Věk objevů od Stackpolea je promyšlená fantasy trilogie, i když se to nezdá, Michael A. Stackpole: Věk objevů
 |
Rozsáhlá fantasy trilogie z pera Michaela A. Stackpolea ukazuje, že ve světě fantastiky je stále z čeho brát. Věk objevů v sobě skýtá mnohé a to, co by podle čtenářů obsahovat nemohl, nakonec vyplyne nečekaně na povrch. Nese se trochu na jiné vlně, ale je tomu tak z dobrých důvodů.
Příběh trilogie Věk objevů začíná v době 736. roku po Kataklyzmatu, události, která značným způsobem změnila celý kontinent. Tu způsobila bitva mezi císařským vojskem v čele s Císařovnou Cyrsou a barbarskými Turasyndy. Před více jak sedmi stoletími, těsně před tím, než Cyrsa odešla na křížové tažení, rozdělila Císařství na devět knížectví, aby tak předešla jakýmkoli pochybnostem, že její země bude rozvrácena.
V současnosti tato knížectví stále existují a Stackpoleova trilogie se zaměřuje zejména na tři z nich: Deseirion, jenž má ve svém područí dokonale vycvičenou armádu, Erumvirine, které si zakládá na své historii a tradicích, a Nalenyr, oplývající tím nejvzácnějším – kartografy. Lidmi, kteří po Kataklyzmatu objevují nová místa a prostřednictvím svých map tak vdechují život dalším a dalším nalezeným světům.
Je libo nějaký ten experiment? V knihách se objevují bratři Keles a Jorim Anturasiové a jejich sestra Nirati, v čele s dědečkem, vrchním kartografem Qirem. Úplně na počátku jsou Keles i Jorim posláni na dvě různé mise: Jorim se vydává na lodi zvané Hromvlk na východ, kde má na druhé straně moře najít novou zemi, kdežto mladší bratr Keles vyráží úplně odlišným směrem do Ixyllu, aby zjistil, jakým způsobem magie změnila zdejší krajinu. Oba dva bratry provází spousta problémů a pod nohama se jim každou chvíli objevuje nějaký ten klacek. Jorim nakonec nový kontinent nachází, s ním i prastarou civilizaci, která čelí podivným nepřátelům. Keles zase putuje do Ixyllu, v němž objevuje místo, kde má být údajně pohřbená Císařovna. Mezitím dochází k obsazení knížectví Helosunde a následně ke konfrontaci mezi Deseirionem a Nalenyrem. Napětí se stupňuje a konečný střet je nevyhnutelný.
Militaristický fantasy epos není sám o sobě to pravé ořechové, chtělo by to něco víc. To si nejspíše řekl i Stackpole, a tak k základu přidal pár bohů, čachry machry s posmrtným životem a Věk objevů byl na světě. K tomu všemu si tento americký spisovatel vzal inspiraci ze dvou velkých civilizací v naší historii – čínské a indiánské. V průběhu četby lze narazit na termíny jako například jaedunto nebo xidantzu, které dávají jasně najevo inspiraci starověkou Čínou. A Amentzutlové by zase mohli být od nynějška učebnicovým příkladem indiánské etnické skupiny.
 |
Celá trilogie se sice nese v militaristickém duchu, ale mohla by fungovat i jako příručka pro vladaře v praxi. V některých chvílích se čtenář zkrátka nezbaví pocitu, že čte zbeletrizovanou politicko-psychologickou literaturu s nádechem fantasy. Jedná se opět o velmi příjemnou kombinaci.
Trilogie jako vyšitá
Všechny rozbroje mezi knížectvími musí po obsazení Helosunde počkat, na Erumvirine útočí neznámí tvorové, kteří na kontinent doputovali přes moře. Tato neznámá armáda má za cíl s jistotou a velmi rychle obsadit Erumvirine a hned na to i další knížectví. Princ Nelesquin, nepřítel Cyrsy, který vstal z mrtvých, má v plánu spojit všech devět knížectví, aby tak stvořil své vlastní Císařství. I sama Císařovna se ale nenechá vyšoupnout bez boje, a též se objevuje na scéně. Pod jejím vedením se spojí armády Deseirionu, Erumvirine a Nalenyru a snaží se odrazit nepřátelskou armádu. Nicméně, nikdo dosud neví, jaké všechny magické síly se dají do pohybu a udají svůj vlastní směr. Osud je zde velice vrtkavý…
Michael A. Stackpole to očividně vzal pěkně od podlahy. A že staví hodně široko i vysoko. Je vidět, že na sepsání takovéto obsáhlé trilogie rozhodně má, nepouští se zbytečně do něčeho, co by bylo nad jeho síly a čtenáře to vyloženě nebavilo. Kombinuje to, co už má pod palcem, s něčím novým. Rozvíjí své dílo určitým směrem – i když to zprvu nevypadá – a má ho dopředu promyšlené.
Michael A. Stackpole v pěti bodech
- Narodil se 27. listopadu 1957.
- V roce 1986 napsal svůj první fantasy román – Talion: Revenant.
- V současné době žije v Arizoně s ilustrátorkou sci-fi a fantasy Liz Danforth.
- První díl z trilogie Věk objevů vyšel v březnu 2005.
- Hraje indoor fotbal a v garáži má neustálou potřebu něco vyřezávat ze dřeva.
Psát epickou sáhodlouhou fantasy o mnoha desítkách stránek americký spisovatel dokáže (důkazem může být série Válka o Dračí korunu). Ve Věku objevů přimíchává do hrnce snad i celou českou politickou scénu, kterou představují pletichy, korupce, odstraňování svých konkurentů i samotných knížat. Příběh pak opisuje jakousi kružnici, končí tedy přesně tam, kde prve začal. Nejde tedy o typickou linii od A do B, jež se dle množství a intenzity zvratů a zápletek podobá sinusoidě, a čtenář tak opět dostává něco, co přinejmenším vybočuje z řady. Je to sice základ mírně nestabilní, ale značně silný, za který by se nemusel stydět ani lecjaký významný spisovatel.
Věk objevů, který by se mohl nechat nazývat minimálně mini-eposem, je bez diskuzí čtivý a poutavý příběh. Má vzestupnou tendenci, správně se rozjíždí, nějakou chvíli drží člověka v nejistotě a napětí a následně stoupá strmě vzhůru. Tempo roste úměrně s tím, čím méně zbývá stránek. Jak si lze totiž všimnout, Tajný atlas má 520, Kartomancie 470 a Nový svět čítá pouhých (v porovnání s předchozími díly) 446 stran. Je tedy na místě, že Tajný atlas funguje jako seznamovací kniha, jež má za úkol plně uvést do děje a seznámit se všemi místy, charaktery a pojmy, s nimiž se budou čtenáři i nadále setkávat. Kartomancie je kniha typu „mám větší spád než má předchůdkyně, ale stále to není ono“. Zde lze očekávat více než jednu zápletku a tím méně nějakého prvotního rozuzlení. To přichází až s posledním dílem Nový svět. Oproti předchozím knihám je akčnější, živější, čtivější, zkrátka o hodně lepší.
 |
V případě trilogie Věk objevů se mohou vyskytnout tři ustálené kategorie čtenářů: první budou slintat blahem a všude rozhlašovat, jak jsou tyto knihy nanejvýš super; druzí po dočtení zjistí, že vůbec neví, o čem četli, v nejhorším případě trojici románů vůbec nedočtou; poslední z nich budou sklesle koukat a rozhodovat se, na jakou stranu se přikloní.
Stackpoleova trilogie má bezpochyby své mouchy. Značná část toho podstatného se totiž odehrává až v Novém světě. Autor se zejména v prvním díle zaobírá všemožnými politickými machinacemi a jen sem tam dostávají prostor dobrodružné cesty bratrů Anturasiových. Ve druhém díle je to lepší, ale stále to není úplně ono. Místa, kde se řeší politika a různé intriky či zrady, však naštěstí nejsou hluchá ani nudná, jen v mnohých případech nemají tu pořádnou šťávu, aby čtenáře upoutaly tak, jak Michael A. Stackpole plánoval.
Věk objevů jako kontroverzní dílo
Trilogie Věk objevů si bezpochyby zaslouží mnoho přívlastků, mezi nimiž nechybí neotřelá, experimentální, čtivá, akční, napínavá, ale vyfasuje i méně pozitivní – chudá nebo nezáživná. Takto kontroverzní je především kvůli stylu, jakým ji autor napsal. Není tím však myšleno stylem psaní, nýbrž styl pojetí všech tří knih.
Na jednu stranu spisovatel nabídl čtenáři velmi kvalitní počtení, které má svou formu, ucelený tvar a od počátku směřuje ke svému cíli. Z druhé strany k němu postupuje velmi zdlouhavě, jakousi oklikou, která je sice nevyhnutelná, ale pro mnohé čtenáře představuje utrpení.
Stackpole předvedl velice kvalitní výkon, dokázal, že nemá problém přinést na pole fantastiky něco nového, co budou ostatní vychvalovat, a také, že to zvládnou i takoví méně známí lidé, jako je on. Celá trilogie se čte velmi dobře a oplývá vysokým potenciálem, který by se mohl rozvinout a přinést tak třeba další knihy z tohoto světa. Pokud autor podá i další své výtvory takovýmto – nebo alespoň podobným – způsobem, čtenáři se nemají čeho obávat.
- Michael A. Stackpole: Tajný atlas / Kartomancie / Nový svět
- Triton + Epocha, 2011 – 2012
- překlad: Marek Čtrnáct
- obálka: Lubomír Kupčík
- 520/470/446 stran, 399/389/389 Kč (v e-shopu Fantasye již za 355/350/350 Kč)
