Na vydání příběhu ikonické postavy si čtenáři počkali poměrně dlouho, ale čekání se jim vyplatilo. Temného příběhu krále lovců démonů se totiž ujal mistr proslavený drsnými příběhy ze světa Warhammeru.

William King si díky sáze o Gotrekovi a Felixovi vybudoval značnou fanouškovskou základnu a on sám si vytvořil na oplátku výborný a velmi osobní vztah k Česku. Jeho původní díla ale už takový úspěch neměla. Na stole se tak objevila otázka, kam by měl ve své tvorbě směřovat dál. King ji vyřešil šalamounsky, nenasměroval se ani k dalšímu novému projektu, ani se nevrátil k Warhammeru, ale vstoupil do jiného populárního franšízového světa. Konkrétně do světa Warcraftu, o kterém zlí jazykové tvrdí, že je to vykrádačka Warhammeru předělaná do počítačové hry, aby její autoři ušetřili na licenci. No buď, jak buď, Warcraft se uchytil, a to nejen mezi počítačovými hráči, ale i na pultech českých knihkupectví. Podařilo se ale ve světě Warcraftu uchytit i Williamu Kingovi?

Inu podařilo. Sešlo se totiž hned několik faktorů, které do sebe skvěle zapadly. Populární, ale hodně rozporuplný hrdina (Illidan Stormrage, mezi svými přáteli známý jako Zrádce), nesmiřitelné hordu Chaosu (pardon Plamenné legie) a několik menších i větších hrdinů povětšinou nedobrovolně zatažených do boje těchto nesmiřitelných mocností. A všechno se to odehrává na zničeném světě Outlandu, kde přežívají poslední zbytky Draeneiů. To jsou ingredience, se kterými umí William King velmi dobře pracovat a v Illidanovi to naplno prodává. Illidan patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo ze světa Warcraftu, jehož literární adaptace mají často dost nevyrovnanou kvalitu.

Osud Illidana patří mezi nejepičtější a nejzajímavější příběhy celého světa Warcraftu. Jde totiž o jednoho z nejmocnějších čarodějů, kteří chodili po Azerothu, několikanásobný zrádce a dvojitý agent opakovaně sloužící Plamenné legii, obráncům Azerothu a sobě. Illidan tolikrát změnil strany, že se nikdo, a to ani jeho vlastní bratr Malfurion nebo jeho neopětovaná láska Tyrande, v něm nedokážou vyznat. Ba co víc, jako jeden z mála dokázal aspoň částečně převést i samotného Podvodníka, Kil ´Jaedenea, pána Plamenné legie. Ovšem daň za boj proti Plamenné legii byla v jeho případě ultimátní. Odvržen svou láskou, rodinou i rasou a přeměněn skrze Lebku Khael´thuzada na démonickou bytost, musel opakovaně zrazovat a opakovaně byl i zrazen.

King navíc zvolil i poměrně nápaditý způsob jak jeho příběh, resp. jednu z jeho částí, čtenáři podat. Illidana totiž povětšinou sledujeme očima „menších“ hrdinů, kteří se pohybují v jeho okolí, ať už mu slouží, nebo ho naopak na smrt nenávidí a neustále pronásledují jako Maiev Shadowsong. Právě konflikt mezi Maiev a Illidanem tvoří osu celého příběhu, a přestože jde o nepřátele doslova na život a na smrt, oba jsou si podobnější, než by si byli ochotni přiznat. Jejich odhodlání dosáhnout cílů, které považují za ušlechtilé, je ohromující a obdivuhodné, přesto je však oba opakovaně zavádí do bodu, kdy se neváhají uchýlit ke zradě a obětovat i své nejvěrnější následovníky. Povýšení vlastního cíle nad životy blízkých představuje jejich největší pojítko.

A právě otázka, co vše lze obětovat, abychom dosáhli cílů, se čtenáři neodbytně bude drát na mysl během celé doby čtení této knihy. Jak daleko je možné zajít v boji proti zlu, aby se člověk zlem samotným nestal? A King předestírá i dost znepokojivé odpovědi – boj s ultimátním zlem vyžaduje ultimátní oběti. Tváří v tvář ohromujícímu zlu je nutné přistoupit na praktiky, které i při nejlepší vůli nelze považovat za pouze morálně pochybné. Málokdy se hodí české přísloví vyhánět čerta ďáblem více než v případě Illidana Stormrage. To není pro znalce Warcraftu nic nového, lze to označit za leitmotiv celého Illidanova příběhu, ale King si velice dobře vybral moment, ve kterém je ho možné naplno ukázat.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Již klasická, a podle všeho nekonečná, je překladatelská debata, která spočívá v problematice „mluvících jmen“. Tady se jde jakousi polovičatou cestou – známá a kodifikovaná jména z oficiálních překladů počítačových her jsou ponechá v původní anglické podobě, zatímco zbytek je povětšinou překládán do češtiny (týká se to hlavně toponym), s tím, že v poznámce pod čarou překladatel uvádí originální název použitý ve hrách. A toto řešení funguje přesně tak, jak si člověk na první dobrou představí – polovičatě. S tím souvisí i občasné chybky v jazykových korekturách textu, které jsou sice řídké, ale samozřejmě vždy představují určitou kaňku na štítě nakladatelské péče.

Pro čtenáře odkojené Warcraftem nicméně bude patrně největším problémem to, že jde jen o přežvýkání příběhu, který byl zcela odvyprávěn ve hře, v podstatě se nic moc nového nedoví a na známé události neposkytuje ani nějak zvlášť odlišný pohled. Přínos této adaptace pro opravdové fanoušky je proto trochu pochybný. Jde o knihu, kterou si užijí spíše čtenáři Warcraftem lehce políbení. Na své si přijdou i fanoušci Warhammerovské ságy Williama Kinga vracejícího se sem s příběhem a stylem vyprávění, který jim bude sedět. Illidan ale neurazí nikoho, kdo nehledá nic víc než poměrně temnou, ale přímočarou a lehce stravitelnou franšízovou knihu.

• William King: Illidan (World of Warcraft 15)
• Fantom Print, 2022
• překlad: Tomáš Kratochvíl
• obálka: Blizzard Entertainment
• 352 stran, 369 Kč (v e-shopu Fantasye již za 258 Kč)