Údolí Žalozpěvu, kniha první
 |
Jana Rečková – Údolí Žalozpěvu 1
Když se o jednu planetu přetahují hned dvě rasy vetřelců z vesmíru, představuje to pro místní docela problém. Bez ohledu na to, že někteří z dotyčných cizinců pravděpodobně před staletími svou vyspělou technikou zabránili katastrofě, při níž hrozil zánik celého kontinentu. Teď ovšem mají s obyvateli své plány, a ti druzí mají zase jiné. Kromě toho se království na jihu zmítá ve vlastních zmatcích a bojích, republiky na severu mají své potíže. Co s tím vším dokážou podniknout bývalý závodník na tříkolkách, vyhnaný král a falešný čaroděj?
Chederik byl z té schůzky strašně nervózní. Měl hrát roli toho
hlavního šéfa, který nakupuje a vyjednává o ceně, a přitom
o zdejších zbraních věděl dost málo. V kurzu ho učili o mečích,
kuších a kopích, nikdo nepočítal s tím, že se vypraví na kontinent nad
Zlomem, který měli momentálně v držení ti druzí. To měl být až
další krok, a pro ten zase byli školeni jiní…
Všechno se nějak zamotalo, přemítal mrzutě, a zamračil se na Liethu, když
mu urovnala vázanku pod bradou.
„Takhle to nosí páni podsvětí,“ řekla napůl v žertu. Věděl, proč
je jí veselo. Šlehl pohledem po Mefovi. Vypadá taky docela spokojeně, ale
přitom i trochu vykuleně, jako by se nemohl vzpamatovat z takového
štěstí. Hm, ta dáma je opravdu Někdo. Osobnost. Když Mefovi nevadí, že
je o deset let starší…
V duchu si opakoval Mefova poučení o tom, jaké zbraně vlastně chtějí.
Mef se měl vydávat za jeho osobní stráž. Ovšem, to bude působit
věrohodně. Umí se kouknout pěkně ošklivě, když chce, má ty nebezpečné
oči a dravčí nos, prostě lotr, jako když ho vyšije.
„Nejradši bych šla s vámi,“ vzdychla Lietha.
„Jestli nás náhodou zastaví policie, budeš nás muset tahat
z vězení.“ Mef se sklonil a políbil ji na nos. „Už se mě neptej,
jestli si pamatuju cestu. Poslední sklad Gawronovy továrny směrem
k dálnici, hned u ohrady, dá se tam vjet zbořenou bránou nebo zezadu přes
černé vrakoviště.“
„Dávejte na sebe pozor,“ řekla a na chvíli přidržela jeho ruce ve
svých.
„Jistě. A tebe nezradíme ani při mučení,“ odpověděl. Vyšli na
slunce. Za bílého dne se sice dají provádět ty nejohavnější věci, ale
policie nebývá tolik podezíravá. Nasedli do půjčené dodávky jednoho
z Liethiných dobrých přátel, Mef opatrně vycouval z parkoviště a rozjel
se tak rozvážně a zvolna, že by tomu Chederik nikdy nevěřil.
Mám úplně jednoduchý úkol, opakoval si a pevně držel kufřík s penězi.
Prohlížet ty zbraně a dávat si pozor na Mefa. Kdyby něco nebylo
v pořádku, jeho myšlený výkřik uslyším i na pozadí těch
nejhlasitějších duševních pochodů několika neznámých lidí. A pak…
Pokud se nás budou pokoušet podrazit, nedáme se. Klidně, úplně klidně to
řeknu jejich šéfovi. Nebo prostě tomu panákovi, se kterým budeme jednat.
Ale co bude potom! Setřel si z čela pot. Asi se porveme. Někdo bude
střílet. Třeba mě zastřelí… Násilím zahnal ty chmurné, děsivé
představy a soustředil se. Klidně. Vyrovnaně. Vlastně mi na ničem
nezáleží. Vůbec na ničem.
Mef vláčně a bez velkých otřesů projel zbořenou branou, vyhnul se
nejhorším rigólům, prokličkoval mezi hrboly na rozlehlém dvoře, které
Chederikovi připomínaly hroby – v téhle náladě mu ostatně všechno
připomínalo hroby a smrt. Minul nejistě navršené hromady jakýchsi barelů
a beden a zastavil před otevřenými vraty obrovského skladiště. Bylo
prázdné, nebo skoro prázdné. Vyklizené. To Liethin známý říkal. Mělo
v něm být nejvýš pět lidí.
„Je jich tam osm,“ zašeptal Chederik. „Jsou dost neklidní.“
„Aby ne, neznají nás,“ řekl Mef. Vystoupil a podržel mu dveře.
Nenápadně se přitom dotkl jeho ruky. „Fajn. Třeseš se, ale není to moc
poznat.“
„Taky se potím,“ sykl Chederik.
„Zkus trochu čarovat,“ navrhl Mef potměšile. Chederik si povzdechl. Mef
je ten typ, který si z nebezpečí dělá srandu, to je jasné, ovšem mně
tenhle přístup moc nesedí. Nadechl se. Tak jdeme.
Ve vratech se objevili dva urostlí muži. Gorily, tak jim říkají, vzpomněl
si Chederik. Prohledali je, ale předtím formálně požádali o dovolení.
Zřejmě byli překvapeni, když nenašli žádné zbraně. Mef se ušklíbl.
Narovnal se v ramenou a předvedl svůj nejpichlavější kukuč. Teď už jim
bude jasné, proč nepotřebuje žádnou pistolku, pomyslel si Chederik.
„Šéf čeká u těch beden,“ informoval ho jeden ze strážců.
Šéf byl malý a kulatý a vypadal dost chytře. Bez řečí odklopil víko
nejbližší bedny. Chederik přistoupil blíž a bezmocně zíral na zbraně.
Mef mluvil o samopalech. Jsou tohle samopaly? Potlačil nutkání ohlédnout se
na něj. Ty věci byly na pohled těžké a nešikovné, skoro jako meče.
Zatoužil mít s sebou pár elegantních, průhledných plastových
omračovačů, které prakticky nic neváží a vydrží pět let. Otřásl
se.
„Nesnáším zbraně,“ pravil hlasem snobského šlechtice. Jedna z rolí,
které se učil v kurzu. Cítil, jak Mef uvnitř ztuhl. Ale fungovalo to.
Kulatý šéf se uchechtl a pokynul, dva z jeho lidí přiskočili a začali
zbraně vytahovat, aby bylo vidět na další vrstvy. Třetí hlasitě
počítal. Další bedna. Jeden z mužů předvádí zaměřovací zařízení.
Tomu Chederik trochu rozuměl, jen nechápal, proč má být ta červená tečka
vidět z obou stran, tedy i ze strany oběti. Dá se to přece zařídit
jednosměrně… Ale možná to ti druzí neumějí. Ano, tohle všechno je
technika Druhých, hnusná a nepřátelská.
Tvářil se opravdu znechuceně. Mef naopak přihlížel s živým zájmem.
Zboží bylo v pořádku, ale něco se mu nezdálo. Zaměřil se na to. Zvuk.
Nějaký hodně slabý zvuk. Lidský sluch ho nezachytí, leda by byl hodně
vylepšený… Jo. Někdo si nás natáčí na památku. Nenápadně nakláněl
hlavu, až se ujistil o lokalizaci zdroje zvuku. A přikročil k akci.
Natáhl se, vzal z bedny první samopal, který mu padl pod ruku, a vystřelil
na kameru, umístěnou vysoko pod střechou, na jednom z trámů. V místě,
kam se obvykle nikdo nepodívá. Vzápětí zbraň odhodil, protože na něj
mířily hned tři pistole.
„Jenom nemám rád kamery,“ řekl chladně. „Někdo je tady policajt,
šéfe!“ obrátil se k Chederikovi. Ten tiše zaklel ve své mateřštině.
Jejich obchodní partner zabodl zrak nejdřív do Mefa, pak obdařil stejně
ostrým pohledem své muže.
„Tenhle to je!“ ukázal prstem Chederik. Policista v přestrojení na něj
okamžitě vystřelil, ale Mef dával pozor a strhl ho k zemi. Agent se dal na
útěk, kličkoval a kutálel se a už to vypadalo, že vyvázne. Mef chytil
šéfa překupníků za paži.
„Dělej! Naložte nám ty krámy, vemte si prachy a vypadneme!“
„Máme čas,“ prohlásil kulatý šéf a nedůtklivě se mu vytrhl.
„Dostanou ho.“
„Jede sem policie,“ oznámil Mef. „Slyším, jak ječí sirény…
Dělejte!“
Malý obtloustlý muž se na něj podíval. Mef slyšel jeho rozkaz o půl
vteřiny dřív, než ho vyslovil:
„Zastřelte je!“
Stačil se složit, kopnout do lokte jednoho střelce, podrazit nohy druhému a
nastavit jeho tělo do cesty třetímu. Další střele neuhnul, ale nezranila
ho natolik, aby se nemohl dál hbitě hýbat. Takže se hýbal, používal
pěsti a předloktí, nohy i kolena, když šlo o kopnutí do nějakých
měkkých částí, mlátil kolem sebe vztekle, ale cíleně a už viděl, že
to fakt nestihnou… Chederik se otřepal po první ráně, kterou dostal
víceméně náhodou a kupodivu ji svedl rychle vrátit i s úroky, zjistil,
že středem pozornosti překupníků je Mef a také že policie opravdu jede, a
s houkačkami.
Neměli šanci. Ledaže by… Slova se mu objevila v ústech sama od sebe.
Zkřížil před sebou ruce, počkal, až Mef zase vyletí z klubka těl a
kotoulem se octne kus od nich, a zařval:
„Yw-yoreme yette, dooo!“ Bylo to něco příšerného a bál se toho,
ještě než slova dozněla.
Nastalo ticho. Zraněný policejní agent se plazil k jakémusi tajnému
východu, na Chederika, jemuž se kouřilo z dlaní, vrhl jen zděšený a
nechápavý pohled. Mef byl pryč. Všichni ostatní znehybněli v polohách,
v nichž se nacházeli v okamžiku zakletí. Byli šedí. Celí šedí.
Chederik cítil, jak mu už zase stéká pot po tváři a protivně svědí mezi
lopatkami a v podpaží. Potřeboval se vykoupat.
„Musím se vykoupat. Jinak umřu,“ mumlal, zvedaje kufřík s penězi,
vyměněnými za Threykovo zlato. Potácel se ze skladu ven. Ve vratech se kolem
něj přehnalo auto, ta Liethina dodávka. Mef, který se změnil v nejasnou
šmouhu, neuvěřitelným způsobem zvedl bednu se zbraněmi a hodil ji dozadu.
A druhou. Třetí.
„Nasedej!“ vykřikl.
Chederik překvapeně zjistil, že se může pohnout, a dokonce velmi rychle.
V mžiku byl v kabině. Nestačil ani mrknout, a už se řítili po louce,
podobné rumišti (nebo po rumišti, které se léty změnilo v louku),
šíleným smykem se dostali na úzkou, rozbitou silničku a svištěli po ní
způsobem, který roztřásal všechny kosti v těle. Další smyk, byli na
ulici. Vysoké betonové ohrady dvorů a zadní stěny starých, zchátralých
činžáků vystřídaly normální domy.
Mef zpomalil a jel teď (asi) povolenou rychlostí. Potkali policejní vůz,
jenž se s rozsvíceným majáčkem hnal směrem ke skladišti, které před
chvilkou opustili. Opozdilec. A stejně už tam nejsme, pomyslel si Chederik
malátně.
„Je mi zle… Můžu omdlít?“ zeptal se.
„Radši… ne,“ zachrčel Mef. „Mám asi… prostřelený plíce. Nebo co.
Hrozně to krvácí. Dovnitř.“ Chederik se na něj poprvé podíval.
Vážně, v obličeji úplně zmodral a z pusy mu bublá krvavá pěna!
„Jak můžeš…“
„Řídit?“ Mef se chabě usmál a tentokrát mu ta podezřelá pěna
vybublala nosem. „Blbě.“ Ale držel se rovně a nepouštěl volant,
sledoval okolí, a pokud Chederik dokázal posoudit, mířil vytrvale k domu
Liethy Tananquilové.
Dokázal zajet až do garáže, teprve tam omdlel. Chederik vystartoval po
schodech nahoru a srazil se s Liethou.
„Mefa střelili!“
„Rychle, musíme ho vynést nahoru!“ zavelela. Zbledla, ale neseklo to
s ní. „Tady mám nosítka!“ Vyhrabala je z police, kde bylo všechno
možné. Třeba na nich přepravuje nemocné sirotky, napadlo Chederika. Mef byl
hrozně těžký a jemu se ještě třásly ruce, brněly ho a na dlaních měl
puchýře. Dostali zraněného na nosítka za cenu neurvalého tahání, ale
nereagoval ani na to hrubé zacházení. Vlekli ho po schodech nahoru, položili
v hale a Lietha se hnala k telefonu.
„Nikam… nevolej…“ ozval se Mef z nosítek. Vypadal napůl modře,
napůl bledě, pod nosem měl krev a pořád ještě chrčel, ale byl při
vědomí a dýchal. „To bude… dobrý.“