Název neodkazuje na volební heslo nového politického hnutí ani na kritickou novinářskou esej o vládním postupu při řešení pandemie, ale na novou knihu Romana Bureše, autora, který umí výborně psát i provokovat.

Knihy Romana Bureše umí zaujmout už na první pohled. Jednou se na obálce skví hakenkreuz nad říšským sněmem, podruhé zase láká chytlavým názvem Planeta idiotů.

Planetou Idiotů je samozřejmě míněna Země budoucnosti (snad) nepříliš vzdálené. Kniha totiž začíná lakonickým konstatováním hlavního hrdiny, že konec civilizace začal těsně poté, co skončila pandemie covidu. Už toto konstatování leccos naznačuje o povaze knihy. Nikoho nepřekvapí řada satirických narážek na nejrůznější osobnosti z nejrůznějších odvětví lidské činnosti, neboť idiotů se zjevně najde všude dost. Někdy jsou to narážky humorné, jinde zcela laciné. A vzhledem k tomu, že Bureš čtenáře bere na Planetu idiotů, nepřekvapí ani, že nejde o úplně pozitivní příběh – v zásadě je celá kniha popisem průběhu zániku civilizace.

Apokalypsa v Burešově podání ale vypadá v mnoha ohledech jinak, než jak jsme zvyklí, protože probíhá doslova s idiotským úsměvem na tváři. Heslem knihy by mohlo být: Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. U Bureše konec lidstva totiž začíná tím, že se lidé začnou chovat ohleduplně a jsou na sebe hodní. Může za to podivný úkaz, který tvoří jakousi kombinací virového onemocnění (populární téma v poslední době, že?) a náboženského sektářského myšlení, kterému postupně podlehne větší část planety.

Vše sledujeme prizmatem hlavního hrdiny, který jako jeden z mála dobráckému blouznění nepodlehl. Sám o sobě není ničím výjimečný, je to zkrachovalý burzovní makléře v osobním bankrotu, který se odrazil ode dna zrovna v momentě, kdy se svět zbláznil. V podstatě typický příběh loosera, jenž se „hrdinou“ stane náhodou a víceméně proti své vůli. Nějakou dobu se v šíleném světě snaží zjistit, co se děje, pak se proti změně pokusí bojovat, a nakonec se prostě jen snaží zapadnout, ale nic moc nefunguje.

Závěrečné poselství přichází za pět minut dvanáct

Ač se konec knihy jeví jako uzavřený a poměrně šťastný, na posledních pár stránkách najdeme hned dva radikální obraty, které vše otočí naruby. První, ten nenápadnější, je jakýmsi epilogem za životem hlavního hrdiny. Druhý představuje poměrně polopatický vysvětlující doslov, který do jisté míry dohání to, co Bureš čtenářům po celý dobu umanutě odpíral – popis toho, co se vlastně se světem stalo. A přitom jen tak mezi řečí radikálně promění vyznění celého příběhu a neomaleně praští čtenáře do očí morálním poselstvím. Nebo možná snad ani nejde o poselství jako spíš konstatování? Nebo naopak politickou agitku? Těžko říct, protože způsob, jakým je toto sdělení přilepeno na konec knihy, nedává čtenáři tak úplně šanci se s tím nějak smysluplně vypořádat. Jen těžko se lze ubránit dojmu, že autor prostě využil poslední možnou příležitost.

Děj knihy je lineární, příběhové schéma nijak neobvyklé a konec sice překvapivý, ale tak náhlý, že může působit lehce uměle, čemuž nepomáhá ani hlasité poselství. Takto podané to nemusí znít kdovíjak lákavě, ale Bureš dokáže vše udržet vchodu svým svižným stylem psaním. Planeta idiotů se dělí do krátkých kapitol, ve kterých autor naplno prodává svůj úderný styl. Vizualita scén má kadenci hollywoodských bijáků, popisy postav a událostí jsou krátké a výstižné – dvě tři strany Burešovi stačí na to, aby popsal životní příběh a zároveň vybudoval vztah, který přirozeně funguje.

Podobně strhující umí být i když popisuje masakr na Václaváku nebo čištění domu od mumifikovaných pozůstatků původních majitelů. Ačkoli (ne)fungování světa stiženého katastrofou není úplně věrohodné, Bureš čtenáře prostě hrne před sebou a na nějaké dumání nad tím, co se vlastně se světem děje, prostě nenechává prostor. Což je trochu škoda, protože úvodní premisa je velice originální a svět, ve kterém se všichni chovají jako láskyplní idioti, má velký potenciál, který je ale neustále odsouván poměrně všedním příběhem.

Planeta idiotů obsahuje nepochybně velmi zajímavou kombinaci klišovitých motivů a scén a originálního stylu, náhlého, překvapivého, ale poněkud uspěchaného závěru s „poselstvím“, které čtenáře praští do ksichtu jak modrý hadr. Názory na knihu mohou být různé, ale rozhodně se jí nedá upřít, že v mnoha ohledech v českém fantastickém prostředí vyčnívá.

• Roman Bureš: Planeta idiotů
• Epocha, 2021
• Obálka: Jiří Arbe Miňovský
• 328 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 251 Kč)