Upíří chutě, Andrej Beljanin
 |
Nakladatelství Netopejr čas od času neodolá pokušení a vydá titul, jehož úspěch na trhu není předem zaručen. I tentokrát se vydalo do neprozkoumaných končin a vydalo humoristicky, nebo možná až satiricky laděnou upírskou historku, navíc ruské provenience. Pravda, po kladném ohlasu, kterého se v poslední době dostalo nejen Lukjaněnkovým Hlídkám, se i jiní nakladatelé přestali vyhýbat knihám z východu, ale tato nepříliš vážně míněná varianta zpracování světa nelidí v našich končinách přece jen příliš zástupců nemá ani z domácích zdrojů. Jistě, můžete argumentovat Švandrlíkem a jeho Drákulovým švagrem, ale to je přece jenom spíše rarita než obecný jev.
Upíří chutě jsou poněkud pokřiveným obrázkem ruského provinčního města na pomezí Evropy a Asie, v němž snad právě pro tu provinčnost a promísení kultur i ras našla poklidné útočiště pestrá společnost nelidí – upírů, duchů, vlko– a jiných –dlaků. Dlužno říci, že místní upíři i ostatní nelidé jsou tak trochu lidštější, než jak jsme běžně zvyklí. S lidskou společností se příliš nemísí, ale pokojně koexistují vedle sebe, protože se všemi potížemi, které upíry z lidského společenství vydělují, tedy nesnášenlivost slunečního svitu, alergie na česnek a stříbro či odpor k osikovým kolíkům, se dokázali více či méně vyrovnat. Tedy pobyt na ostrém slunci jim stále nesvědčí, ale vhodně zvolený oděv, opravdu tmavé sluneční brýle, krém s nejvyšším ochranným faktorem a dostatek tekutin to dokážou kompenzovat. Česneku se dnes vyhýbají spíše z kosmetických důvodů a osikové kolíky, pokud je jimi nelechtáte po žebrech, jsou ochotni klidně sami přiostřit a použít jako oporu ke stromku či květině. Tak snad jen to stříbro není mezi nimi právě v oblibě. (Ale kolik lidí dnes má na stříbro alergii, a upíři to přesto rozhodně nejsou). A spánek v temném sklepě v rakvi? Nenechte se vysmát, postel je přece mnohem pohodlnější!
Tento poklid je najednou neurvale narušen obnovením činnosti spolku Ohařů (nebo také Lovců), tedy profesionálních lovců všech typů nelidí, ale upírů zvlášť. Jak se zdá, jejich vyhlédnutou obětí je Sabrina von Waschenberg, družka hlavního hrdiny, upíra Daniila Titovského. Jenže Dan je zvláštní i na upíra: Neživí se krví, ale energií. Lidskou energií. Ženskou energií. Energií žen, jimž se líbí. Čerpá ji z jejich obdivných pohledů, letmých nebo i důkladnějších doteků. Má to tu výhodu, že jeho oběti se po pár dnech vzpamatují, aniž by hrozila jejich přeměna v Danovu obdobu. Lovcům (a zejména lovkyním) upírů tato jeho zvláštnost způsobuje nečekané komplikace – vždyť se Dan vlastně může posilovat i na jejich úkor a tím jim maximálně znepříjemnit lov na Sabrinu.
Do dění se na straně Ohařů zapojí nezkušená lovkyně Eva Lopatková, pro niž má být lov závěrečnou zkouškou po absolvovaném výcviku – a na zápletku je zaděláno. Dan a Sabrina absolvují několikrát zběsilou okružní honičku městem, kdy se jim podaří vyváznout jen s pomocí spřáteleného ducha Kaprála a medvědodlaka Chrapova, jinak spokojeného milicionáře. A jsou nuceni všude s sebou jako kouli na noze vláčet nešťastnici Evu, protože ji potřebují využít ve svých plánech proti plánům ukrytým v jiných plánech. Zavedou přitom čtenáře do rozmanitých míst i společenských vrstev Astrachaně, kde Dan splétá své intriky s jemností mistra hodináře kamenných slunečních hodin typu Stonehenge a pak je realizuje s noblesou tanku v obchodě s porcelánem.
Je tedy jasné, že se nejedná o dojímavou historii typu Interview s upírem, ale že se tady dělá humor, a to spíše bujará burleska než jemná francouzská konverzační komedie. Jen málokterý z vtipů je jiný než přímočarý úder na solar, jen málokterou situaci je možno chápat v několika rovinách – zkrátka nečekejte nějaké jemné slovní hříčky, náznaky či opisy. Jestliže autor napíše „Prásknul jsem dveřmi“, pak má na mysli přesně to, co čtete. Jen musíte přečíst i druhou část: „…Ohaře po hlavě“. Jestliže máte tento druh humoru v oblibě, pak jsou Upíří chutě právě vám určeny a určitě budete spokojeni.
V záplavě vážně míněných průměrných vampýřích historií může tento opus působit příjemně osvěžujícím dojmem, ale přesto je to spíše kniha na jedno použití než evergreen, ke kterému se budete vracet ve chvílích, kdy budete potřebovat odpočinek od nepřízně světa.
- Andrej Beljanin: Upíří chutě
- vydal: Netopejr 2007
- přeložil: Konstantin Šindelář
- obálka: Milan Dubnický
- 308 stran / 259 Kč
