Miroslav Žamboch – Koniáš, Vlk samotář

Hrdina knihy Muž na stezce a románu Na ostří čepelí se vrací v novém příběhu Vlk samotář. Lov artefaktů z dávné minulosti je sám o sobě velmi nebezpečná záležitost, tentokrát však přímo sebevražedná. Nejmocnější z vládců pochopili, že za problémy, které jim už po celá desetiletí znepříjemňují život – za ztrátu monopolu na obchod s obilím, krach na smaragdové burze, diplomatický skandál v Gutawské poušti a za spoustu dalších věcí – může jediný muž -cestovatel, zvěd, dobrodruh, nájemný meč; člověk skrývající se pod jménem Koniáš. Začíná hon, který v historii nemá obdoby. Císařští komandos, ninjové, Konvent pro potírání magie a nakonec i čarodějové. Všichni chtějí jediné … zabít ho.

Útočníci se dál blížili, temnotou zahalený nepřehledný zástup nohou a rukou lemovaný světly. Déšť zesílil, pláště pleskaly ve větru.
„Tady někde to už musí být,“ sykl někdo.
Sešněroval jsem si výstřih kroužkové košile tak, aby jeho konce šly až přes sebe, a pevně utáhl tkanici, navyklými pohyby zkontroloval, zda jsou všechny nože tam, kde mají být.
„Ještě kousek, zkurvený déšť,“ nadával někdo.
Vojáci, nebo co byli zač, se opět dali do pohybu. Ve světle pochodní jsem rozeznával dlouhé píky, vlhkostí se lesknoucí lučiště, pár lidí mělo i přilby.
„Chystají se nás přepadnout!“ zařval jsem.
Mnohonásobné zašoupání nohou a zachřestění zbrojí, jak se všichni natočili mým směrem.
„Vzdejte se a bude vám zaručen spravedlivý soud!“
Spravedlivý soud usvědčeným čarodějům? Na ty dosud čekala jen hranice.
Už jsem neodpověděl, stáhl jsem se do chodby, zavřel dveře a začal zasunovat jednu závoru za druhou.
Skončil jsem ve chvíli, kdy se ti nejrychlejší začali dobývat dovnitř. Byl jsem si jistý, že tenhle vchod odolá. Vyběhl jsem po schodech nahoru na terasu a pak na ochoz kolem celého kvadrupu.
„Vzdejte se,“ hulákal muž s přilbou zdobenou zplihlým peřím. Za krásného slunného dne to mohl být švihácký doplněk, teď mu z peří jen skapávala víc voda do očí.
Vyklonil jsem se přes okraj, tichý a neviditelný, klak, špice vylétla, klak, trhnutí při jejím návratu do pouzdra. Muž padl k zemi.
„Mají luky!“ zaječel někdo, dav narážející jako příboj na jednu stěnu domovní pevnůstky se začal stahovat.
„Přelezte tu zatracenou stěnu!“ zazněl ječivý rozkaz. „Každý, kdo neposlechne, bude potrestán za dezerci. Jste armáda Konventu! Do útoku!“ Úplně nezkušení nebyli. Nesli s sebou pár jednoduchý žebříků, nebo spíš ostrží, někteří šplhali vzhůru za pomoci svých druhů. První odvážlivci se začali drápat na zeď. Zvedl jsem se do kleku, tasil meč a uchopil ho oběma rukama. Vysoký chlap, který se nahoru vyšvihl vlastní obratností, se postavil, vyrazil jsem, proběhl kolem něj v nízkém předklonu, taženým sekem mu proťal koleno, dalšímu rozsekl obličej, následujícího vzal přes krk, dalšímu usekl paži, kterou se snažil zoufale krýt, a posledního v řadě bodl do boku výpadem ze skluzu.
Bolestivý a vyděšený řev, tři chlapi z druhé vlny, kteří nestačili zjistit, co se přihodilo jejich druhům a vydrápali se na ochoz, se zmateně rozhlíželi. Vyskočil jsem na nohy, nejbližší mě zaregistroval, prošel jsem pod jeho mečem, čepel zadrhla o zbroj, šel jsem tělo na tělo, náraz ho donutil udělat tři kroky zpět, rozčísnutá spánková kost křupla. Ještě stál na nohou, když jsem opět těsně kolem něho zaútočil. Bojovník zaregistroval razanci mých předchozích útoků a kryl se z protiseku, já však už držel meč jen jednou rukou, sklouzl jsem kolem něj v divoké otočce záda na záda a přes ruku ho dýkou bodl do slabin a potáhl vzhůru. V pohybu jsem nezastavoval, kvartou srazil bod na hruď, postoupil do výpadu, dýka škrtla po volném rukávu kroužkové košile a pak její hrot prošel skrz do hrudníku. Kámen pod nohama najednou klouzal víc, než odpovídalo vodě, křik a zmatené rozkazy lidí dole jsem registroval jen částečně přehlušované mým vlastním zrychleným tělem. Shodil jsem mrtvého z čepele dolů, smetl přitom jednoho ze spolubojovníků. Instinktivní odsun stranou, kryt dýkou s čepelí sklopenou k zemi. Byl tichý jako had, jedovatý sek jsem srazil v poslední chvíli, ale tím jsem si otevřel cestu k vlastnímu útoku.
„Zaútočte ze všech stran! Ze všech stran! Moc jich tam není! Sakra, ze všech stran!“
Vypadalo to, že ta snadnější část právě skončila. Na okamžik jsem oba jílce stiskl pevněji, na ochoz kvadrupu se najednou dostalo snad deset mužů současně. Už mi nečelili každý sám, ale po dvojicích. Škoda, že tu bylo tolik místa. Světlo pochodní se lesklo na vlhké kůži a železe jejich zbrojí.
Dýku i meč do pochvy, těžký vrhací nůž do pravé ruky, předkročení, pak prudké došlápnutí následované rotací trupu, ocel vyletěla jako blesk, muž v kůži skončil na zemi, klak, druhý dopadl na něj, dvojité zadrnčení pouzdra s vražednou špicí. Další nůž. Minul jsem prvního, ale díky štěstí zasáhl chlapa v pozadí, klak klak. Překročil jsem umírající.
„Má kuš! Na něho!“
Kuš, pche. Vyrazil jsem proti dvojici po vnitřní straně terasy, místo dýkou se kryl nečekaně mečem, chtěl jít do zárazu a shodit mě dolů na dvůr, ale sám mi naběhl na hrot a se šplouchnutím sklouzl do neviditelné kaluže v temnotě. Jeho parťák byl pohotový a ze strany se blížil další. Můj maximálně krátký kryt, následovaný blokem dýky, prošel jsem mezi nimi, obrat špička pata, záblesky protiběžně se pohybující oceli. Špatně odhadli vzdálenost, k zemi šli oba.
„Zastřelte ho, sakra!“
Otočil jsem se právě včas, abych slyšel vrzání natahovaných tětiv. Kdy se sakra dostali nahoru? Z pěti metrů mě prostřílejí skrz na skrz, kroužková košile nekroužková košile. Jediné, co mě snad může ještě zachránit – odrazil jsem se a dopadl zády k nim rovnou na zadek do hlubokého předklonu s hlavou mezi koleny – šípy zahvízdaly, jeden, tři, mnoho zásahů do zad mě zkroutilo v agonii – jediné, co mě snad mohlo zachránit, byl gloswitzový zádový pancíř, který jsem měl pod klasickým brněním. Bolelo to, bolelo to jako peklo, při vstávání jsem křičel bolestí, ale oni zůstali zkamenělí úděsem a jejich druhové na druhé straně umírali zasažení šípy spolubojovníků. Bolelo to jako peklo, když jsem vyrazil proti dvojité řadě lučištníků. První tři padli k zemi, přetínal jsem luky spolu s končetinami i celými trupy, další tři stačili tasit, ale ani to jim nepomohlo.
„Na něj, sakra, na něj!“ zařval někdo a zlomil kouzlo okamžiku.
Už jsem neměl kam utéct, nepřátelé se tlačili z obou stran ochozu, čekali na mě na dvoře i na ulici. Ale já ještě nechtěl umřít, ještě jsem nemohl umřít, musel jsem získat víc času, musel jsem bojovat. Hradba pík, kterými se chránili, abych se jim nedostal na tělo, mi vyrazila vstříc. Blok dýkou, sek z jedné strany na druhou, ratiště praskala jako z rákosu, najednou jsem stál proti mečům, ocelové jazyky ze všech stran. Potřeboval bych aspoň pět stejně dobrých mužů, jako jsem byl sám, abych měl šanci přežít. První prošel skrz můj kryt, ale neměl dost síly překonat spletenou ocel, můj beznadějný pokus získat si aspoň trochu místa, místo krytu zoufalý mách, čepel naráží na čepele, řinčení kovu, řev mužů, marná snaha vrátit se do obranného postoje dřív, než zaútočí, bodnutí do břicha – bezzubé a neškodné – trojice přede mnou má ze zbraní torza. Lumbiho meč se probudil. Probíjím se přes ně, šokovaní a bezbranní v mžiku umírají nebo jsou zmrzačeni, vyrážím proti lesu zbraní, procházím jím jako máslem, biju se se zatvrzelostí svých protivníků, se silou v jejich srdcích, cítím ji při každém střetu oceli. Oni však nemají šanci, netuší, kdo proti nim stojí, a já se ženu přes jejich mrtvoly vpřed a vpřed a pořád dál.

Obraz bitvy se najednou změnil, bojový ryk se změnil v poděšený jekot, vřava se proměnila v naprostý chaos. Někteří muži skákali dolů, jiní se stále ještě vrhali proti protivníkům, o nichž nevěděli, kde se vlastně nacházejí, a pak umírali, jak se setkali s něčím, co stálo mimo jejich chápání. Už se začínalo rozednívat a Bamegi stojící přes ulici a pozorující boj měl pocit, že déšť nad domem, který vojáci Konventu napadli, je hustší než kdekoli jinde. Pak, poté co ho zasáhlo pár kapek z bojiště, si uvědomil, že to není voda, ale krev. Ti, co neutíkali, umírali. Nakonec nahoře zůstal jediný muž. Bamegi dál klidně stál, věděl, že proti stěně, o kterou se opírá, není vidět.
Muž stál na hraně ochozu, potácel se dopředu a dozadu, pochodně, které zůstaly ležet na zemi a ještě nestačily zhasnout, osvětlovaly jeho obličej. V první chvíli si Bamegi myslel, že bojovník má masku, ale pak pochopil, že je celý pokrytý krví. Pak se zapotácel ještě víc, a jako by byl v bezvědomí, přepadl dolů, do ulice. Když dopadl na nedlážděný rozměklý pruh hlíny okolo domu, bláto mlasklo.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).