyni pozdravil pouhými dvěma slovy: „Je mrtvé.“
Rty se jí sevřely, když si vzpomněla na nepopiratelnou pravdu, kterou jí kdysi řekl kdosi moudřejší než ona: Nejhorší okamžik pro špatnou vládu nastává tehdy, když se snaží napravit, co způsobila.
Ze špatného dne se stal den ještě horší. Mnohem horší…

„Jsi si jistý, že je mrtvé?“ optal se Retthew, prefex Státní rady planety Etolos, zatímco krátkými a rychlými pohyby nervózně kousal hnědá semínka, která bral z obyčejné keramické misky na svém stole.
Jeho bezpečnostní poradce Ozemmik odvětil bez váhání: „Naprosto.“
„Kdy hlášení dorazilo?“
„Před chvílí. Stalo se to před dvěma dny. A také víme, že Zeilina vláda na Alaji tu zprávu zatím tají. Mají strach z ještě větší vlny násilí, pokud by se to jejich lidé dozvěděli.“
Retthew se odstrčil od nahrubo otesaného stolu a přešel místností k arkýřovému oknu; měkká podrážka mokasín mu zašustila na dřevěné podlaze. I v soukromí se pohyboval upjatě, jako někdo, kdo se necítí pohodlně ve vlastním těle. S netypickou ladností až něžností pohladil prsty půltucet rostlin, rozestavěných v okenním výklenku; jejich listy se klonily k zářícím růstovým lampám. Venku nastal soumrak a rostliny instinktivně věděly, kam se otočit.
Přál by si, aby jeho vlastní instinkty byly stejně jisté. Jako představitel vládnoucí Státní rady měl přístup k nejúplnějším informacím, které Ozemmik dokázal shromáždit. Retthew pochyboval, že v budoucnosti sežene bezpečnostního poradce natolik oddaného své práci. Ale žádné informace, které od Ozemmika dostal, nemohly rozhodnout za něj, a Retthew tak často záviděl Ozemmikovi jeho rozhodnost.
Znali se už od základní školy a už jako mladík obdivoval Retthew přítelovu schopnost cíleně zaměřovat svou ohromující inteligenci a neobvyklou sebekázeň, se kterou tak činil. Retthewova inteligence byla zrovna tak vysoká, ale přesto byl znám tak trochu jako třídní pošuk – což mu ostatně Mik často připomínal.
Mik. Ozemmik tu zdrobnělinu svého jména vyloženě nesnášel. Někteří spolužáci se ho snažili tou přezdívkou vyprovokovat, ale jeho odezva je nikdy nemohla uspokojit. Chladnokrevně jim připomenul své plné jméno – a pak už prostě ignoroval každého, kdo ho nepoužil. Retthew nikdy nezkoušel přítelovu rozhodnost; ať už tomto nebo v jiném případě. Ode dne, kdy se ještě jako děti poprvé setkali, oba věděli, který z nich je ten silnější.
Ale nyní, už v dospělosti, to byl Retthew, kdo byl vládce, a Ozemmik, kdo byl sluha. Alespoň z formálního hlediska.
„Rostlinám se daří dobře, že ano,“ podotkl Retthew ve snaze vymanit se z vlivu uklidňující hudby, která hrála na pozadí. „Vezmeme-li v potaz, že za poslední čtyři měsíce neviděly silnější sluneční světlo, než je toto,“ kývl k prašnému nebi, „co myslíš?“
Ozemmik to nijak nekomentoval, odmítal snahu svého představeného vyhnout se naléhavé záležitosti.
Retthew si povzdechl. „Tvé zdroje –“
„Ty nejlepší.“
„Nuže.“ Retthew si zastrčil ruce do hlubokých kapes kalhot a přibelhal se zpátky ke svému stolu. „Je nepředstavitelné, že na by Alaji nezůstala jediná nefittifi a že těch pár na Etolosu by byly poslední, co zbývají.“
„Alajané ničí celý svůj svět. Může jim být jedno, že přitom vyhyne i posvátný symbol.“
„Myslím, že jim to jedno není, Ozemmiku. Jen nevědí, jak by se měli změnit.“
„Ale jak vyhnat naše lidi, to věděli až moc dobře!“ prohlásil bezpečnostní poradce, a v hlase mu zaznělo až náboženské rozhořčení. „Kdybychom tam posledních tři sta let byli, mohli jsme nefittifi zachránit. Mohli jsme zachránit spoustu druhů.“
„Možná. Ale nebyli jsme tam a nezachránili jsme je. A teď jsme tady a snažíme se zachránit náš svět.“ Retthew opět vstal, přitahován k oknu. V poslední době trávil až příliš mnoho času úvahami nad ironiemi osudu. Nad podivností faktu, že dva národy, které sice sdílely společný původ, nicméně byly po staletí oddělené, čelí nyní krizím takového rozsahu, že oběma populacím hrozí zánik.
Ačkoli mezi světy neexistoval přímý kontakt, Etolos byl v průběhu let schopen vybudovat efektivní výzvědnou síť. Retthew a jeho předchůdci v úřadu prefexe byli vždy velmi dobře informováni o životě na světě jejich předků. A bylo pravděpodobné, že totéž platilo pro vládce Alaje.
Pokud by se skupina Alajanů nějakým způsobem ocitla před Centrem Rady, pravděpodobně by je nečekalo žádné velké překvapení. Dokonce už před Velkým Exodem z Alaje si předkové dnešních Etolosanů vypěstovali jisté rozdíly ve stylu oblékání a ve zvycích, aby se vzdálili alajskému hlavnímu proudu, a tyto rozdíly se v průběhu staletí ještě prohloubily.
Například, v protikladu k hladkým tvářím alajských mužů, nosili muži z Etolosu plnovousy. Ozemmik představoval výjimku, když si v zájmu své vyhraněně individualistické elegance holil i vlasy. A na rozdíl od svých alajských bratranců, Etolosané se vyhýbali extravagantnímu oblečení a ozdobám a místo toho dávali přednost jednoduchým střihům a jemným barvám. Také místo všudypřítomných šperků nosili Etolosané (muži i ženy) tkané čelenky s malými válcovými váčky, přišitými za pravým uchem, a všemožně pokryté vyšívanými náboženskými symboly.
Ale tohle všechno byly jen vnější znaky. A co uvnitř? ptal se Retthew sám sebe. Možná, že jsme se sblížili, aniž bychom to třeba jen tušili. Možná se Alajané mezitím poučili, možná se naučili totéž co my, když jsme ještě žili společně. Co když to tak doopravdy je a my zemřeme, aniž bychom se to kdy dozvěděli? Tragédie na druhou…
Ozemmik se k němu u okna připojil. „Nemůžeme za to, co se tam děje.“
„Ne. Za výbuchy sopek opravdu nemůžeme. A přesto k nim došlo, přesto jen čekaly, aby nás pohřbily v prachu a temnotě, zatímco my jsme kráčeli po naší samozvané cestě poctivosti,“ utrousil s hořkostí v hlase Retthew.
„Vesmírná nespravedlnost? Nikdo nikdy neřekl, že správná cesta zahrnuje i následnou odměnu, Rette. Ale my jsme nemohli kráčet po žádné jiné – i kdybychom chtěli.“
„Proč ne?“ Retthew hledal v přítelově tváři nejasnou odpověď.
Ale Ozemmik měl odpověď připravenu, odpověď, které věřil, bez ohledu na otázku. „Protože máme strach, co by se s námi stalo, kdybychom ignorovali fakt, že jsme všechno udělali, že jsme tu všechno vybudovali poctivě.“
„A co by se s námi stalo?“
„Dopadli bychom jako Alajané, přesně jako ti lidé, které nenávidíme ze všeho nejvíce.“
„Já k nim necítím nenávist. Ne po třech stoletích.“
„Já ano,“ odvětil prostě Ozemmik. „A mé průzkumy mi dokazují, že lid Etolosu nikdy nepromine to, co se stalo našim předkům, nechť jejich duše odpočívají v pokoji.“
„Průzkumy. Občas bych si přál, abys mi jejich výsledky nesděloval.“
„Bez jejich znalosti se neobejdeš.“
Retthew se vrátil do svého křesla, zatímco zuby drtil další hnědá semínka. „Ty máš opravdu strach, že bychom se z nás mohlo stát to co z nich??“
„Nemám strach z ničeho. Ale pokud bych měl, tak bych se bál právě toho.“
Retthew svému poradci pokynul. „Posaď se, příteli. Vzpomínáš si na heslo, které jsi měl napsané nad postelí, ještě na koleji?“
„Jistě. ‚Jednou povolán, navždy rozhodnut.‘ Víš, že ho mám stále napsané na zdi.“
„Ano. V kanceláři. Nikdy jsi v ně nepřestal věřit, že?“
Ozemmikovo obočí opsalo oblouk, jako by se snad odpověď na otázku nabízela sama. A pro kohokoliv, kdo ho znal tak dobře jako Retthew, také zjevná byla.
„Vždycky jsem ti záviděl,“ řekl Retthew, „to, jak dokážeš vybrat směr a nikdy nepochybovat; řeknu ti, už nevím kolikrát bych si přál, abych dokázal totéž.“
„Nelam si s tím hlavu, Rette,“ vrtěl Ozemmik hlavou. „Jdu životem a snažím se ze všech sil, aby mě vesmír poslouchal. Je to těžké – a nemyslím, že by se ti líbilo.“
„Nuže… někteří z nás pocítí to volání později než jiní.“
„Hmm? Co tím chceš říct?“
„Přemýšlel jsem… že bych podnikl určité extrémní kroky.“
Ozemmik smíchy frkl. „Ty? Bez průzkumů veřejného mínění?“
„Nebuď tak kousavý vůči svému prefexovi,“ pokáral ho jen napůl v žertu Retthew.
„Promiňte, Excelence,“ opáčil Ozemmik s přátelským úšklebkem. „A povězte mi, o čem přesně mluvíte. Jaké volání?“
„Vždycky jsem byl správce. To je práce, která nevyžaduje odvážné kroky.“
„A vždycky ti to vyhovovalo,“ řekl Ozemmik bez náznaku jakékoli ironie.
„To je pravda. Ale časy se změnily. A po mně se vyžaduje něco většího.“
„Nejsem si jistý, jestli se mi líbí, co říkáš.“
„Pak pochybuji, že se ti bude líbit, co zvažuji.“ Retthew se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Možná nadešel čas zahájit rozhovory s Alajem.“
Ozemikova tvář se zkřivila leknutím. „Cože?“
„Nikdo jiný z Rady netuší, že poslední alajská nefittifi je mrtvá, že?“
„Ne. Šel jsem s tím rovnou za tebou, jako vždy.“
„Hodlám jim to sdělit na dnešní schůzce,“ prohlásil Retthew, zatímco se vyhýbal zkoumavému pohledu svého přítele tím, že začal žvýkat další semínko z misky.
Ozemmik povstal z křesla a naklonil se přes půlku stolu. „Alaj je náš zapřísáhlý nepřítel –“
„Nepřítel, který má něco, co my potřebujeme,“ měkce odvětil Retthew. Nyní se však přiměl pohlédnout do Ozemmikových očí. Pokud se není schopen postavit opozici zde, nebude toho schopen ani na setkání Rady.
„Co od nich potřebujeme?“ zeptal se Ozemmik pohrdavě.
„Místo, kde bychom mohli žít a kde bychom mohli pokračovat v naší práci. Čtvrtou planetu soustavy Alaj. Nikdy ji neosídlili.“
Ozemmik nevěřícně zamrkal, to, co právě slyšel, bylo až příliš neuvěřitelné. „Přestěhovat celou naši společnost? A i kdybychom mohli, ty opravdu čekáš, že nám tu planetu dají jen tak?“
„Možná vznikne jistý prostor pro vyjednávání.“ Retthew se snažil, aby to znělo jako slova silného muže, ale v jádru věděl, že selhal. „My jim máme co nabídnout.“
Ozemmik o krok couvl, jako by se snažil co nejvíce vzdálit od přítelova šílenství, s výrazem temným jako bouřkový mrak. „Existují vlivní lidé, kteří budou proti jakémukoli jednání s Alajem. Třeba i za cenu násilí.“
„Patříš k nim?“
„Jsem tvůj bezpečnostní poradce. Já ti sloužím. Varovat tě, když myslím, že se chystáš udělat něco velmi hloupého, patří k mé práci. Rada s tím nebude nikdy souhlasit.“
„V sázce je naše přežití. A myslím, že i přežití Alajanů.“ Retthewův hlas se zlomil. Pak však napřímil záda a posílil své rozhodnutí. „Pokud budu muset, mohu použít nouzové pravomoci svého úřadu a jednat na vlastní pěst.“
Ozemmik zatřásl hlavou. „Rada ti může zrušit mandát.“
„Slyšení se potáhnou celé měsíce,“ podotkl Retthew vyrovnaně. „A v té době proces, který jsem už zahájil, pokročí natolik, že už nepůjde zastavit.“
„Už zahájil –?“
„Zaslal jsem zprávu Spojené federaci planet, která obsahovala oficiální žádost o zprostředkování. Loď Hvězdné flotily je už na cestě…“ Přimhouřil oči, jak se snažil vzpomenout si na její jméno. „Loď Enterprise.“

• přeložil: Vít Pazlar

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).