Věž kosmonautů, Ken MacLeod
 |
Vesmír člověka odjakživa fascinoval. Možná proto, že se snažil najít odpověď na hryzavou otázku, zda tam někde, v temných hlubinách a dálavách časoprostoru, existuje jiný inteligentní život. Prvotní neznalost zhmotnila mýty, v nichž se zrodili bozi, chladní a zářiví jako hvězdy. Novodobá imaginace stvořila malé šedivé mužíčky s mandlovitou hlavou a vypouklýma černýma očima, kteří se v stratosféře prohánějí v létajících talířích… Ovšem aktuální výzkumy z poloviny jednadvacátého století opětovně potvrdily, že ve Sluneční soustavě rozhodně na nikoho nenarazíme, krom pár lišejníků a bakterií… Ehm, bakterií, jež nemusejí být tak nicotné, jak se na první pohled může zdát, neboť s námi začaly komunikovat…
Být softwarovým projektovým manažerem v polovině jednadvacátého století nemusí být nuda. Zapomeňte na programátory zabírající fyzický prostor, dnes jejich funkci přebraly UIčka, ale stále je to cháska, kterou je nutné vést k cíli. Musíte být dobrý psycholog, abyste jim porozuměli, a to Matt je; stejně tak zvládá roli programátora, systémového inženýra nebo matematika. A má slušnou reputaci. Proto jednoho rána ještě s ospalky v očích přijme nabídku agentury ESA, která jej nakonec zlanaří pro jednu špinavou prácičku… kontrakt na výrobu ovládacího zařízení pro těžební projekt jednoho asteroidu, co se vychýlil z dráhy a obíhá okolo Modré planety – a při té příležitost se nabourat do tamní vesmírné stanice. O pár hodin později, kdy relaxuje s přáteli u kulečníku, se na obrazovce objeví generální tajemník a seznámí plénum o historickém milníku lidstva: výzkumná stanice ESA Maršál Titov navázala kontakt s mimozemšťany na asteroidu Lora, což je shodou okolností ten samý, jehož se týká nekalá fuška…
Věž kosmonautů tematicky patří do ranku new space opery, ovšem její rozpětí sahá až k postkyberpunku, jenž tu má velice silné zastoupení. Ale nebojte se, o hvězdolety, mimozemšťany a přiměřenou porci dobrodružství nepřijdete. Té se vám dostane měrou vrchovatou. Děj románu totiž tvoří dvě příběhové větve: chmurnější, hektičtější pozemská, zasazená do čtyřicet let vzdálené budoucnosti, a barvitější, umírněnější mingulayská, odehrávající se na planetě s čtvrtohorní biosférou, kde se evoluce vydala jinými kroky. Autor je vypráví na přeskáčku, čímž zpočátku záměrně klame tělem, jitří pozornost, když vás nutí mezi nimi přepínat. Jejich vzájemný vztah posilují jakoby na oko utrousené narážky. Právě ty tvoří indicie, díky nimž si pozvolna dílek po dílku poskládáte dohromady první skládanku, jež bude odrazovým můstkem k řešení druhého rébusu, opravdového vyvrcholení. I to je důvod, proč knihu nepustíte z ruky. Ačkoliv pravdu vytušíte dřív.
Celá kniha se nese ve znamení kontrastů. Vše začíná u způsobu, jakým jsou vyprávěny jednotlivé příběhové linky. Zatímco pozemskou linii sledujeme Mattovýma očima, a tak k různým podrobnostem o stavu a uspořádání světa a společnosti dostáváme i trefné poznámky na úrovni obyčejného člověka, občana, se kterým sdílíme jeho pocity, mingulajská je plně v režii nezávislého pozorovatele, kameramana, který hledáčkem sleduje hlavní aktéry, strůjce dění, a je-li to nutné, přiblíží záběr a naslouchá jejich myšlenkám, aby jej později oddálil a zachytil i rozmanité prostředí, k němuž přidává zasvěcený, popisný komentář o principech a vazbách panujících ve vřících vodách multikulturního kotle, jakým tato planeta bezesporu je; hojnými detaily vytváří komplexní obraz, jenž místy dosahuje lákavého cestopisného dokumentu. Je sympatické, že nenastane okamžik, kdy by byl čtenář zahlcený přemírou faktů. MacLeod podává veškeré reálie a jednotlivosti nahodile, tu a tam rozhazuje zrní informací, čímž vypravování zpestřuje o třetí rozměr, který dodává oběma světům na věrohodnosti.
Skotský autor si libuje v dlouhých větách plných vsuvek a vedlejších vět, které mohou zpočátku vyvolat u některých čtenářů mírnou nevoli rozkódovávat složitá souvětí. Ale není to vždy pravidlem. Autora provází vyspělý literární styl a cit, a tak jejich délku a složitost šije na míru tempu a charakteru příběhu. Velkou devizou knihy je bohatý jazyk, jenž se na čtenáře valí všemi směry v podobě hojných synonym, pěkných metafor (…motor se rozkašlal k životu…) a přirovnání (Budovy po obou stranách se zvedaly do tří nebo čtyřpatrové výšky, černé a úzké jako kostky domina, a stejně závislé na sousedově opoře.) nebo rozmanitých idiolektů, a tvoří další prvek, který román dělí na dva prameny s odlišnou příchutí. Poklidnější, optimističtější tón doprovází rozvláčné, místy až básnické obraty ([molo] Tvořilo jednu ohnutou paži náruče přístavu…), naopak čilejší rytmus a dusivější atmosféru prosycuje kakofonie hovorové mluvy plná citově zabarvených výrazů (páprda, čmajznout) a slangu (geronti, komančové, dát si scuka). Matt v roli vypravěče nezřídka používá spisovný jazyk okořeněný jedním obecným slovem (Jadey nacvaká volbu a stůl mihotavě zezelená.), které v některých vydařených případech posunuje význam na hranici ironie nebo grotesknosti.
Jestli jste četli povídku Kdo se bojí Wolfu 359?, určitě víte, jak snadno dokáže MacLeod měnit masky, to je důvod, proč je hranice mezi seriózním a humorným tenká jako nitka. Ostatně Ken bravurně předvede, co si myslí o malých šedivcích, klasické představě mimozemšťanů doprovázející lidstvo od padesátých let, když je paroduje v restauraci Brána do Říše snů, umístěné v Oblasti 51, kam létá přímý spoj z Los Angeles… A nabízí nám své, mírně řečeno neobvyklé pojetí cizí entity… které koriguje na Mingulay, kde se to hemží rozmanitými formami vyspělého života. Nebe obývají nedotknutelní bozi, mořím a oceánům kralují mocní krakeni, v jejichž lodích cestují ostatní rasy k okolním planetám Druhé sféry. Na souši je situace složitější. Ač zde žije spousta všelijaké prehistorické havěti, například četné druhy hloupých dinosaurů, tradiční složka saurského jídelníčku, musí se o ni dělit čtyři hominidé: sauři, ještěří lidé, velcí individualisti, kteří prahnou po informacích a nehodlají se o ně dělit, morkové, obři, a v neposlední řadě i lidi, potomci Kosmonautů usilovně pracujících na Velkém díle, ambiciózním projektu, který jim má vrátit mezihvězdný pohon.
MacLeod si se svými postavami vyhrál, alespoň co se týká jejich zevnějšku, neboť si libuje v podrobných popisech oblečení a módních doplňků. Celkem slušně umí načrtnout i povahové vlastnosti. Matt je ležérní, ale zdatný pracant, schopný milovat i na velkou vzdálenost, i když s jistými… ústupky. Garde mu dělají dvě dívky. Potrhlá Jadey, vydávající se za americkou studentku, a ztřeštěná pilotka Camila. Obě jsou téměř zaměnitelné, mluví stylem „co na srdci, to na jazyku“ a bez servítků: „To jsem, hergot, zvědavá, jestli tihle frajírci vůbec kdy narazili na někoho, kdo by jim dal takhle pokouřit!“ Jsou natolik dominantní, že by se mohly negovat. Naštěstí to spisovatel vyřešil tak, že se Camila objeví tehdy, když Jadey dočasně opustí jeviště, tím pro každou vytvořil dostatek prostoru, aby netříštily čtenářovu pozornost a každá zvlášť svými bonmoty polechtala bránici. Za zmínku stojí i poťouchlý vědátor Avakian s ďábelským chechtotem. I na vzdálené planetě hraje prim trojice aktérů. Gregor a Alžběta, mořští biologové, dlouholetí přátelé, si jsou srdci tak blízko, přesto se bojí učinit první krok. Hlavně Alžběta se trápí, že Gregor neopětuje její city. A do toho se objeví Lýdie… Naštěstí je s nimi nemluvný, uzavřený, přesto přátelský kolega saur Salasso…
Nejvíce polemik vyvolá politické ladění románu. Evropu roku 2049 po dozvucích třetí světové zastřešuje Evropská unie, ale v rudých barvách ruské levice. Ano, je tomu tak. Historie se ráda opakuje a ti, které jsme vítali jako osvoboditele, se opět záhy stali uchvatiteli. Tentokrát ve větším měřítku. Strana, Evropská lidová armáda a Federální bezpečnostní úřad a drogy pravdy nastolily dobu temna. Pokročilá technika má své výhody, umožňuje „být lidu blíž“, a tak se občané procházejí ulicemi mezi stránky s elektronikou a biotechnologiemi pod dohledem kamer a odposlouchávacích zařízení (většinou odstavených, hackeři mají navrch) za všudypřítomného chytrého prachu. Tudíž nejistota soukromí plodí strach: „Proč nic neřeknou?“ (…) „Protože nevědí, kdo je poslouchá.“ Revolucionáři se sdružili do různých hnutí, ostatní si zvykli: „Co nechápu, je, jak tak dokážete žít. Všecka ta korupce, nadvláda, všecky ty sračky.“ „Není to tak hrozný. Stát po tobě jde o něco drsnějc než v Americe, jasně, ale přiznejme si, že taky víc dělá. Lepší vzdělání, menší znečištění, žádní žebráci…“ „Proč teda všichni nepovstanete a nesvrhnete komouše?“ (…) „Protože to krucinál skoro nikdo nechce, proto!“ Aby ne, každý, kdo chce, si svůj kus demokracie dokáže urvat, ale musí na to chytře, třeba tím, že vytvoří zájmové spolky v trhlinách socialistické demokracie (webblíci).
MacLeod stvořil mimozemšťany, kteří mají velkou moc a rádi se baví, ale nesnáší kapitalisty, původce neřádu: „…když si tohle všechno proberete z politického hlediska, po chvíli nutně dojdete k poznání, že elementárním motorem spamu je kapitalismus. …cíl Strany – společnost ve stacionárním stavu s malou mírou udržitelného, obezřetného, neinvazivního vesmírného výzkumu – je jediný typ společnosti, kterou by emzáci snesli.“ Domníváte-li se, že Věž kosmonautů je příručka Jak úspěšně komunizovat společnost, mohu vás uklidnit. MacLeoda neberte vážně, u něho nikdy nevíte, kdy si z vás střílí. Už jen to, že Amerika je stále ostrovem demokracie a na Mingulay vládne tržní mechanismus, značí, že není až tak kategoricky levicový, nekáže jedinou pravdu a je ochotný o těchto věcech polemizovat. Osobně jsem zastáncem vlády sestávající z obou směrů, neboť leckdy i levá ruka je potřebná. Nebo vám stačí jen pravá? Spravedlnost a pokrok hledejme v rozumných kompromisech. Ať už jsme ale v první nebo druhé sféře, pro každou větší menšinu, společnost, rasu je typické, že si chce vydobýt své místo na slunci, nepouštět si druhé k tělu (sauři, lidé na Mingulay) a nejlépe stát se dominantní vůči druhým, zcela v souladu s teorií evoluce života.
Zcela v duchu kyberpunku je Matt součástí anarchistické organizace, pardon, svazu odborářů plného hackerů, crackerů a lamačů ze staré školy. Doba pokročila natolik, že mnohé profese nahradila UIčka, neboť výpočetní výkon významně vzrostl. Ale ne příliš: „Naštěstí, jinak by se z téhle bandy stali bohové.“ To nic nemění na faktu, že lidé jsou prošpikovaní a ověšení nejrůznějším hardwarem a wet-techem, když jsou k mání …celé řady nových hardwarových souprav, laciných, jednorázových a recyklovatelných jako papír. Neodmyslitelnou a nezbytnou součástí jsou VR brýle, neboli spexy, protože dnes už vše probíhá přes virtuální realitu, kde máte svůj pracovní prostor a s ostatními se připojujete do společného prostoru, v němž váš avatar může nabývat libovolných podob. Samozřejmě jste za všech okolností připojeni k síti, internetu ve 3D. MacLeod celkem hodnověrně nastínil, kam by informační technologie mohly za padesát let pokročit, přesto taková simulace výrobního procesu ve virtuálu vypadá úchvatně.
Známý britský spisovatel fantastiky Ken MacLeod, otec Věže kosmonautů, prvního dílu volné trilogie Světelné stroje, byl doposud v Čechách přehlížen, pomineme-li hrstku povídek, které u nás vyšly v rozmezí několika let. Nakladatelství Laser-books se osmělilo a sáhlo rovnou po trilogii. Po přečtení úvodního svazku série mohu konstatovat, že se rozhodlo správně. Až na pomalý rozjezd a mírně předvídatelný závěr se jedná o počin napěchovaný zajímavými nápady, oplývající poutavou zápletkou, napsaný nezaměnitelným stylem, s velkým potenciálem.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10. Věž kosmonautů přináší řádnou porci dobrodružství, přitažlivou, promyšlenou, překvapivou zápletku a bohatou imaginaci. Navíc podpořenou postkyberpunkem. K tomu si přičtěte autorův hantýrkou okořeněný originální styl, kterým leckdy dokáže zlehčit to, co před chvílí myslel vážně. Zaručuji vám častý úsměv na tváři. MacLeod se nebojí říznout do politiky rudým nožem a vyvolat kontroverzní názory, které ale nikomu nepodsouvá, a tudíž nemůže čtení znechutit. Mezi negativa románu patří počáteční pomalá akcelerace a ke konci lehce předvídatelný, rafinovaně koncipovaný závěr, jenž vás trochu zklame, ale i naláká na pokračování série. Jistě, nalezneme zde spoustu nevyužitého potenciálu, ale to přičítám poslání úvodního svazku, jehož cílem bylo vylíčit, jak a proč se to všechno stalo. A to splnil bezezbytku.
- Ken MacLeod: Věž kosmonautů
- vydal: Laser-books, Plzeň, 2009
- přeložil: Vladimír Lackovič
- obálka: Stephan Martiniére
- 320 stran / 265 Kč
