Vlákna hyperčasu, Richard Šusta
 |
Můj vzácný přítel a knihkupec Filip Gotfrid často naříká, že ačkoliv lidé v podstatě chtějí stále totéž, odmítají si koupit jednu a touž knihu desetkrát. Je to pravda, a ničím nezklame autor čtenáře tolik, jako když se odchýlí od zavedeného žánru a stylu. Richard Šusta tuhle chybu neudělal, ale současně se ani nesnížil k novému mlácení staré slámy a hrdinů.
Píše se rok, který sice není přesně identifikován, ale víme o něm, že přišel sedm desítek let po událostech popsaných ve dvojdílném Doteku nulačasu. Globální ekologická katastrofa saleko je již jen vlahou vzpomínkou výrobců dezinfekčních prostředků a svět je dál a má jiné starosti. Někdejší emoty a vnucovače nahradily bludy – droga budoucnosti, na které je závislá i matka hlavního hrdiny. Její syn je právě ve věku, kdy mu to asi vadí nejvíc, stejně jako jeho jméno Jacquel Honzíček. Raději si říká Honzborg a zkouší (téměř) všemi prostředky vydělat si na dokonalejší implantáty v podobě rohů a hlavně na cestu na planetu Trečka, kde má mít vystoupení guru životního stylu eimp Snoitome. V té chvíli ještě netuší, že hvězdná show má i jiné pozadí než vytřískání hromady prachů a že ty omšelé kecy o hrozbě splnění vašich přání jsou zatraceně pravdivé.
(Ne)vděčný čtenář dostává v nové Šustově knize opět plnou dávku toho, co si přeje a očekává. V první řadě je to plnokrevný svět, poněkud odlišný od toho z Doteku nulačasu, ale opět dobře promyšlený a fungující. Za druhé typické znaky autorova rukopisu: hrdiny, kteří toho chtějí od života velmi málo, ale život toho chce zatraceně mnoho od nich, vědeckotechnické objevy a přírodní zázraky, bezmála fantastická dobrodružství i nezdolné a málem nezdolatelné padouchy. A konečně za třetí občasné šibalské mrknutí v podobě pražských reálií či postavy zestárlého Rievana, kterému jsme před časem všichni tolik drželi palce, když se dotýkal nulačasu. Vzhledem k sedmdesátiletému rozdílu to ovšem má Honzborg oproti Rievanovi přeci jen o něco snazší. Nezačíná úplně z ničeho, jakožto jedináčkovi mu nejde po krku nenávistný bratr, a když chce sbalit holku, stačí mu shodnout se jen s ní a ne ještě s jejím kódem salismorfního postižení. Je na vás, zda vám to bude vyhovovat víc než Rievanovy patálie, ovšem za dodržení nikdy nenapsané smlouvy o „stejném a přeci jiném“ patří autorovi dík od všech příznivců staré dobré dobrodružné science fiction.
- Richard Šusta: Vlákna hyperčasu
- vydal: Klub Julese Vernea, Praha 2007
- obálka: Jan P. Krásný
- 460 stran / 265 Kč
Recenze je převzata z magazínu Pevnost 11/2007.
4. prosince 2007, Jakub Zahradník