I více než sedmdesát let po skončení druhé světové války tvoří třetí říše a vše s ní spojené nedílnou součást naší historie, ale také popkultury. Dokonalí padouši, slizcí gestapáci, hororové obrazy koncentračních táborů, brutální řežby na bitevních polích od Atlantiku po Pacifik, od Evropy přes Afriku po Asii…, ale i bláznivé černé komedie nebo svérázné městské legendy.

Jen máloco kdy podnítilo tolik rozmanitých příběhů. Málokdo dokáže představovat tak dokonalé bezcharakterní zlé postavy nebo naopak terče parodie a posměchu jako nacisté. Právě proto jsme dali nacisty na hraní těm nejlepším spisovatelům a spisovatelkám domácí fantastiky napříč generacemi. Připravte se na popkulturní blitzkrieg, jaký jste ještě nezažili!

Z povídky Pavla Fritze Tenkrát na Ukrajině

„Vpřed!“

Motor s rachocením naskočil, probuzená obluda sebou trhla a housenkové pásy začaly drtit tvrdou zeminu. Hans, sedící jako střelec u nohou velitele, tiskl čelo k neklidné opěrce teleskopického zaměřovače a sledoval výseč terénu před sebou. Na uších měl nasazena slabě praskající sluchátka, ke krku přiléhal hrdelní mikrofon snímající hlas přímo z hlasivek.

„Vezmi to víc vlevo!“ dirigoval Praun řidiče.

Minuli poslední předsunuté hnízdo vlastní pěchoty a rozjeli se napříč krátery posetou zemí nikoho, z níž co chvíli vytryskl k obloze mohutný gejzír hlíny. Sovětské dělostřelectvo pokrývalo plošnou palbou celý prostor.

„Ještě víc vlevo!“

Hans si olízl suché rty. Už nyní bylo v bojovém prostoru pěkné vedro.

„K těm keřům!“

V terénu přibývalo nerovností. Řvoucí stroj šplhal vzhůru a opět se propadal jako člun na vlnách.

„Pozor, už jsme tady!“

Ve vysoké trávě se černala úzká koryta zákopů, většinou patrná až z nejkratší vzdálenosti. Na jejich dně zahlédl přikrčené Ivany. Šestice Tigerů v klínové formaci překonávala první sovětskou linii.

„Dál!“

Zákopů přibývalo, ale stále se nacházeli nejméně kilometr od hlavních obranných postavení.

„Stůj!“

Řidič dupl na brzdu.

„Bunkr na jedenácti hodinách, vzdálenost 450 metrů!“

Hans sešlápl pedál hydraulického ovládání a věž se začala otáčet. Přitom horečně pracoval oběma rukama. Levou nastavoval stupnici zaměřovače, pravou uchopil kolo ovládající elevaci kanonu. Nabíječ vrazil do komory první granát.

Prásk!

„Moc vysoko!“

Bunkr byl nízká dřevěná stavba zasypaná vrstvou hlíny. Hans provedl opravu zaměření a podruhé zmáčkl spoušť.

„Zásah!“

Granát zřejmě explodoval uvnitř stavby, neboť ze střílen vylétla oblaka prachu.

„Řidič, vpřed!“

Znovu se rozjeli.

Obraz v zaměřovači trhaně poskakoval. Nízká terénní vlna, další pásmo zákopů, závoje dýmu plazící se u země a snižující viditelnost…

„Koupili jsme to!“

Slabé cvrknutí bylo v motorovém řevu téměř nepostřehnutelné. Čelní pancíř zasáhla protitanková střela menší ráže a zřejmě v něm zanechala vryp připomínající škrábanec od nehtu.

„Dělo na desáté hodině! Vzdálenost 230 metrů! Kurte, žeň k němu!“

Praun se rozhodl neplýtvat granátem.

„Je to pětačtyřicítka…“

Dělo bylo maskované suchými keři, přesto šlo dobře rozeznat. Hans si mechanicky pohrával se zaměřovačem, velitelův rozkaz ho však odsoudil k nečinnosti. Jako bojem rozpálenému střelci mu role nezúčastněného diváka působila téměř fyzické utrpení.

Ačkoli valící se tank rychle zkracoval vzdálenost, Rusové chladnokrevně pokračovali v palbě. Buď byli tak stateční, nebo nevěděli, co je Tiger. Další přesně mířená střela zazvonila o pancíř. „Hajzlové,“ zavrčel radista a zmáčkl spoušť kulometu.

Na štítu malého protitankového děla se několikrát jasně zablýsklo. Začínaly být rozlišitelné detaily. Čtyřicet metrů od cíle ztratili dva Ivani nervy. Opustili hrozen těl namačkaný za štítem a zkusili zdrhnout. Prvního ulovil Dietrich po pár skocích, druhý někam zmizel. Zbytek obsluhy prokázal fanatickou výdrž. Dokonce stihli ještě jednou vystřelit.

„Držte se!“ houkl řidič.

Zazněl pronikavý skřípot drceného kovu, ale náraz téměř nepocítili. Tank lisující dělíčko se jen lehce zhoupnul. Nevýhodou tohoto způsobu boje byly pásy plné kůže a střev.

Hans klouzal očima po terénu. O několik desítek metrů dál zahlédl podobné protitankové hnízdo, které v téže vteřině smetl tříštivý granát z jiného Tigera. Vzduchem zavířil odervaný štít a lidská těla. Tanky se nezadržitelně valily vpřed.

Fašistická svině! Germánský lejno!

Překvapeně sebou trhl. To byl Šamraj!

Zhebneš! Už to nebude dlouho trvat!

Fanatický komisař se vezl v tanku jako šestý, nikým neviděný člen posádky, a dle svého zvyku chrlil nadávky a hrozby. Podobnou umanutost Hans nepamatoval, ale nemohl nic dělat. Jen zatnout zuby a ignorovat ho.

Za Stalina!

Sovětské pěšáky razantní tanková zteč zaskočila. Mezi řídkými keři přebíhaly přikrčené postavy, okolí připomínalo rozhrábnuté mraveniště. Dietrichův kulomet se znovu probudil k životu a plival krátké dávky, Ivani se káceli jako poražené kuželky.

Sloužím socialistické vlasti!

„Uber trochu, Kurte! Drž linii, ať nevyjedeme…“

Ohlušující rána Hansovi téměř vyrazila mozek z hlavy.

V první chvíli vůbec nechápal, co se stalo. Praun něco křičel, ale jeho slova byla podivně tlumená, jako by se nacházeli pod vodou. Už se začínal bát, že má protržené bubínky nebo otřes mozku, když bublina náhle praskla a zvuky opět nabyly na intenzitě…

„Pomoz mi ho najít, Hansi!“ řval velitel.

Přilepil oči k zaměřovači. Tank zasáhla střela velké ráže, a přestože čelní pancíř odolal, situace se výrazně zhoršila. Těžké protitankové kanony dokázaly na krátkou vzdálenost vyřídit i Tigera. Zejména pokud ho trefily z boku.

Museli je okamžitě zneškodnit!

Zhebneš! Zhebneš! Zhebneš!

Šamrajovo rozjařené krákorání mu rezonovalo v lebce, přesto horečně těkal zrakem po okolí. Tiger, který je předjel zleva, slíznul v rychlém sledu hned dva granáty, ale i jeho zachránil deset centimetrů tlustý ocelový krunýř. Hádal, že na ně pálí celá baterie!

„Řidič stát!“ vyštěkl velitel. „Dělo na jedenácté hodině! Za tou bílou vlnou!“

Bylo tam. Hans pracoval mechanicky jako stroj. Směr, vzdálenost, elevace… Pal!

Granát opustil hlaveň a přímým zásahem rozmetal ruské stanoviště. Skvělá rána! Obvykle potřeboval dvě.

Z povídky Kristýny Sněgoňové Na vlastní kůži

Den pátý

Alenin deník

V noci se gestapo vrátilo. Už jsme spali, když na nás zabušili. Obrátili všechno vzhůru nohama, pokřikovali, že jsme svině a lháři. Rozbili spoustu věcí. Ráno jsem zjistila, že mi zmizely prsteny, které si na noc odkládám na stolek. Dostala jsem z toho migrénu. Celý den jsem nemohla pracovat. Chtěla jsem si postěžovat někomu ze štábu, ale nikdo neposlouchal. Připadá mi, že když na ně mluvím, dívají se skrze mě. Jeden z nich se mi dokonce poškleboval, německy, asi kvůli autenticitě, ale měla jsem z toho velmi špatný pocit. Odpoledne dorazil kupec, ale neměl skoro nic na prodej a my měli málo peněz. Za pytlík cukru jsme mu dali slepici. Myslím jen na to, až budeme slavní.

Petrův deník

Jako bych tu byl jen napůl. A kdyby tu Alena nebyla vůbec, ke spokojenosti by mi nechybělo nic.

Karlův deník

Dědek něco chystá, cítím to v kostech. Toulá se venku a tvrdí, že hledá houby, ale nosí jen… no, houby. Ptal jsem se štábu na odměnu za spolupráci, ale vypadali, že mi nerozumí. Snacha mlela cosi o autenticitě, ale mě zaujala jen tím, že to uměla vyslovit. Tak jako tak myslím, že autenticita by neměla bránit porozumění. Musím říct Dorotě, aby mě naučila pár slov německy, nic složitého, snad jen informace, zrádce a odměna.

Františkův deník

Zkontroloval jsem padák. Zakopaný precizně. Cestou k domu jsem měl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Karel to nebyl, když jsem se vrátil, seděl v kuchyni a snažil se číst ze slovníku. Asi se chystá na další gestapáckou návštěvu. S jeho lingvistickým nadáním z ní nemusím mít strach, soutěž skončí dřív, než se skopčáky naučí pozdravit.

Doubravčin deník

následující slova byla začerněna

Dorotin deník

Dnes přišel doktor. Obě nás s Doubravkou prohlédl. Pochválil mi rozměry lebky. Dorotinu lebku nechal bez povšimnutí, zaujala ho ale barva jejích očí. Řekl, že by s ní v budoucnu rád provedl nějaké testy.

• Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.): Ve stínu Říše
• Epocha, 2017
• Obálka: Satine Zillah
• 644 stran, 575 Kč (v e-shopu Fantasye již za 518 Kč)