Velké hledání, Kolo času 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert Jordan
 |
V postranních chodbách, kterými se ubírali, bylo pár lidí – většinou sloužících – ale Rand měl pocit, že se všichni schválně dívají na něj. Ne na muže, který je vystrojený na cestu, ale na něj, na Randa al’Thora. Věděl, že si to jenom představuje – doufal, že ano – ale i tak se mu nijak neulevilo, když se zastavili v průchodu hluboko pod pevností před vysokými dveřmi s malým zamřížovaným okénkem a stejně hustě obitými železem, jako byly ty ve vnější hradbě. Pod okénkem bylo klepátko.
Okénkem Rand dohlédl na holé stěny a na dva vojáky s vlasy vyholenými až na kadeř na temeni, kteří s obnaženými hlavami seděli u stolu, na němž stála lucerna. Jeden z mužů si pomalými, dlouhými pohyby ocílky brousil dýku. Když Egwain zaklepala, ani sebou při hlasitém zazvonění železného klepadla o železnou mříž netrhl. Ten druhý, s mrzutým výrazem, vzhlédl ke dveřím, jako by zvažoval, zda se má zvednout. Byl nahrbený a podsaditý, sotva se mohl podívat okýnkem.
„Co chcete? Aha, to jsi zase ty, holka. Jdeš se podívat na svýho temnýho druha? A kdo je tohle?“ Ani nenaznačil, že by chtěl dveře otevřít.
„To je můj přítel, Čangu. Taky se přišel kouknout na pantátu Faina.“
Muž si Randa prohlédl a ohrnul horní ret, až mu byly vidět zuby. Rand si nemyslel, že to měl být úsměv. „No,“ utrousil Čangu nakonec. „Tak. Seš vysokej, co? Vysokej. A na takovýho, jako seš ty, je to slušnej maškarní úbor. Někdo tě chytil mladýho ve Východním Pomezí a zkrotil tě?“ Odsunul závory a otevřel dveře. „No tak pojď dál, jestli chceš.“ Pokračoval posměšným tónem. „A dávej pozor, ať se neuhodíš do hlavy, můj pane.“
Toho se Rand bát nemusel. Dveře by stačily i Loialovi. Rand vešel za Egwain dovnitř a přemítal, zda tento Čangu hodlá způsobit nějaké potíže. Byl to první hrubý Šajnarec, jakého Rand potkal. Dokonce i Masema byl pouze chladný, ne skutečně sprostý. Ale tento chlapík jenom s prásknutím zavřel dveře a zastrčil těžké závory. Pak došel k nějakým policím za stolem a vzal odtamtud lucernu. Druhý muž nepřestával brousit dýku, dokonce od ní ani nevzhlédl. Místnost byla až na stůl, lavice a police holá, na podlaze ležela sláma a v protější stěně byly další železem obité dveře vedoucí hlouběji do vězení.
„Budete chtít nějaký světlo, co,“ žvanil Čangu dál, „tam potmě s tím vaším přítelíčkem temným druhem.“ Zasmál se, drsně a nevesele, a zapálil knot. „Už na vás čeká.“ Strčil lucernu Egwain a skoro dychtivě odemkl vnitřní dveře. „Už na vás čeká. Je tam, v temnotě.“
Rand se ve tmě za dveřmi nejistě zastavil a Čangu se za ním zazubil, ale Egwain Randa popadla za rukáv a táhla ho za sebou. Dveře se s prásknutím zavřely a skoro mládence uhodily do zad. Zazvonilo to, jak Čangu vracel závory na místo. Světlo tu pocházelo pouze od lucerny, malé jezírko v temnotě kolem nich. „Jsi si jistá, že nás nechá odejít?“ zeptal se Rand. Uvědomil si, že ten muž jeho meči a luku nevěnoval nejmenší pozornost, dokonce se ani nezeptal, co je v těch rancích. „To nejsou moc dobří strážní. Co se jeho týče, mohli bychom chtít Faina osvobodit.“
„Oni mě přece znají,“ namítla Egwain, ale znělo to nejistě, a tak dodala: „Pokaždý, když přijdu, chovají se hůř. Všichni strážní. Jsou hrozivější a mrzutější. Když jsem přišla poprvý, Čangu se mnou žertoval, a Nidao teď už ani nepromluví. Ale myslím, že to je tou prací tady, ta určitě člověku náladu nepozvedne. Možná za to můžu já. Tohle místo mi taky na náladě nepřidá.“ Přes svá slova ho s důvěrou vedla do čenočerné tmy. Rand měl volnou ruku položenou na jílci meče.
Bledé světlo lampy ukazovalo širokou chodbu se stejnými železnými okýnky po obou stranách, vedoucími do kobek s kamennými zdmi. Jak procházeli kolem, jenom ve dvou kobkách byli vězni. Ti seděli na úzkých pryčnách, a když na ně dopadlo světlo, stínili si oči rukama a mračili se mezi prsty. I když měli tváře zakryté, Rand si byl jistý, že se mračí. Oči se jim ve světle lucerny leskly.
„Tenhle rád pije a rve se,“ vysvětlovala Egwain a ukázala na hřmotného chlapíka s vpadlými klouby. „Tentokrát úplně sám zničil šenk v krčmě ve městě a několik chlapů ošklivě poranil.“ Druhý vězeň měl honosný, zlatem lemovaný plášť se širokými rukávci a nízkými nablýskanými střevíci. „Ten se snažil odjet z města a nezaplatil přitom účet,“ – tu si Egwain hlasitě odfrkla. Její otec byl v Emondově Roli nejen starostou, ale i hostinským – „a nezaplatil ani půl tuctu kramářů a kupců, co jim byl dlužný.“
Muži jenom prskali a sprostě jim nadávali stejnými výrazy, jaké používaly kupecké stráže.
„Každý den je to s nimi horší,“ pronesla Egwain napjatým hlasem a zrychlila krok.
Už byla dost napřed, když dorazili ke kobce Padana Faina na úplném konci chodby, a Rand se ocitl mimo dosah lampy. Zůstal stát ve stínech mimo světlo. Fain seděl na pryčně a netrpělivě se předkláněl, jako by na něco čekal, přesně jak říkal Čangu. Byl to kostnatý mužík s pronikavýma očima, dlouhými pažemi a velkým nosem. Teď byl dokonce ještě hubenější, než jak si ho Rand pamatoval. To nebyla vychrtlost způsobená vězením – jídlo tu dostávali stejné jako sluhové, a dokonce ani nejhorší zločinec nebyl o nic ukrácen – ale tím, co dělal, než dorazil do Fal Dary.
Pohled na něj přivolal zpátky vzpomínky, bez kterých by se Rand klidně obešel. Fain na kozlíku velkého formanského vozu, jak kočíruje spřežení přes Vozový most, když v předvečer Jarnic přijíždí do Emondovy Role. A o Jarnicích dorazili trolloci, zabíjeli, pálili a lovili. Lovili tři mladé muže, jak říkala Moirain. Lovili mě, jenom kdyby to věděli, a Faina používali jako honicího psa.
Fain při Egwainině příchodu vstal. Oči si před světlem nestínil, dokonce ani nezamrkal. Usmál se na ni, ale ten úsměv měl pouze na rtech, pak zvedl oči nad Egwain a podíval se přímo na Randa, skrytého v temnotě za hranicí světla. Ukázal na něj dlouhým prstem. „Cítím, že se tam schováváš, Rande al’Thore,“ řekl a skoro lkal. „Nemůžeš se schovat, přede mnou ne, a před nimi taky ne. Myslel sis, že to skončilo, viď? Ale ten boj je nekonečnej, al’Thore. Přicházejí si pro mě a přicházejí si pro tebe a válka pokračuje. Ať budeš žít, nebo umřeš, pro tebe to nikdy neskončí. Nikdy.“ Náhle začal zpívat.
„Už blíží se den, kdy všichni budou volní.
Dokonce ty a snad i já.
Už blíží se den, kdy všichni zemřou.
Určitě ty, ale nikdy já.“
Nechal ruku klesnout a zvedl oči, takže hleděl do tmy u stropu. Rty se mu zkroutily v pokřiveném úsměvu a on se uchechtl, jako by ho to, co viděl, pobavilo. „Mordeth ví víc než vy všichni. Mordeth ví.“
Egwain couvala od jeho kobky, až narazila na Randa, takže na mříže Fainovy cely dopadal jenom krajíček světla. Formana skryla temnota, ale pořád slyšeli jeho pochechtávání. I když ho Rand neviděl, byl si jistý, že Fain pořád zírá do prázdna.
Otřásl se a přejel prsty po jílci meče. „Světlo!“ zachraptěl. „Tak tomuhle říkáš takový, jaký býval?“
„Občas je to s ním lepší a občas horší.“ Egwain se chvěl hlas. „Tohle je horší – mnohem horší než obvykle.“
„Rád bych věděl, co tam vidí. Je šílený, když tak zírá na kamenný strop ve tmě.“ Kdyby tam kámen vůbec nebyl, díval by se přímo do ženských komnat. Kde je Moirain a amyrlinin stolec. Rand se znovu otřásl. „Je šílený.“
„Tohle nebyl dobrý nápad, Rande.“ Ohlížejíc se přes rameno na kobku, táhla ho pryč a ztišila hlas, jako by se bála, že by ji mohl Fain zaslechnout. Provázelo je Fainovo chechtání. „I kdyby tady nehledali, nemůžu tu zůstat, když je takový, a myslím, že ty bys taky neměl. Dneska je na něm něco, co…“ Egwain se roztřeseně nadechla. „Existuje ještě jedno místo, který je bezpečný před prohlídkou, dokonce víc než tohle. Předtím jsem se o něm nezmínila, protože bylo snazší dojít sem, ale do ženských komnat se nikdy dívat nebudou. Nikdy.“
„Do ženských…! Egwain, Fain je možná šílený, ale ty jsi ještě šílenější. Před vosami se nemůžeš schovat ve vosím hnízdě.“
„Kde jinde by to bylo lepší? Která je ta jediná část pevnosti, kam žádný muž bez pozvání ženy nikdy nevstoupí, dokonce ani urozený pán Agelmar? Který je to jediný místo, kde by nikoho ani nenapadlo hledat muže?“
„Kde je to jediný místo v celé pevnosti, které bude určitě plný Aes Sedai? To je bláhovost, Egwain.“
Egwain píchla do jeho ranců, jako by bylo vše rozhodnuto. „Musíš si zabalit meč a luk do pláště a pak to bude vypadat, že mi něco neseš. Nemělo by být těžký najít kabátec a košili, co nejsou tak fajnový. Ale budeš se muset shrbit.“
„Už jsem ti říkal, že to neudělám.“
„Protože se chováš jako umíněnej mezek, měl by ses ujmout práva dělat mi nákladní zvíře. Teda pokud opravdu nechceš radši zůstat tady dole.“
Z černého stínu se k nim donesl Fainův tichý smích. „Ten boj nikdy neskončí, al’Thore. Mordeth ví.“
„Měl bych větší naději, kdybych skočil z hradeb,“ zabručel Rand. Ale shodil rance z ramen a začal balit meč, luk a toulec, jak Egwain navrhovala.
V temnotě se smál Fain. „Nikdy to neskončí, al’Thore. Nikdy.“
- překlad: Dana Krejčová