Vodní apokalypsu nikdo nečekal, ale zasáhla všechny, Mikael Niemi: Vodní apokalypsa
 |
Když se dnes řekne severská literatura, lidem se většinou vybaví detektivky Jo Nesba nebo trilogie Milénium. Úplně neznámý by ale čtenáři neměl být ani spisovatel Mikael Niemi, kterému u nás právě vychází čtvrtý román. A na rozdíl od mrazivého sněhu, jenž je pro mnohé severské autory chlebem i vodou, Niemi sází rovnou na tu vodu.
V podzimním Švédsku prší a hladiny řek stoupají. A to na tak neúnosnou míru, že praskne přehrada vodní kaskády. Masy kalné břečky se začnou rozlévat krajinou a likvidovat vše, co jim přijde do cesty. Pro hlavní hrdiny není z víru vodního pekla úniku a nezáleží na tom, jestli jde o pilota, jeho dceru a bývalou manželku, pracovníka elektrárenské společnosti, vedoucí výtvarného kurzu nebo jiné postavy.
„Život, samo žití. Co ho může líp ztvárnit než voda?“ (str. 26)
Mikael Niemi se do vodní katastrofy vrhá po hlavě během prvních stránek, a to hned z několika různých úhlů pohledu. Od obyčejného řidiče přes pilota, který se rozhodl spáchat sebevraždu, až k dělníkovi, který celému neštěstí přihlížel od samého počátku. To čtenáři na jednu stranu dává téměř okamžitý přehled o celé situaci, naproti tomu ho autor zkraje zatopí spoustou informací. Niemi si však vše ukočíroval docela slušně, v jednotlivých postavách se dá vyznat a jejich osudy, ač docela obyčejné, působí poutavě.
Kouzlo ovšem tkví v autorově způsobu vyprávění. Niemi píše v er-formě, ale dokázal pro každý charakter vytvořit jasný rukopis, specifický slovník i odlišný styl vyjadřování. Zatímco řidičovy myšlenky se točí jen kolem jeho nejmilovanějšího automobilu a veškeré jeho úkony jakoby s vozem rezonovaly, pilot na sklonku života nebo učitelka umění mají mnohem poetičtější a obraznější způsob uvažování a mluvy. Představují tím jasný protiklad k jednání hrubého laponce, který pro slovíčko či ránu nejde ani za roh.
Což je také přesně ten důvod, proč je kniha stále jiná. Přestože Niemi nejvíce vyniká v obrazotvorných popisech, jednotlivé kapitoly se od sebe výrazně liší celkovým způsobem podání. Některé se i přes vypjatý okamžik topí pod masou nadbytečných slov, jiné proudí svižně, přestože se v nich neděje téměř nic. Ale najdou se i takové scény, v nichž se slévá kombinace obojího – nejen, že potěší oko, ale zároveň čtenáři rozproudí krev.
Mikael Niemi v pěti bodech
- Narodil se roku 1959 v Pajale ve Švédsku.
- Vyrůstal v kraji Tornedalen, kde se švédská kultura střetává s tou laponskou a finskou, a to se výrazně odráží i v jeho dílech.
- Píše nejen prózu, ale i poezii a drama.
- Debutoval básnickou sbírkou Krvácení z nosu při mši v roce 1988.
- Za román Popmusic z Vittuly získal prestižní Augustovu cenu za nejlepší knihu roku. Román dosáhl více než třičtvrtěmilionového nákladu.
To, že se zápletka neodehrává během tuhé zimy, neznamená, že neumí být pořádně mrazivá. Ve studené vodě umí Niemi navodit tísnivou atmosféru, při které vstávají chloupky na zátylku a tělo prostupuje chlad. I přes vysoký počet hlavních postav, o kterých čtenář ví dohromady jen nejnutnější informace, se Niemi dokáže zaměřit na to zásadní. Neochvějně jim ubližuje, týrá je a mučí a navíc to umí šťavnatě podat – každé fyzické zranění i trýznivou myšlenku. A navíc vše působí tak, že se tomu ani nedalo zabránit a boj je marný. Někteří čtenáři by možná namítli, že Niemi balancuje na hraně realističnosti. Ale nezanechává v ústech pachuť nedůvěry, která zbývá po těžko stravitelných dějových zvratech.
„Oči se tomu snažily porozumět, ale nedokázaly to. Nepopsatelný horský útvar, špinavá pěnící skalní stěna. Řítila se přímo na ně.“ (str. 37)
Vodní apokalypsa není pro každého. Přestože se nejedná o horor, umí být ve svém tématu pořádně děsivá a zůstává po ní tíživý pocit úzkosti. Z tohoto úhlu pohledu Niemi rozhodně dosáhl kýženého efektu. Zároveň však příběh místy vystlal natolik rozsáhlými popisnými pasážemi, že se někteří čtenáři mohou v průběhu vyprávění začít nudit.
- Mikael Niemi: Vodní apokalypsa
- Moba, 2014
- překlad: Zbyněk Černík
- obálka: Karol Lement/PT Moba
- 280 stran, 299 Kč