Co kdyby vám příroda, ach, ta rozmarná divoženka, jež si pohrává s našimi geny, nadělila do vínku dar telepatie, natolik výjimečnou schopnost, která by vás vydělovala z davu, šedého průměru jednotvárnosti. Jak by se změnil každodenní shon? Cestou do práce by se na vás stále mračily, usmívaly nebo netečně civěly obličeje urostlých, zavalitých či vyzáblých těl, ale díky pohledu do jejich nitra by bylo nad slunce jasnější, zda jejich tvář je skutečný obraz duše, nebo jen dobře hraný, zavilý klam. To má jen samé výhody, říkáte si, ale opravdu by byl život s telepatií snazší?

Existenciálních románů o strastech, bolestech a trápeních je na světě přehršel a dost často se nedají číst, jinými slovy, málokdo je dokáže prožít, aniž by se nenechal pohltit melancholií. Existují ale zářné případy, kdy autor vylíčí pocity protagonisty sugestivně, ale zároveň ladně a s nadhledem, s citem pozvolna skládá komplexní obraz utrpení a čtenář jen žasne, nechává se unášet vlnami hry se slovy, kde spisovatel drží otěže pevně v rukou – své plénum upoutá, ale neodradí a neomotá trudnomyslností. Stejně kvalitní knihu vypotil i americký romanopisec Robert Silverberg, jenž po prvotních letech nádeničení opustil vábivé, fádní vody komerce a udělal tlustou čáru za minulostí – od konce 60. let se vydal jiným směrem: Zabrousil do zajímavějších témat, z postav tvaroval lidské bytosti plné emocí a pulíroval osobitý literární styl. Výsledkem je dílko, které mu ostatní můžou jen závidět, neboť směle překračuje hranice žánru, s nímž jej poutá jen fantastický motiv jedince s psionickým nadáním, pro něhož platí rčení: lehce nabyl, lehce pozbyl.

Umírat v nitru přináší zpověď Davida Seliga, jedince, se kterým si příroda krutě zašpásovala. Od raných let se těšil schopnosti číst si v lidských hlavách jako v otevřené knize, ale po pubertě jeho talent s přibývajícími léty slábne, stává se nestálým, nevyzpytatelným, až se má jednoho dne ztratit zcela… a navždy změnit navyklý styl života bytosti s už tak podlomeným psychickým zdravím. Pro Davida je totiž telepatie danajský dar stravující jeho duši, jakýsi dvojsečný meč v rukou rytíře, jehož omylem postavili do arény, aby se bil za slávu milované, ale již prvním seknutím do protivníkova týla zjišťuje, že na to nemá žaludek. Toulat se po krajinách lidského vědomí je snadné, ale to, co tam nachází, nezřídka vzbuzuje rozpaky (klam, pokrytectví) a znechucení (podlá, tajná přání, zvrácené lidské hodnoty, neúcta k druhým), jež vedou k opovržení sebe sama, když si uvědomí, že dělá věci, které mu sice umožňují být o krok před ostatními (v mládí jej vnímali jako bystrého a předčasně vyspělého chlapce), ale zároveň ví, že činí něco, co by neměl (svlékne vaše já do naha). Přesto hoduje a vychutnává si další mysli, dokud se nespálí, zas a znovu. Nepoučitelný, neukázněný, bezuzdně chlemtající. Proč nepřestane? Jedni se milují, druzí fetují… on čte myšlenky. Našel vlastní způsob, jak dosáhnout extáze, a té se těžko odolává: …ta síla přinášela nejenom útržky podlebeční konverzace a roztroušené střípky duše… ale také křiklavý vesmír barev, struktur, vůní a hustot: svět viděný nekonečnem jiných smyslových kanálů; svět padlý do zajetí a pro jeho potěšení přehrávaný na rozzářenou, skelnou, kulatou obrazovku v jeho hlavě.

Aby spisovatel ilustroval, jak lidé dvou rozdílných povah naloží s božskou mocí, vložil do hry ještě jednoho telepata, sebevědomého Nyquista, jenž bez ostychu využívá své nadání pro lepší, pohodlnější, šťastnější život a který, je-li třeba, bez skrupulí manipuluje s ostatními. Je tedy naprostým opakem Seliga, zádumčivého neurotika, který si vystačí s málem a v očích druhých vystupuje jako člověk …bez kariéry, perspektivy, peněz, ambicí, talentu a vzhledu. Napadne vás, že jej Tom musí přirozeně odpuzovat. A taky tomu tak je, když jej vnímá jako úskočného a záludného necitu. David je zkrátka z jiného, křehčího těsta. Pro něj je telepatie …plíživá příšera, o níž hovoří a smýšlí zásadně negativně (…mluvím se sebou a s tím tvorem, který ve mně žije, krčí se v tom svém houbovitém doupěti a špehuje nic netušící smrtelníky.), díky ní se uzavírá před světem a noří se do vlastního nitra, kde pěstuje a posiluje svůj egocentrismus. Jeho myšlení je komplikované, kvůli vlastní nerozhodnosti, nerozvážnosti a neschopnosti uvízl jako škuner na skaliscích – dar zaměňuje za prokletí a strůjce veškerého neštěstí: …moje schopnost všechno pokazila, jednou proto, že jsem zašel příliš blízko, jednou proto, že jsem se nedokázal dostat dost blízko. Zdálo by se, že postupná degradace jeho síly pro něj bude vysvobozením ze zoufalé situace, ale tím se tragikomicky dostává do ještě zrádnějších, neznámých vod: „Mám dvojí myšlení. Chtěl bych, aby zmizela úplně. Proboha, kéž bych ji nikdy neměl. Ale na druhé straně, když ji ztratím, kým budu? Kde je moje identita? Selig, co do hlav vidí. Muž úžasných schopností. Tak jím přestanu být –“, a proto se lituje a želí vyprchávajícího umu: Ubývá mě. Pořád mě ubývá (…) Stojím tu nad mísou a trpělivě vyčůrávám svou sílu. Zcela v duchu existencialismu je jen na něm, zda dokáže přejít po vratkém můstku na druhou stranu.

Můžete být výborný pozorovatel a psycholog, a stejně vám některé nuance lidského chování uniknou. Telepatovi nikoliv. Během pár vteřin o vás ví všechno, i to, co tajíte před sebou samými. Zná vaše lásky, úspěchy, slabosti, obavy… přetvářky a lži. Jak byste se cítili, kdybyste si po úmorných hodinách strávených psaním semestrálních prací pro líné študáky přečetli v jejich hlavách, že místo vděku vámi pohrdají a planou nenávistí? Jak by se vám hovořilo s lidmi „utlačovaných menšin“, jež vás v skrytu duše automaticky považují za póvl a mají ústa plná rasistických řečí? Věřím, že bídně. I proto David trpí. Silverberg se sice snaží některá závažná choulostivá témata zahalit do humornější podoby, aby byly skousnutelnější, jádro ale zůstává: můžu si zachovávat zdravý odstup, ale kdo chce bít, svou hůl si najde… Umírat v nitru je tak zejména studií společnosti prostřednictvím jednoho z toho všeho logicky zdeptaného muže, neboť on vstřebává veškerý kal a představuje zrcadlo společnosti, nahé a skutečné, ve své přirozené podobě.

Kniha by nikdy nebyla tak dobrá a působivá, kdyby se Silverberg zdráhal experimentovat. A tak i na malém dvorku rozehrál velkou hru, drama s nezapomenutelnými herci s rozpitvanou psychologií, výtečným narátorem, autentickým jazykem, odsýpajícím dějem a příjemným humorem. Příběh tvoří jedna přímá dějová linie, líčená z pohledu Davidových očí v přítomném čase, již přerušují četné pohledy do aktérovy minulosti, které jsou svěřeny vypravěči. Ten v minulém čase rekapituluje významné milníky hrdinova života, který jeho slova bedlivě sleduje, aby v určitých pasážích skočil starci do řeči a doplnil či přiblížil některé zapeklitější situace. Dílo zpestřují rozmanité literární styly prezentované způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, že Silverberg je mistr slova. Už tak vybroušené, úderné vypravování střídají těžkopádné, suché, faktografické eseje, imaginární dopisy nabité emocemi, mravokárná kázání, filozofické úvahy. Přijde vám popis pokoje příliš laciný? Co si přizvat průvodce, který vám se zasvěceným komentářem přiblíží všeliké relikvie rozházené po dvou rozměrech? Jak je libo, pro pana spisovatele to není problém: Naše prohlídka začíná v koupelně. Zde vidíte vanu – ta žlutá skvrna už na porcelánu byla, když se nastěhoval – tady je záchod a tady lékárnička. Selig tu tráví spoustu času; tato místnost je pro hluboké pochopení jeho osobnosti důležitá. (…) Nech na pokoji ten zubní kartáček, synku. Postupujte se mnou.

Pochopitelně to není vše, čím si získá vaši pozornost. Vypracovaným jazykem za doprovodu bohaté slovní zásoby vykřesává věty, kterými dovede hbitě a přitom detailně nastínit prostředí (…uprostřed areálu hřiště: hnědý prach, baseballové dráhy, plot.), důvtipně popsat zevnějšek i duši procházejících osobností (…příjemný sladký intelektuál, moc slušný, moc teplý.), v kýžený okamžik zvýšit napětí nebo odlehčit situaci (nakupování sourozence), zkrátka navodit adekvátní náladu, neboť Velmistr žánru ví, kdy použít spisovnou řeč, tu barvitý, hovorový, tu šťavnatější žargon, či dokonce mluvu dokonale imitující černošskou hantýrku. Proto jsou vnitřní monology vzrušující, rozhovory realistické a popisy osob vynalézavé: Najednou proti mně stojí černý kolos. Obrovský nimbus afra, strašidelná tvář z pralesa.. Je chvályhodné, že si David ve svých retrospektivách všímá změn ve společnosti (Byl to věk kotlet a knírků ve stylu Buffalo Billa.), v politice (Bobby Kennedy konečně potkal kulku se svým jménem…) a v dalších oblastech: Díval jsem se na krásné barnardky, jak si rozepínají blůzky, nahými ňadry mávají na nadržené, vzteklé policajty a vřískají po nich zuřivé vulgarismy, které barnardky v dávných dobách mých studií ani neznaly. Čtenář tak dostává i něco navíc než jen subjektivní pohledy do minulosti na maličkost jednoho člověka. Text je místy velice poetický, přesto se autor nespokojil s vlastními básnickými obraty (…její tmavooké kouzlo, její nahatá přitažlivost…) a metaforami (…mezi námi tetelivá zeď napětí a touhy…), jimiž ozdobil román, a přidává i silné úryvky z klasických děl od Becketta, Joyce nebo Browninga, které tu, jak správně tušíte, nejsou jen pro potěchu oka a duše.

Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 9/10. Jestli si stále myslíte, že science fiction jsou jen barvité příběhy o mimozemšťanech pro chvíle oddychu nebo pohádky pro muže se srdcem dítěte postrádající prvky velké literatury, zbystřete. Nezmar žánru dokazuje, že na prostém, provařeném námětu, jakým je telepatie, lze vystavět dospělé dílo, které drží krok s mainstreamem ve všech směrech. Je to paradoxně žánrová rekvizita, co umožňuje zajít dál a vystihnout podstatu strastí hlavní postavy, respektive odrazu společnosti v její duši, a tím se nepřímo, bez přehnaného moralizování a snahy napravit svět, nerozpakuje dotknout ožehavých společensko-sociálních problémů. Silverberg je bez debat znamenitý vypravěč, směle experimentuje s formou a jazykem, aby se jednoduchý, o to působivější příběh ještě hlouběji zaryl čtenáři do srdce. A tak s důvtipem splétá pavučinu emocí, úvah, apelu a humoru servírovanou s přirozenou grácií, která musí oslovit každého, kdo se považuje za lidskou bytost.

• Robert Silverberg: Umírat v nitru
• vydal: Laser, Plzeň, 2009
• přeložil: Petr Kotrle
• obálka: Dominic Harman
• 240 stran / 179 Kč