Vryté město, Kirsten J. Bishopová
 |
Románový debut Kirsten Jane Bishopové provází na západě pověst zdařilé kombinace Kingovy Temné věže s příběhy z Bas-Lagu Chiny Miévilla. Srovnání zajisté lichotivé, ale pravdě na hony vzdálené. Osobitost svého literárního stylu ukázala tato Australanka již v „nejdivnějším“ z kusů první Šustovy antologie a ve Vrytém městě svou výjimečnost jen potvrzuje.
Náhodné setkání dvou bývalých revolucionářů – lékařky Raule a pistolníka/šermíře Gwynna – vede ke společnému rozhodnutí uprchnout před pronásledováním pomstychtivých vítězů do vzdáleného tropického ráje, legendárního města Ashamoil. Zatímco Raule se zde z nedostatku jiných příležitostí pustí do ošetřování chudých (a bezmála se tak z hlavního příběhu i knihy samotné vytratí), Gwynn přijme práci pro jednu z místních zločineckých organizací. Poklidný život nájemného zabijáka se však navždy změní, když Gwynn spatří svou tvář na znepokojivém obraze neznámého původu. Během pátrání po jeho autorce se zpočátku nenápadně, ale postupně stále výrazněji začínají posouvat hranice reality a vždy přísně racionální Gwynn záhy zjišťuje, že žije ve světě, jehož pravidla a zákony nemají s lidskou logikou nic společného.
Přes dramatický a dobrodružný úvod a ve stejném duchu laděný epilog odpovídá tempo hlavní části románu standardu posledních knih edice New Weird. Nevýrazný příběh (který ovšem vzhledem k zjevné snaze autorky vyhnout se tradičním schématům nelze označit za prostý) se sune hlemýždím tempem a čtivost v podstatě udržují jen příležitostné dramatické – a obvykle násilné – scény, jako jsou souboje či nějaká ta vražda. Inu, autorčina hlavní pozornost se opět upřela na něco jiného než na příběh, což by ovšem v tomto případě mohli čtenáři rozhodující se ke koupi na základě dojmu z prvních stránek chápat jako zradu.
Třebaže je prostředí Ashamoilu již od začátku náležitě bizarní, fantastické prvky se ve Vrytém městě klubou na povrch postupně. První změny v barvitě podaném, avšak jinak nikterak pozoruhodném světě lze zdůvodnit působením drog, jichž si hlavní hrdina příležitostně dopřává (mimochodem právě drogovými výpary zamlžené pátrání po tajemné malířce Beth považuji spolu s vyústěním závěrečného souboje za nejpůsobivější pasáž knihy), a teprve s tím, jak podivných úkazů a rozumem nevysvětlitelných událostí přibývá, začíná být čím dál jasnější, že svět K. J. Bishopové skrývá víc, než je na první pohled zřejmé.
Přes zmiňovaná častá srovnání s Novým Krobuzonem raději od Ashamoilu příliš nečekejte. Bishopové není vlastní Miévillova fascinace městem samotným (její záliba v surrealismu se v knize rozhodně neprojevuje barvitým popisem prostředí) a nejbizarnějšími obyvateli ashamoilských uliček jsou lidé – a právě jim se autorka věnuje především. Vedle slušně zvládnuté psychologie hlavních účinkujících a zajímavě vystavěných vztahů mezi nimi je totiž čtenáři předložena i řada eticko-filosofických otázek, které jej buď zaujmou, nebo ho od dalšího čtení spolehlivě odradí. A právě zde tkví hlavní rozdíl oproti ostatním knihám edice, náročným nanejvýš v rovině estetické. Při čtení Vrytého města je opravdu nutné zapojit mozek, Bishopová se totiž snaží čtenáři sdělit názory, které narozdíl od Miévillova či MacLeodova socialismu nepatří mezi obecně uznávané. Pokud vám však není cizí kontroverzní anti-humanismus Banksových či McEwanových děl, měli byste věnovat zvýšenou pozornost i této knize. Třebaže Bishopová zatím postrádá zkušenost a eleganci obou zmiňovaných mistrů pera, co do bezútěšnosti i výsledné působivosti si s jejich romány v ničem nezadá.
Vryté město je autorčiným prvním románem, tato skutečnost se však v textu samotném projevuje spíše výjimečně. Snad nejzřetelněji lze jistou nevypsanost identifikovat na Gwynnových pravidelných pátečních hovorech s duchovním s příhodným jménem Reverend. (Těžko posoudit, zda je volba jména soukromým žertíkem paní Bishopové.) Mnohastránkové filozofické rozpravy se dlouho tváří jako další zbytečný příspěvek k nekonečné řadě vítězství racionalismu nad náboženským mysticismem a způsob, jímž je autorka do románu naroubovala, lze označit za přinejmenším násilný. Překvapivý závěr pak sice přítomnost těchto diskusí plně ospravedlní (ba co víc, povýší je na jeden z nejvýznamnějších prvků knihy), na těžkopádnosti, s níž jsou do příběhu zakomponovány, však nemění nic.
Edice New Weird je možná „vlajkovou lodí“ vydavatelství Laser books, na péči ze strany redakce se však tentokrát její význam neprojevil. Vedle obvyklé řady omluvitelných překlepů (domy hrozící zřízením – str. 68) a nežáčkovsky nevhodně volených výrazů (Gwynn sice napřed oči odvrátil – str. 95) se zde totiž objevují i takové boty, jako je prohození pohlaví diskutujících během jednoduchého rozhovoru (str. 30). Z celé knihy prostě čiší spěch spojený s blížícím se datem konání Parconu, mezi jehož hosty Bishopová figurovala. (Což berte jako recenzentovu poznámku k diskusi o prospěšnosti osobní účasti zahraničních hvězd při uvádění svých dítek na tuzemský trh.)
Po Venissu Underground je Vryté město dalším z výraznějších titulů edice New Weird. A podobně jako u VanderMeerova románu je záhodno upozornit na to, že jde o knihu natolik specifickou, že ji bez výhrad dokáže přijmout jen poměrně úzký okruh příznivců fantastické literatury. Další román K. J. Bishopové bude zřejmě z poněkud odlišného soudku, nedostatku zájmu ze strany milovníků „divného“ čtení se však nemusí bát zcela určitě.
- Kirsten J. Bishopová: Vryté město
- vydal: Laser-books, Plzeň 2006
- přeložil: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 352 stran / 245 Kč
[productmark]
11. prosince 2006, Luboš Vachl
