Věčná válka,
 |
Joe Haldeman: Věčná válka
Vojín William Mandella nechtěl jít do války. Ale jelikož patřil spolu s ostatními z jeho skupiny k pozemské elitě, byl zatažen do válečného konfliktu vesmírného rozsahu. Dokázal si poradit s krvelačnými Tauřany… Dokázal se vypořádat s hypnostudiem, v jehož průběhu mu do mozku nalili celou válečnou historii Země… Dokázal se přenést i přes to, že mu výbuch utrhl nohu a on musel čekat, až mu znovu naroste… Dokázal žít ve světě lesbiček a homosexuálů, kteří ho považovali za zvrhlíka… Ale když ho oddělili od ženy, kterou miloval, a poslali ji na misi do úplně jiné doby, začal major Mandella uvažovat, za co vlastně bojuje. Druhé, podstatně přepracované vydání klasické SF z prostředí galaktického konfliktu. Autor o něm napsal: „ Toto je definitivní verze Věčné války. Existují dvě jiné verze, avšak kniha, již držíte v rukou, je ta, která byla napsána původně, než mne vydavatelé donutili celou jednu její část přepsat…“
„Dnes večer vám ukážu osm tichých způsobů, jak zabít člověka.“
Chlápek, co tohle prohlásil, byl seržant, který vypadal tak o pět let
starší než já. Takže jestli někdy zabil člověka v boji, ať už tiše
nebo jinak, musel to udělat ještě jako nezletilý.
Znal jsem už osmdesát způsobů, jak zabít člověka, ale většina z nich
byla zatraceně hlučná. Uvelebil jsem se vzpřímeně na židli a nasadil
výraz předstíraného zájmu, ale přitom jsem s očima otevřenýma
dřímal. Totéž dělala většina ostatních. Už jsme věděli, že na tyhle
večerní přednášky obvykle nezařazují nic důležitého.
Probudilo mě vrčení promítačky a pak jsem sledoval krátký film
ukazující těch ‚osm tichých způsobů‘. Někteří z herců museli mít
vymazaný mozek, protože přitom doopravdy zařvali. Když film skončil,
dívka v první řadě zvedla ruku. Seržant na ni kývl a ona se postavila do
vzorového pohovu. Nevypadala špatně, ale šíji a ramena měla trochu moc
svalnaté. Tak vypadá každý, když se pár měsíců tahá s plnou
polní.
„Pane,“ po dobu výcviku jsme museli oslovovat seržanty ‚pane‘,
„většina těch způsobů… vážně, připadají mi… tak trochu
hloupé.“
„Například?“
„Jako třepa zabít chlapa úderem zákopnické lopatky do ledvin. Chci
říct, kdy se nám může doopravdy stát, že budeme mít po ruce jen
zákopnickou lopatku, a ne pistoli nebo nůž? A proč ho s ní prostě
nepraštit po hlavě?“
„Může na ní mít helmu,“ odpověděl docela rozumně.
„Kromě toho, Tauřané pravděpodobně ledviny ani nemají.“
Seržant pokrčil rameny. „Pravděpodobně ne.“ Bylo to v roce 1997 a
tenkrát ještě nikdo žádného Tauřana neviděl; vlastně ani jejich
pozůstatky vetší než sežehnutý chromozom. „Ale chemické složeni jejich
těl je podobné našemu a musíme předpokládat, že jsou to stejně složité
bytosti. Musí mít slabiny, zranitelná místa. Je na vás, abyste zjistili,
kde je mají.
To je velice důležité.“ Píchl prstem do promítacího plátna. „Těchhle
osm trestanců bylo zabito pro vaše dobro, protože vy musíte zjistit, jak lze
zabíjet Tauřany, a musíte to umět dokázat jak s pomocí megawattového
laseru, tak pilníčkem na nehty.“
Posadila se, ale nevypadala příliš přesvědčeně.
„Ještě nějaké otázky?“ Nikdo nezvedl ruku.
„OK. Pó-zor!“ Vyskočili jsme do pozoru a on si nás vyčkávavě
změřil.
„Jděte do prdele, pane!“ ozval se sbor unavených hlasů.
„Hlasitěji!“
„JDĚTE DO PRDELE, PANE!“ Jeden z těch slaboduchých vojenských
vynálezů na povzbuzení morálky.
„To už bylo lepší. Nezapomeňte na zítřejší ranní cvičení. Budíček
ve 3:30, nástup 4:00. Každý, koho nachytám po 3:40, má čárku.
Rozchod.“
Zatáhl jsem zip kombinézy a vydal se sněhem do kuchyně na šálek sóji a
čouda trávy. Vždycky jsem byl schopen urvat pět nebo šest hodin spánku, a
to byl také jediný čas, kdy jsem mohl být sám sebou a alespoň na chvíli
zapomenout na armádu. Pár minut jsem se díval na zprávy. V oblasti
Aldebaranu zařvala další kosmická loď. Došlo k tomu před čtyřmi roky.
Naši tam poslali záchrannou výpravu, ale bude trvat další čtyři roky,
než se tam vůbec dostane. Tou dobou už budou Tauřani mít pod kontrolou
všechny důležité planety.
Když jsem se vrátil na ubytovnu, všichni už leželi a hlavní světla byla
zhasnuta. Celá naše rota šla z jednoho cvičení do druhého už od chvíle,
kdy jsem se vrátili ze čtrnáctidenního výcviku na Měsíci. Šaty jsem si
složil do skříňky, podíval jsem se na ubytovací plán a zjistil jsem, že
mám palandu 31. Zatraceně, zrovna pod topením.
Tak tiše, jak jen to šlo, abych nevzbudil spolunocležníka, jsem se protáhl
mezi závěsy. Nerozpoznal jsem, kdo leží vedle mne, ale ani jsem se o to
nestaral. Vklouzl jsem pod přikrývku.
„Jdeš pozdě, Mandello,“ zívla. Byla to Rogersová.
„Promiň, že jsem tě probudil,“ zašeptal jsem.
„Žádná škoda.“ Přitulila se ke mně a přitiskla se na mne zezadu
celým tělem. Bylo horké a přiměřeně měkké.
Poplácal jsem ji po hýždích způsobem, který byl míněn jako bratrský.
„Brou noc, Rogersová.“
„Dobrou, ty hřebce.“ Vrátila mi laskání mnohem procítěněji.
Proč vás vždycky dají k unavené, když jste čilý, a k čilé, když
jste sám unavený? Poddal jsem se nevyhnutelnému.
- přeložili: P. Hodek a J. Hořejší