Vlastní krev, Petra Neomillnerová
 |
Recenzi na knihu Petry Neomillnerové Vlastní krev jsem sliboval už v listopadu. Okolnosti (a moje liknavost) nakonec zapříčinily, že se objevuje až teď, koncem února. Proto je tuto recenzi nutné brát především jako připomenutí jedné skvělé knihy, která se v rámci české fantastiky v loňském roce urodila. Brzy po ní bude následovat i přibližně stejně dlouho slibovaný rozhovor s autorkou.
Petra Neomillnerová vlétla na českou fantastickou scénu jako kometa. Povídkami v časopise Pevnost, čili mimo jakékoli fandomové struktury a mimo kolektivní vzývání boha velké literatury tak typické pro rozličné druhy společného čtení. Její text byl vždy lehce rozpoznatelný – krutý, syrový, krvavý, sarkastický, nemilosrdný, se silnou, tvrdohlavou ženskou hrdinkou v popředí a submisivním mužskou postavou, potácející se po jejím boku a často žebronící o tu trochu přízně. A zároveň byl vždy řemeslně na vysoké úrovni, i když (nebo možná právě proto) bez zbytečných jazykových ozdob a kudrlinek, oholený na dřeň pouze těch slov, která jsou pro příběh podstatná.
Tritonská sbírka Vlastní krev obsahuje devět povídek, jimž dominuje temná atmosféra alternativního středověkého světa, na hony vzdálená tradičním klišé fantasy literatury, ve které je dobro a zlo od začátku jasně rozdělené. U Neomillnerové má totiž máslo na hlavě každý a všichni do jednoho se občas chovají pěkně svinsky a tak, jak se jim to zrovna hodí. Proto i hrdinství jednotlivých postav je jaksi bezděčné a vychází ze situací, do nichž se dotyční dostanou. Díky tomu jsou postavy i vztahy mezi nimi z valné většiny uvěřitelné a vyznění povídek je realistické, i když v této pochmurné realističnosti neskutečně depresivní.
Nejznámější autorčinou dvojicí čarodějů jsou Moira a Desmond. Vystupují ve většině povídek sbírky – konkrétně v pěti. Kdyby ale byli ve všech, nikdo by patrně nic nepoznal. Až tak jsou si základní rozvrstvení sil mezi postavami, svět, dusná atmosféra, všudypřítomná špína a zmar a sevřený děj, plný neustálých zvratů a akce (podpořené trochu netypickým vyprávěním v přítomném čase), ve všech devíti položkách podobné. Což v tomto případě není na škodu, protože sbírka tak působí velice celistvě a kompaktně. Do budoucna by ale mohlo hrozit – v případě, že by autorka i nadále pokračovala ve stejném duchu – nebezpečí stereotypu a neustálé recyklace několika základních schémat.
V takto vyrovnané sestavě je těžké hledat nějaké vrcholy. Z výše uvedeného rámce trochu vystupuje Havranice s motivem dětské bandy desperátů, která již zcela pozbyla své lidství a rabuje válkou oslabený venkov. A vynikající je také závěrečný Stín divokého, s westernovou zápletkou podobnou Sedmi statečným – skupina žoldnéřů a čarodějka Černá Ula brání i za cenu vlastních životů vesnici před vojáky, snažícími se pro Řád čarodějů získat magické zřídlo umístěné pod blízkým kopcem. Povídky s Moirou a Desmondem pak ozvláštňuje především použitá forma, v níž se obě postavy střídají v roli vypravěčů a umožňují tak na mnohé události pohlížet z více stran. Tento nápad je velikým příslibem i do budoucna, protože skýtá netušené možnosti i pro delší formát, jakým je román – před očima čtenářů pozvolna budovaná pyramida nedorozumění vedoucí až k naprosté katastrofě je potenciálně velice dráždivý a nosný prvek příběhu.
Jasně, z povídek Petry Neomillnerové je pořád jemně cítit odér dlouholetého prokletí české fantasy – vlivu Andrzeje Sapkowského. I když tady je omezen jen na několika málo podobných motivů (kupříkladu už zmiňovaná desperátská dětská banda, která je i v paralele dvou klíčových dívčích hrdinek Ciri a Frony zrůdnější variantou Potkanů z Věže vlaštovky). Další prvky, které oba autory spojují – skvěle zvládnuté dialogy, černý humor (u Neomillnerové daleko drsnější) i realistické vyznění postav – už jsou spíš jen dokladem kvality Vlastní krve jako takové.
Povídková sbírka Vlastní krev je tak velice nadějným vykročením Petry Neomillnerové ke spisovatelské kariéře ve fantastickém žánru. Teď bude záležet jen na dvou klíčových věcech – jak si bude autorka schopna poradit s delšími pracemi a jak dokáže uniknout schematismu, k němuž by podobný styl vyprávění mohl časem dospět.
- Petra Neomillnerová: Vlastní krev
- vydal: Triton, Praha 2006
- obálka: Milan Fibiger
- 424 stran / 209 Kč