David Weber: Ve stínu Saganamiho

Hvězdné království Mantichora opět válčí s republikou Havenem. Studenti posledního ročníku Akademie Královského mantichorského námořnictva odcházejí po vyřazení přímo do žáru boje. Tedy kromě kadetů odvelených na těžký křižník HMS Hexapuma. Ti jsou posláni do hvězdokupy Talbott, do závětří daleko od fronty, aby podporovali mírové začlenění hvězdokupy do Hvězdného království na základě svobodné vůle jejích občanů vyjádřené v referendu. Takové nudné vyhlídky nejsou právě to, co by žáci Honor Harringtonové očekávali. Jenže věci nejsou tak klidné a jednoduché, jak se zdají. Pirátům, teroristům, genetickým otrokářům, pašerákům zbraní, lokálním politickým odpůrcům, arogantním byrokratům Solárního svazu i hrabivým obchodním korporacím stojí v cestě jenom Hexapuma, její válkou unavený kapitán a žáci Honor Harringtonové. Oporou jim je jenom tradice Edwarda Saganamiho. Tradice, která od královských důstojníků někdy vyžaduje čelit nepředstavitelné přesile… a zemřít v boji.

Admirál Červených lady dame Honor Harringtonová, harringtonská místodržící a vévodkyně z Harringtonu seděla vedle viceadmirála Červených dame Beatrice McDermottové, baronky z Albu a mlčky přihlížela, jak se plní pohodlná sedadla amfiteátru hlediště obřího holografického simulátoru. Obecenstvo bylo ukázněné. Bylo také o něco méně početné, než by bylo před několika roky. Vyskytovalo se v něm i méně mimomantichorských uniforem a velkou většinu těch cizích, které ještě zůstaly, představovaly modré barvy Vesmírného námořnictva Graysonu. Několik menších spojenců Hvězdného království výrazně omezilo počty svých kadetů posílaných na ostrov Saganami a erewhonské uniformy zde nebyly zastoupeny vůbec. Dame Honor se podařilo – kdovíjak – udržet klidný výraz, když si vzpomněla na zachmuřené kadety, kteří se hromadně odhlašovali, když jejich vláda ukončila dlouholeté spojenectví a Hvězdným královstvím Mantichorou.
Těm mladým mužům a ženám, z nichž mnozí bývali její studenti, když sama na ostrově učila, to navzdory osobnímu pocitu zrady nevyčítala. Ani jejich vládě to dost dobře nemohla vyčítat. V hloubi duše si přála, aby mohla, jenže dame Honor věřila na to, že si člověk nemá nic nalhávat. Důvěru Hvězdného království nezradil Erewhon. Byla to sama vláda Mantichory.
Pozorovala, jak se poslední kadet usazuje na místo s vojenskou precizností, jaká mohla uspokojit i námořní pěšáky ze Saganami. Potom dame Beatrice ze sousední židle vstala a rázným, třebaže odměřeným krokem vykročila k tradičnímu stupínku.
„Po-ZOR!“
Drsný hlas hlavního seržanta Sullivana se nesl rozlehlým simulátorem tak zvučně, že by i zdatný operní pěvec měl co dělat, aby se mu vyrovnal, a odpovědělo mu dokonale synchronizované hromové „Prásk!“ jedenácti tisíc okamžitě reagujících, do blýskava naleštěných bot sražených dohromady. Pět tisíc pět set kadetů a kadetek se postavilo do pozoru, oči upřené před sebe, ramena napřímená, záda rovná jako pravítko, palce na švech kalhot, a ona se na ně bez jediného mrknutí dívala.
Byli vyřazováni brzy. Ne tak brzy jako někteří jejich předchůdci před rozhodující ofenzívou Osmé flotily pod velením hraběte White Havena. Ale mnohem dříve než jejich bezprostřední předchůdci, poté, co byl nyní triumf Osmé flotily zahozen jako bezcenné smetí. A nemířili na mírové kadetské praxe, nýbrž přímo do víru nové války.
Ztracené války, pomyslela si dame Beatrice trpce a přemítala, kolik těch mladistvých tváří zahyne v příštích zoufalých měsících. Kolik mozků za těmi obličeji skutečně chápe tu monumentální zradu, která je posílá do výhně?
Hleděla na ně jako mistr mečíř hodnotící lesk nově ukovaných čepelí a pátrající po skrytých vadách třpytivého ostří. Zatímco se chystala k jejich závěrečnému zakalení, uvažovala, jestli broušená ocel obstojí ve smršti boje, který je očekává.
Pohov, dámy a pánové.“
Hlas velitelky akademie, vyrovnaný melodický kontraalt, vytryskl do vyčkávavého mlčení a naplnil ticho svou klidnou silou.
Odpovědí jí bylo rozsáhlé šoupání bot, jak tisíce kadetů zaujaly uvolněný přehlídkový postoj, a ona se jim ještě několik vteřin zpříma dívala do očí. „Naposledy jsme se zde shromáždili před zahájením vašich kadetských praxí,“ oslovila je. „Je to zvyk, společný prožitek toho, jaká služba v námořnictvu skutečně je a co vás může stát, jenž je součástí života ostrova Saganami déle než dvě stě let. Podle tradice v tuto chvíli mívá ke studentům proslov velitel akademie, ale i z tohoto pravidla se najdou výjimky. Jednou z takových výjimek byla admirál Ellen D’Orvillová. A stejně tak admirál Quentin Saint-James.
Letošní rok přináší opět takovou výjimku, neboť máme tu čest a výsadu přivítat mezi námi admirála lady dame Honor Harringtonovou. Ta se na Mantichoře zdrží jen tři dny, než se po reaktivaci vrátí k Osmé flotile, aby se znovu ujala velitelské funkce. Mnozí z vás měli to privilegium studovat u ní v nižších ročnících. Nikdo z vás nemůže udělat nic lepšího než mít při své kariéře stále před očima její příklad. Pokud dnes někdo v královské uniformě plně chápe tradici, která nás sem dnes všechny přivedla, je to ona.“
V sále panovalo naprosté ticho, a když Honor vstávala ze židle, cítila, jak se červená. Smetanovo-šedý stromový kocour na jejím rameni seděl bez pohnutí jako socha, hrdě vztyčený, a oba vnímali emoce shromážděných kadetů. Ty emoce se sice soustředily na ni, ale jen částečně. Pro dnešek totiž byla pouze součástí, pouze mluvčí něčeho většího než jen jedna žena, byť by dokázala sebevíc. Ztichlí kadeti to možná ještě úplně nechápali, ale tušili to a tiché očekávání, které na nich bylo znát, působilo dojmem dřímající sopky pod chladným bílým příkrovem sněhu.
Dame Beatrice se otočila k ní a postavila se do pozoru. Rázně zasalutovala a Honor vylétla ruka vzhůru v odpověď stejně řízně a precizně, jako v den vlastního Posledního představení. Potom obě spustily ruce a zůstaly stát naproti sobě.
„Vaše Milosti,“ vybídla ji prostě dame Beatrice a ustoupila stranou.
Honor se zhluboka nadechla a rázně přistoupila k pultíku, který jí dame Beatrice uvolnila. Zaujala místo za ním, vysoká a vzpřímená s Nimitzem, nehybným jako socha, na rameni a rozhlédla se po tom zářícím moři mladých očí. Vzpomínala na Poslední představení. Vzpomínala na to, jak byla jedním z kadetů skrytých za těmi pohledy. Vzpomínala na to, že i toho dne měla na rameni Nimitze, dívala se na velitele Hartleye, cítila mystické spojení mezi sebou a jím, se všemi ostatními kadety i se všemi důstojníky, kteří nosili černou a zlatou barvu Hvězdného království před ní. A nyní zase ona stanula před novým arzenálem zářících naleštěných čepelí, aby vykonala přehlídku jejich mládí a slibnosti… i smrtelnosti. A aby skutečně cítila – neboť nyní to mohla fyzicky vnímat – tlumenou, nicméně vibrující naději a jednotu, která je všechny objímala.
„Za několik dní se budete hlásit do první skutečné služby na palubě lodi,“ řekla konečně do jejich mlčení. „Doufám, že vás instruktoři na tu zkušenost náležitě připravili. Jste naše nejlepší a nejschopnější naděje, nejnovější článek řetězu odpovědnosti, povinnosti a obětování, který byl ukován na kovadlině pěti století existence vojska. Je to těžké břemeno, které může skončit – a také skončí – smrtí některých z vás.“
Odmlčela se, zaposlouchala se do ticha a cítila jeho tíži.
„Vaši instruktoři tady na ostrově udělali, co bylo v jejich silách, aby vás na to břemeno, na tu realitu připravili. Pravda, dámy a pánové, však je taková, že vás na to nikdo nemůže skutečně připravit. Můžeme vás učit, cvičit, podělit se s vámi o kolektivní zkušenosti, ale nikdo s vámi nemůže být přímo v ohni. Ano, žebříček velení, vaši nadřízení i muži a ženy pod vaším velením… ti všichni tam budou. Přesto v té chvíli, kdy budete naostro konfrontováni s povinností a smrtelností, budete sami. A to, dámy a pánové, je chvíle, na jakou vás žádný výcvik a žádný učitel nemůže doopravdy připravit.
V tu chvíli se budete moci opřít pouze o čtyři věci. O svůj výcvik, který jsme vedli tak všestranně, náročně a přísně, jak to jen šlo. O svou odvahu, jež může pramenit jenom z nitra. O svou oddanost mužům a ženám, se kterými sloužíte. A o tradici Saganamiho. Někteří z vás, většina z vás, ve výzvě té chvíle obstojí. Někteří se budou snažit ze všech sil a zjistí, že ani všechen výcvik a odvaha ve vesmíru vám nezaručí nesmrtelnost. A některé, doufejme, že jen velice málo, ta chvíle zlomí.“
Zvuk kolektivního nadechnutí zněl málem ohlušivě a všechny pohledy se upíraly na ni.
„Úkol, ke kterému jste byli povoláni, břemeno, které jste se dobrovolně zavázali nést pro svou královnu a království, pro svého protektora, svou planetu, pro lidi, kterým sloužíte, je ten nejstrašnější, nejnebezpečnější a nejčestnější ve vesmíru. Rozhodli jste se z vlastní svobodné vůle postavit sebe a své životy mezi lidi a hvězdné státy, které milujete, a jejich nepřátele. Bojovat, abyste je bránili, zemřít, abyste je ochránili. To břemeno nesli už jiní před vámi, a přestože vás nikdo nemůže skutečně naučit, co to reálně znamená a jaké to po vás bude vyžadovat oběti, dokud to na vlastní kůži nezažijete, zůstává mnohé, co se můžete naučit od těch, kdo nás již opustili. A to, dámy a pánové, je důvod, proč jste dnes na místě, na kterém se ocitá každý výstupní ročník kadetů v předvečer nástupu kadetské praxe posledních dvě stě čtyřicet tři standardních roků.“
Stiskla tlačítko na pultíku před sebou a osvětlení ztemnělo. Na okamžik nebylo vidět nic než sametově hustá tma, narušovaná pouze tečkami kontrolek na ovládacím panelu na pultíku, jež se vpalovaly do tmy jako ztracené osamělé hvězdy.
A potom se náhle rozsvítilo další světlo. Světlo v hlubinách simulátoru.
Byla to světlem vymodelovaná podobizna muže. Na jeho vzhledu nebylo nic výjimečného. Byl o něco menší než střední výšky, se snědou pletí, velkým nosem, tmavohnědými, poněkud ustupujícími vlasy, a černé oči lemovala výrazná kožní řasa. Na sobě měl starodávnou uniformu, vyšlou z módy před více než dvěma standardními stoletími, a pod levým ramenem měl zasunutou brigadýrku, kterou Královské mantichorské námořnictvo ve výstroji před sto sedmdesáti standardními roky nahradilo baretem.
„Vaše Veličenstvo,“ promluvil a jeho zaznamenaný přízvuk byl starodávný stejně jako uniforma, řízný a srozumitelný, ale přesto ozvěna z jiného času. Duch uchovaný v elektronickém rubáši. A přesto, navzdory prachovému nánosu všech těch roků, které uplynuly od doby, kdy ten muž dýchal, spal a snil, v sobě něco měl. Nějakou nedefinovatelnou jiskru, která žhnula ještě dnes.
„Dovoluji si ohlásit, že síly svěřené mému velení se střetly s nepřítelem,“ pokračoval. Přestože vás musím s hlubokou lítostí informovat o ztrátě HMS Triumf a HMS Vzdorný v akci proti pirátským plavidlům se základnou u Trautmanovy hvězdy, musím vám současně oznámit, že jsme zvítězili. Potvrzujeme zničení třinácti nepřátelských křižníků, lehkých křižníků a torpédoborců a veškeré infrastruktury základen v soustavě. Kromě toho jsme ukořistili jeden torpédoborec, jeden lehký a dva těžké křižníky a dva bitevní křižníky. Zdá se, že několik z těchto jednotek jsou moderní solariánské konstrukce s podstatně těžší výzbrojí než má většina ‚pirátů‘. Utrpěli jsme vážné ztráty i škody a byl jsem nucen odeslat HMS Vítězný, Swiftsure, Mars a Agamemnon k opravám. Převelel jsem dostatek příslušníků jejich posádek k jiným jednotkám pod svým velením, aby doplnili posádky mých zbylých plavidel na plný stav, a veliteli Swiftsure kapitánu Timmermanovi jsem jakožto nejvyššímu důstojníkovi odřadu dal pokyn k návratu s ukořistěnými loděmi do Hvězdného království.
S ohledem na naše ztráty a na oslabení mé eskadry bude nutné dočasně přerušit ofenzívní operace proti pirátské základně, kterou jsme identifikovali. S lítostí vás musím informovat, že jsme získali další podpůrné důkazy, včetně kvality nepřátelských válečných lodí, že do takzvaného ‚pirátství‘ tady v Konfederaci jsou zapleteny jak Lidské pracovní síly, a.s., tak jednotlivci z nejvyšších míst slezské vlády. Za těchto okolností nevěřím, že můžeme spoléhat na ochranu našeho obchodního loďstva ze strany konfederačního námořnictva. Naopak lze neefektivnost jednotek konfederačního námořnictva přidělených k ochraně konvojů nepochybně vysvětlit dohodou mezi vysokými členy vlády a těmi, kdo na naše obchodní lodě útočí.
Vzhledem k těmto novým důkazům a ke svým prořídlým stavům nevidím jinou možnost než rozptýlit svůj úderný svaz, aby zajistil doprovod těmi nejrizikovějšími oblastmi. Lituji, že mě okolnosti donutily dočasně upustit od ofenzívních akcí, ale mám rozhodně v úmyslu obnovit operace v širším měřítku, jakmile mi přijdou posily, které jsou v současné době na cestě do Slezska.
Připravil jsem pro admiralitu podrobnou zprávu a její kopii jsem přiložil i k této depeši. Vaše Veličenstvo, mám tu čest zůstávat vaším nejvěrnějším a nejposlušnějším poddaným.
Saganami konec.“
Uklonil se, sice nepatrně, ale nesmírně důstojně, a jeho obraz se rozplynul.
Nastala další chvilka tmy, v níž obecenstvo zůstalo samo se vzpomínkou na jeho hlášení. Jeho poslední hlášení královně Adrienne, panovnici, která poslala jeho eskadru do Slezska. A potom holodisplej znovu ožil.
Tentokrát byly obrazy dva, oba záběry na velitelské paluby. Jedna byla velitelská paluba nákladní lodě, druhá můstek válečné lodě.
Posádka můstku nákladní lodě seděla na svých stanovištích, ramena napjatá, obličeje kamenné, dokonce vyděšené. Kapitán nákladní lodě se tvářil stejně úzkostně jako jeho důstojníci, ale neseděl ve velitelském křesle, nýbrž stál vedle něj a díval se na obrazovku komunikátoru, jež mu zprostředkovávala spojení s druhou lodí.
Můstek válečné lodě vyhlížel podle moderních měřítek nezvykle a stísněně. Přestože patřil „bitevnímu křižníku“, byl menší než u mnoha moderních těžkých křižníků a displeje a zbraňové pulty byly beznadějně zastaralé. Na velitelské palubě stál týž důstojník s mandlovýma očima ve starodávném skafandru mnohem objemnějším a neohrabanějším než moderní kosmický oblek. Bojové zákresy na taktickém úseku červeně zářily a jeho hlas podbarvoval disciplinovaný proud pracovních hovorů posádky můstku.
„Moje rozkazy nejsou předmětem diskuse, kapitáne Hargoode,“ prohlásil pevně. „Konvoj se okamžitě rozptýlí a jeho plavidla budou pokračovat k hranici hyperlimitu jednotlivě po kursech s nejkratší dobou letu. Ihned, kapitáne.“
„Já přece vaše rozkazy neodmítám, sakra!“ odsekl kapitán Hargood ostře. „Jenom se vám snažím rozmluvit zahození vaší lodě a životů všech lidí na ní!“
„Cením si vaší snahy,“ opáčil komodor Saganami s úsměvem na pevně sevřených rtech.
„Obávám se však, že je marná. A teď otočte loď a zmizte odsud.“
„Krucinálfagot, Eddy!“ vybuchl Hargood. „Těch parchantů je šest a dva z nich jsou bitevní křižníky! Co si, do hajzlu, myslíš, že dokážeš? Na rozdíl od nás máš páru na to, abys je nechal za sebou, tak to zatraceně udělej!“
„Až skončíme, už jich nebude šest,“ řekl Saganami temně, „a každý, kterého zničíme nebo aspoň ochromíme, bude chybět při pronásledování jednotek konvoje. Nebudu se s tebou dál hádat, Jamesi. Sbal loď a svoje lidi a padej domů za ženou a dětmi. Saganami konec.“
Displej kapitána Hargooda zhasl a jeho holografický obraz svěsil ramena. Asi deset vteřin nehnutě hleděl na prázdnou obrazovku, pak sebou trhl a obrátil se ke svému astrogátorovi.
„Slyšel jsi ho,“ řekl ztěžka a v obličeji vypadal o desítky let starší než před chvílí. „Odvez nás odsud.“
„Ano, pane,“ odpověděl astrogátor tiše.
Výjev v simulátoru se opět změnil. Záznam rozhovoru mezi Hargoodem a Saganamim skončil. Nahradil jej velký taktický displej, tak starý, že jeho symbolika byla otitulkována modernějšími značkami, které dokázal číst soudobý taktik. Ve světelné liště na spodku displeje poblikávalo jméno lodě: RMMS Princ Harold, loď kapitána jamese Hargooda.
Obraz na displeji nebyl příliš podrobný navzdory všemu, co umělo počítačové zesílení. Vzdálenost byla velká a senzory, které dodávaly signál, byly produktem techniky, jež byla podle moderních měřítek hrubá a omezená. A i kdyby to neplatilo, Princ Harold byl obchodní, nikoliv válečná loď. Ale výsledné rozlišení stačilo
Jediný zelený symbol označený jménem Niké se řítil kupředu a ostře akceleroval proti šesti jiným symbolům zářícím barvou čerstvé krve, vyhrazenou nepřátelským jednotkám. Dva z nepřátel byli identifikováni jako bitevní křižníky. Další byl těžký křižník. Zbývající pak „pouhé“ torpédoborce. Vzdálenost se zdála absurdně malá, ale nikdo dosud nevypálil. Tehdejší zbraně byly příliš primitivní, příliš krátkodosahové. Ale to se mělo změnit, neboť vzdálenost neustále klesala, jak se Niké blížila střetu s nepřítelem.
Z výmetnic vylétly první střely a obrazový záznam senzorů Prince Harolda náhle pohltilo prudké zrnění rušiček. Symboly téměř úplně zanikly v elektronickém víření, ale jen na okamžik. Potom řada programových filtrů odstranila poruchy a obraz byl opět zřetelný a ostrý. Nedostatek údajů prozrazoval, do jaké míry byly senzory Prince Harolda postiženy, ale údaje, které byly k dispozici, byly křišťálově jasné… a kruté.
Navzdory hroznému nepoměru sil trvala bitva přes čtyřicet minut. Čtyřicet minut se v hledišti, kde pět tisíc pět set kadetů upíralo oči na displej, neozval jediný zvuk, jediné zašeptání. Sledovali, jak se ten jediný vzdorný zelený korálek sune přímo k více než čtyřnásobku vlastní palebné síly. Sledovali, jak soustředí palbu s chladnokrevnou přesností, jež prozrazovala, že loď nebere ohledy na vlastní přežití. Zahájila palbu nikoliv na protivníkovy bitevní křižníky, nýbrž na doprovodné torpédoborce a bušila do nich termonukleárním hromem starodávných kontaktních bojových hlavic. A jak se vzdálenost zkracovala, sápala se po nich koherentním světlem bočních laserů.
Všichni přítomní diváci chápali, co vidí. Komodor Saganami nebojoval tak, aby přežil. Bojoval tak, aby zničil nebo ochromil co nejvíc pirátských plavidel. Pomalé a neozbrojené obchodní lodi bylo jedno, jestli ji piráti doženou v torpédoborci nebo v superdreadnou­ghtu. Jakýkoliv pirát mohl zničit jakoukoliv obchodní loď a pirátských lodí byl stejný počet jako lodí v Saganamiho konvoji. Každá loď, kterou zneškodní, znamenala, že jedna obchodní loď přežije… a torpédoborce mohl zničit snadněji než bitevní křižníky.
Niké se hnala kupředu vývrtkou kolem základního vektoru, zuřivě se převalovala, aby nastavila palbě gravitorový klín, a zase se napřimovala, aby vyslala boční salvu laserů skrz křehký boční štít torpédoborce. Cíl se stočil stranou, chrlil vzduch, trousil za sebou trosky. Jeho klín se rozkolísal, pak zhasl a Niké jej jedinou střelou odeslala do pekla, v jaké snad jeho posádka věřila. Současně se už otáčela, aby zpustošila dalšího jeho druha. Zelený symbol se zmítal a houpal, proplétal se mezi nepřáteli a přibližoval se na vzdálenost, jež byla sebevražedná i při tehdejších zbraních s kratším dostřelem. Manévry Niké vynikaly elegancí a čistotou. Letěla neochvějně vstříc zkáze, ale přesto tančila. Smířila se se svou obětí a ruka, která ji vedla, tvarovala její kurs s mistrovskou dokonalostí.
Jenže elegance není pancíř, ani nezaručuje nesmrtelnost. Jiná loď by zanikla dříve než ona, byla by zasypána nepřátelskou palbou, zabloudila by do cesty vražedné salvě. Ale ani Niké se nemohla vyhnout veškeré smršti zkázy, kterou po ní nepřátelé vrhali, a vedle jejího symbolu se rozsvěcovaly kódy poškození, jak svůj cíl nacházel jeden zásah za druhým.
Druhý torpédoborec vybuchl. Potom třetí odvrávoral stranou, z příďového gravitoru polámaná a rozbitá ruina, a Niké se obrátila proti těžkému křižníku. Její střely se do něj zakously, poškodily gravitory a ochromily jej natolik, že mu dokázala utéci i těžkopádná obchodní loď. Symbol Niké obklopoval šarlatový opar, indikující únik vzduchu. Její zrychlení neustále klesalo s každým uzlem alfa nebo beta ustřeleným z gravitorových prstenců. Její palba řídla, jak se jedno po druhém rozlétala na kusy stanoviště laserů i výmetnic střel – i s lidmi, kteří je obsluhovali.Dame Honor a Nimitz už viděli hrůzy boje, viděli přátele roztrhané na kusy, nádherné lodě roztříštěné a rozlámané. Na rozdíl od přihlížejících kadetů dame Beatrice věděli, jak to muselo vypadat na můstku Niké, v jejích chodbách, v pancéřovaných kabinkách, kde obsluha zbraní bojovala a klela… a umírala. Avšak tihle přihlížející kadeti věděli, že jim chybí zkušenosti dame Honor, věděli, že jsou svědky něčeho, co přesahuje jejich zkušenosti a chápání. A že to něco si pro ně jednoho dne může přijít stejně, jako si to před tolika lety přišlo pro Edwarda Saganamiho a posádku HMS Niké.
Těžce pochroumaný bitevní křižník se převrátil do palebné polohy v těsné blízkosti sotva osm tisíc kilometrů od cíle a vystřelil ze všech dosud funkčních zbraní levoboční baterie na jeden z nepřátelských bitevních křižníků. Předaná energie roztříštila pancíř, pronikla hluboko do trupu a odklonila pirátskou loď do strany. Ta se nesla kupředu už jenom několik okamžiků a vzápětí zmizela v obrovské explozi.
Ale Niké za to vítězství zaplatila. Když se převracela k palbě, druhý, nepoškozený pirátský bitevní křižník konečně stihl zaměřit tak, že mu ve střelbě nepřekážel zručně nastavovaný gravitorový klín Niké. Jeho energetické zbraně, stejně výkonné jako zbraně Niké, zazářily. Saganamiho loď byla silněji opancéřovaná než křižník nebo torpédoborec, ale nebyla to bitevní loď ani dreadnought. Byla jenom bitevní křižník. Její pancíř se roztříštil, z narušeného trupu tryskal vzduch, příďový gravitorový prstenec zablýskl a zhasl.
Niké se zakymácela a pokusila se odvrátit od protivníka a těžký křižník, který už ochromila, na ni vyslal plnou salvu střel. Bodová obrana některé zlikvidovala, ale čtyři explodovaly na kolísajícím štítu a zazářily další kódy škod, když část jejich zuřivě uvolněné energie přemohla přetížené generátory a vpálila se do jejího boku. A potom nepřátelský bitevní křižník vypálil znovu. Zelený symbol, orámovaný zářícím červeným kroužkem na znamení kritického poškození, se zakymácel a na taktickém displeji se otevřelo okno.
Byla to spojovací obrazovka. V okénku s datem a časem v pravém spodním rohu blikalo jméno Prince Harolda, identifikující příjemce nahrané zprávy, a nejeden kadet sebou znatelně trhl, když zjistil, že se dívá do předsálí pekla.
Můstek Niké byl zahalen řídkým kouřem, ve vírech proudícím k děrám v přepážkách a bezednému vakuu za nimi. Elektrické požáry bez kontroly jiskřily, z astrogačního úseku zbývala jen změť trosek a palubu pokrývaly mrtvoly. Obličej Edwarda Saganamiho hledící do kamery zalévala krev a další krev se mu valila z hluboké rány na pravém rameni po pravé straně kosmického obleku. Taktický displej za ním stále svítil. Symboly na něm, údaje o škodách v bočním sloupci a zlověstné kódy škod na přehledném schématu lodě blikaly a mrkaly, jak kolísalo napětí. Ale údaje na něm stále byly a stále ukazovaly druhý bitevní křižník, jak manévruje k poslednímu smrtícímu výstřelu, kterému se Niké už nemohla vyhnout.
„Je po nás, Jamesi,“ řekl Saganami. Hlas měl chraptivý, skřípavý bolestí a ztrátou krve, ale tvářil se téměř klidně. „Pověz to královně. Pověz jí, co moji lidé udělali. A pověz jí, že je mi lí…“
Simulátor zčernal. V neosvětleném hledišti panovalo naprosté ticho. A potom se zvolna objevil další obraz. Byl to zlatý kříž a paprsky Medaila parlamentu za statečnost na modro-bílo-červené stužce. Stejné barvy zářily mezi stužkami na prsou dame Honor, ale tato medaile za statečnost byla jiná. Byla to vůbec první udělená Medaile parlamentu za statečnost a visela před nimi snad dvacet vteřin.
A potom se světlo znovu rozsvítilo a lady dame Honor Harringtonová, velitel čerstvě reaktiovované Osmé flotily Mantichorské aliance se rozhlédla po čtyřstém jedenáctém závěrečném ročníku Akademie Královského mantichorského námořnictva. Kadeti upírali pohledy na ni a ona se zhluboka nadechla.
„Dámy a pánové,“ zazněl zřetelně a silně její soprán, „tradice žije!“
Uplynulo dalších šedesát sekund hutného ticha a potom…
„Rozchod, dámy a pánové,“ řekla velmi tiše.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami, a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

• přeložil: Jiří Engliš

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).